Seznamka
Michal Černý
Autor: Muni
Spiritualita představuje specifickou lidskou reakci na proměnlivost světa. Zdá se, jak ukazuje Luckmann, že představa plně nenáboženské společnosti je v západním kulturním okruhu nerealizovatelná. Přesto je ale míra adaptability spirituality na proměny světa nezpochybnitelná a měli bychom proto uvažovat, do jaké míry do způsobu věření vstupuje fenomén umělé inteligence.
Jestliže uvažujeme o spiritualitě jako o určitém antropologickém fenoménu, pak lze obecně tvrdit, že jde o způsob, jakým se člověk skrze soubor určitého přesvědčení či praktik - v různých kulturách a historických či sociálních kontextech - upíná k transcendenci. Transcendentní je v tradičním pojetí Bůh či božstva, avšak moderně se můžeme setkat s upínáním se k abstraktnějším entitám, k osudu nebo dalším formám nenáboženské spirituality. Jak ukázal ve svých studiích Thomas Luckmann o neviditelném náboženství, přinejmenším okcidentální kulturní okruh nejen že je spirituální (zde jde pravděpodobně o všeobecnou lidskou charakteristiku), ale tuto spiritualitu vždy promítá do určitých sociálních institucí či aktivit. Jinými slovy, ani privátní prožívání spirituality v západní kultuře není tak zcela privátní, jak jsme si mohli na počátku 60. let myslet. Také hnutí, jako jsou New Age, nejpozději od 60. let reagují na modernistické změny naší kultury, která se do jisté míry snažila důrazem na racionalitu a logiku vymýtit náboženství. Možná i jednou z důležitých forem přitažlivosti komunismu na přelomu 40. a 50. letech mohlo být pro mnoho lidí to, že šlo o formu náboženství s praxí a komunitou, s dogmatikou a morálkou, s náboženskými profesionály i iniciačními rituály, s praxí, kterou je možné provozovat. Komunismus je (mimo jiné) náboženstvím materialismu.
Tyto poznámky jednoznačně směřují ke klíčovému východisku studia spirituality jako takové. Na jedné straně můžeme vidět společné invarianty, propojenost různých náboženských zkušeností s viditelně společnými rysy (jak ukázali již například Martin Buber v knize Extatická vyznání nebo Mircea Eliade v díle Mýtus o věčném návratu). Tyto společné rysy jsou časově relativně stabilní a tvoří podstatnou spirituální zkušenost, pro kterou má smysl dodnes číst Vyznání od Augustina nebo Temnou noc od Jana od Kříže. Tato společná zkušenost také říká, že pro vlastní náboženský vztah může být velice cenné, pokud zkušenosti z různých kultur rozpojujeme, což dnes můžeme vidět na rostoucí popularitě meditací, jógy nebo chasidských vyprávění, která opouštějí svá domovská prostředí a kontexty a stávají se součástí spirituality západní (často explicitně křesťanské).
Tato robustní forma spirituality je však systematicky doplňována druhou, naopak silně kulturně ovlivněnou vrstvou, která se vztahuje k potřebě uskutečňovat transcendentální prožívání v konkrétních podmínkách. Můžeme tak odděleně hovořit o mnišské spiritualitě, která vychází ze specifické sociální zkušenosti, nebo o spiritualitě rodičů, kteří v praxi těžko mohou prožívat to, co mnich v klášteře. Tato potřeba vtělovat spiritualitu do životní praxe je zcela zásadní a je třeba ji pečlivě zkoumat.
Možná nejviditelněji ji můžeme vidět na dějinách vzniku řádů, které jsou většinou spojené s významnými historickými a sociálními změnami, na které musí reagovat. Například jezuité jsou reakcí na reformaci a společenské změny s ní spojené, které akcentovaly vzdělanost, umění a především potřebu zcela nového chápání spirituality. Salesiáni vznikají jako reakce na průmyslovou revoluci, která přivedla do měst velké množství lidí ke zcela jinému způsobu života a otevřela nové sociální otázky. Opus Dei pak můžeme chápat jako určitou manifestaci spirituality ve vrcholně průmyslové společnosti, v níž tzv. ranná moderna dosáhla svého vrcholu.
Jestliže umělá inteligence mění požadavky na proces tvůrčí práce a vzdělávání, můžeme sledovat proměnu pracovního trhu – vznik nových pracovních míst, transformaci činností, očekávaných kompetencí i zánik mnoha pozic a procesů. Když analyzujeme způsoby, jak vstupuje do oblasti kreativity, medicíny, řízení a rozhodování v podnicích, do způsobu fungování online služeb a dalších oblastí lidské činnosti, je zřejmé, že se nacházíme v rozhodném procesu informační revoluce. Tato sociální fakticita povede – vysoce pravděpodobně – k nutnosti novým způsobem (stejně novým, jakým přišel Ignác z Loyoly, Jan Bosco nebo Josemaría Escrivá de Balaguer) promýšlet spiritualitu.
Jestliže pro Opus Dei šlo o spiritualitu v práci a běžném životě, pak nyní s rozvojem umělé inteligence můžeme uvažovat jak o nových formách religiózního chování (digital religion), spojených například s novými způsoby utváření komunit, tak především o nových formách spirituality jako takové. Spirituality ovlivněné systémy s umělou inteligencí přímo, ale i nepřímo, s kontexty výše zmíněných sociálních a kulturních změn.
Pokud na tomto místě můžeme uvést některé možné příklady, více pro ilustraci než pro systematické úvahy, lze říci, že existuje BibleGPT, která odpovídá na otázky uživatele slovy Bible tak, že realizuje přirozený dialog. Svého – specifického – biblického poradce tak může mít po ruce každý, což umožňuje v úvahách nad vlastním životem brát biblické texty do silnější úvahy většímu množství lidí než doposud. Jiným příkladem může být rozmluva s ChatGPT, se kterým lze diskutovat o konkrétních osobních nebo morálních problémech. Situace, která dříve očekávala dialog s druhým člověkem, může být řešena konverzací se strojem, což pro řadu osob může být dostupnější a otevřenější varianta než návštěva psychologa. Třetím příkladem může být pomoc s interpretacemi textu nebo s formulacemi vlastních úvah.
Technologie před nás kladou otázky po etičnosti jejich využívání v různých činnostech, po tom, co tvoří společenství, po roli odpovědnosti nebo obecněji – umělá inteligence před nás klade otázku, co znamená být člověkem, čím se člověk odlišuje od stroje a jak s takovou specifičností může pracovat.
Autor působí jako asistent na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.
