Už víc jak dvacet let se stále potkávám, a až střetávám, s protichůdnými postoji a pohledy na milosrdenství Boží a na jeho milost.  Už na fakultě v Praze jsme se, při plánované zkoušce z traktátu o milosti, opakovaně přeli až hádali s naším profesorem Wolfem o tento úhel pohledu na Boží milost. Přeli jsme se urputně, protože nám bytostně vadilo pojetí „zvěcnění“ smyslu milosti. Jsme závislí na milosti jako na pečivových dávkách nebo osobní vztah s Bohem, zakládá smysl milosti?

Před několika lety se řada takzvaných „tradicionalistických“ katolíků zvláště v řadách kléru rozhněvala na papeže Františka, když se proslechlo, že v tichosti rozhodl, že kněžím mladším 65 let se již nebude udělovat čestný titul „monsignor“. Jednalo se o chabý první krok ve snaze zastavit církevní kariérismus a kulturu klerikalismu, která je v církvi tak zjevná, ale bylo to přinejlepším polovičaté.

Bydlel jsem dlouhá léta kousek od kanceláře Václava Havla. Na docela malém prostoru, kam už tolik nedoléhal hluk aut a tramvají, se potkávala celá řada výjimečných lidí, od nás i ze světa. Výtvarník Bořek Šípek pomohl Václavu Havlovi zrealizovat úpravu interiéru, který byl vzdušný, plný světla a skoro hmatatelné radosti a pozitivity. Ti, kteří tu Václava Havla navštívili, o tom vydali svědectví.

Pravděpodobně se nemýlím, když se domnívám, že skutečné Evropě je cizí absolutní optimismus, víra ve všeobecný a nutný pokrok. Hodnoty minulosti jsou pro ni ještě tak živé, že cítí, co vše je ve hře. Evropa už viděla zánik tolika nevratných věcí; sama byla vinna tolika dlouhými vražednými válkami, že je schopna vycítit nejen kreativní možnosti, ale také riziko, ba tragédii lidské existence.

Jsem jeden z těch římských katolíků, kteří nikdy neslyšeli o kněžích, jež sexuálně zneužívali děti, a které nikdy ani nenapadlo, že by někdo takový mohl být. Stejně tak by mě ani nenapadlo, že může existovat klerikální systém, který zneužívající kněží chrání spíše než jejich oběti, systém, který utrpení zneužitých znásobuje.