Symbolično má v lidském životě svou nezastupitelnou roli. Spolu s religionisty a kulturními antropology bychom mohli dokonce říci, že člověk je bytost výsostně symbolická.

Všichni dobře známe ten tradiční a slavný příběh o Marii s Josefem a jeho trampotách při hledání místa k spočinutí... o malém miminku, které se má stát největším z králů. Všichni si uvědomujeme, že i přes svoji maličkost, křehkost, zranitelnost a značnou pasivitu je Ježíš ústřední postavou vánoční zvěsti. Zkusme se ale tentokrát podívat na narozeni Ježíše Krista z trochu jiného pohledu, než jak ho známe z malebných vyřezávaných betlémů.

Ježíš se narodil tam, kam se přináší pokoj. Tam, kde je plodem zbožnosti a Adventu a Vánoc a betlémování a rybování pokoj a dobrá vůle – tam se Ježíš narodil. Přesně tak, jak to řekl o něm prorok Micheáš: „A on sám bude pokoj.“ (Mi 5,4)

Nastala noc před slavným dnem. Nadšení, euforie má kupodivu velmi blízko k úzkosti. Ženich a nevěsta pociťují trému. Ta trocha nedůvěry k dobrotě Boží, která je v nás ve všedních dnech rozptýlena, takže ji ani necítíme, se najednou natlakuje, zhmotní, když se již dobré tlačí k nám.

Je to poezie smutku, která vás nadlouho rozbolaví až do konečků prstů. Je to poezie naděje, která vám pomůže překonat špatné dny. Je to poezie sociální, jež žaluje na ty, kteří dělají z druhých žebráky.