Není pochyb o tom, že Bible vidí evangelizaci jako poslání církve. Mnoho křesťanů cítí, že pro evangelizaci svého okolí mnoho nedělá, a někteří stále hledají různé důvody, jak hlásání evangelia slovy i životem přeznačit, redefinovat nebo se z něj prostě vykroutit. Kolik je možné číst o tom, že evangelizace v naší době není vhodná, že slov už bylo dost a že nesmíme evangeliem provokovat.

Je náboženství radostná záležitost, splynutí s Bytím, nebo drama, které nás upozorňuje na propasti lidské existence, na naši pomíjivost a zánik? Jeden z druhů náboženské zkušenosti se nazývá náboženstvím zdravé mysli. (Je opakem náboženství duše nemocné.)

Vácha, připravující řadu mladých lidí k jedné z poněkud opomíjených křesťanských svátostí, nekoncipuje tuto přípravu jako obvyklé posezení na faře s četbou katechismových paragrafů a anathemat. Vácha vědec znalost základního katolického dogmatického thesauru tak trochu předpokládá. V přípravě mu nejde o vyučování, o zkoušení, o známkování, o mravní soudy nad tím, zda si ten či onen muž či žena už zaslouží přistoupit ke svátosti, pro niž se sám a dobrovolně rozhodl.

Ten den nebyl ničím zvláštní. Podobal se všem předchozím, v nichž si žena, říkejme jí Eva, kladla po tisící otázku svého proč. Její muž Adam, chlapík, kterého byste na ulici přehlédli jako jednoho z mnohých, totiž začal nenávidět. Koho že začal nenávidět? Ty druhé, jí, své okolí, Romy, muslimy, celý svět.

Když ještě Boha na zemi nikdo nechválil, chválilo jej „množství rytířstva nebeského“ (nový překlad: „množství nebeských zástupů“). Jejich chvála zní na nebi i na zemi, zní všude, mohou ji slyšet všichni, slyšíme ji i my. Všichni se mají dozvědět, v čem spočívá „sláva Boha na výsosti“: Nade vše vyvýšený Bůh zjevil, dal poznat svou slávu,