Osobní víra a náboženství velkých osobností, nejsou-li duchovními nebo postavami v pověsti svatosti, je pro hlubinnou teologickou reflexi u nás hotová terra incognita. Dokonce i kolem víry, která je osou umělcova života, se chodí po špičkách. 

Na podzim loňského roku skončila Synoda pro Amazonii, jež řešila kromě jiného nedostatky pastorace v odlehlých oblastech Jižní Ameriky a znovuotevřela otázky po kněžském svěcení ženatých mužů či diakonátu pro ženy, např. řeholnice. Ukázala, v jakých podmínkách žijí celé komunity, odkázané na jen občasné návštěvy kněží a ztížené možnosti slavení eucharistie. 

Myslím si, že té knize řekne většina čtenářů své – ano. Zbylá menšina nebude svůj souhlas říkat nahlas. Malý počet čtenářů, ať už z jakýchkoliv denominací, nebo lidé permanentně naštvaní na celý svět a církev nebudou souhlasit téměř s ničím, co kniha Debry Hirsch Svatý sex: O spiritualitě a sexualitě naostro ve výborném překladu Jana Škroba říká.

Z chování kapitálových trhů, tohoto indikátoru globální nálady, se zdá, že koronavirová krize se začíná uklidňovat. Nevíme sice, zdali je za námi, zdali už kulminovala nebo zdali ještě přijdou další vlny, ale nálada trhů ukázala, že lidská představivost už si udělala o potenciální hrozbě reálnější obrázek a mysl tomuto obrazu přivykla.

Stál jsem jednou v tiché modlitbě u kremačních pecí koncentračního tábora. Neumím popsat, co jsem prožíval, ale trochu jsem zápasil s tím, jestli si z toho strašného, dnes pietního místa pořídím pár fotografií, nebo ne. Rozhodl jsem se, že ano, protože všecko to, co tu po umučených a mrtvých zbylo, tu je pro nás, pro živé.