Když fyzik mluví o transcendenci

Krzysztof Antoni Meissner
Autor: Wikipedia.org

Krzysztof Antoni Meissner (* 1961) je významný polský teoretický fyzik, zabývá se teorií elementárních částic, teorií strun, temnou hmotou, působí jako profesor fyziky na Varšavské univerzitě. Dlouhodobě spolupracuje s nositelem Nobelovy ceny za fyziku, matematikem a filozofem Rogerem Penrosem, a podílí se na výzkumech ve švýcarském CERNu či projektech Institutu Maxe Plancka. Zajímavý je i Meissnerův rodinný původ, jeho prababičkou byla španělská básnířka, nominovaná na Nobelovu cenu za literaturu v roce 1926, Sofína Guadalupe Pérez Casanova, jeho pradědeček byl filozof Wincent Lutosławski. Osud jeho široké rodiny odpovídá dramatickým osudům východoevropské inteligence ve 20. století, najdeme zde umělce, akademiky, politiky, duchovní, oběti nacistů i sovětských komunistů. 

Polské nakladatelství Biblioteka Więzi, spojené s významným časopisem Więź, jenž je platformou moderního, otevřeného, kritického polského katolicismu (podobně jako např. české Salve), letos vydalo obsáhlý knižní rozhovor s Krzysztofem Meissnerem Fizyk w jaskini światów (Fyzik v jeskyni světů), který s ním vedl polonista, novinář a spisovatel Jerzy Sosnowski. Mluví v něm pochopitelně především o fyzice, kterou velmi kultivovaným, hlubokým, a přesto až strhujícím způsobem popularizuje a představuje i vesměs laickému zájemci (český čtenář by si v této souvislosti mohl vybavit překladové knihy např. Carla Rovelliho či Michia Kaku nebo vystoupení domácích autorů, jako je Jiří Podolský, Pavel Cejnar, Petr Kulhánek aj.). Meissner je ale zároveň věřícím člověkem a o tomto rozměru svého přístupu ke světu umí hovořit velmi inspirativním způsobem. Předkládáme zde ukázku ze závěru knižního rozhovoru, kde mluví o svém vztahu k transcendenci.

Mluvme nyní o smyslu a zdůrazněme, že vykračujeme mimo oblast fyziky, aby to bylo jasné. Protože o kvantech jsi hovořil s jinou jistotou než nyní o smyslu.

Přestanu nyní vystupovat jako profesionální fyzik, protože profesionální fyzik by se omezil fyzikálními zákony, z nichž ovšem žádný systém hodnot, žádná etika, existence dobra a zla, žádný smysl nevychází. To vše není zabudované do světa jako fyzikální zákony, ale vychází z jiného paradigmatu. Jsou lidé, určitě mystici, kteří mají radikálně hlubší vhled do těchto otázek než já. Každý si pro sebe takový systém buduje nebo ho zavrhuje, například tvrdí: Není smysl, není etika, dobro a zlo jsou klam, jen kulturní konstrukt. Já s tím nesouhlasím, ale neříkám, že tento můj postoj vychází z fyziky.

Z fyziky pro mě (stále opakuju: pro mě – ne všichni fyzici by s tím souhlasili, není to žádný nutný závěr) vyplývá následující tvrzení: Fyzika vykládá komplikovaný a mnohorozměrný svět krásnými, elegantními a jednoduchými zákony a tyto zákony – jako v platonské jeskyni – mi náhle osvětlují skutečnost způsobem úplně jiným, než jak to dělá každodennost, představují jiné elementy, jež jsou v základu toho, co vidím – pro mě je tedy zcela evidentní, můžu říct, že téměř jisté, že existuje nějaká transcendence. Protože samovolný vznik zákonů tak nebývalé krásy (každopádně jak já je vnímám), tak univerzálních, že vše, co v materiálním světě vidíme, jim naprosto podléhá, fungujících ve všech dobách a stejným způsobem jak na samých okrajích toho, co vidíme z univerza, tak zde kolem nás, se mi zdá nanejvýš podivný, nepochopitelný... Nemohu se s tím smířit konstatováním: je to, jak to je. Vždyť zde není žádný chaos, žádné nečekané proměny těchto zákonů. Taková neuvěřitelná organizace všeho podle mě ukazuje na existenci transcendence. 

To je ale jen jeden bod dotyku: materiální svět popisuje fyzikální zákony a ony se dotýkají čehosi, co tento materiální svět překračuje. A ačkoli se prostě dotýkají, nevíme, co je tím „oním“. Řekl bych, že materiální svět není vším, co existuje. To je můj dojem, není to názor všech, ba ani mnoha fyziků. Steven Weinberg nebo Paul Dirac by s tím určitě nesouhlasili, řekli by: Je to tak, protože to tak je. Ale já říkám: Je to tak, protože existuje určitá transcendence. Nebudu ji nijak popisovat – určitě ne jako Boha. S pojetím Boha se váže příliš mnoho konotací a pojmů: etika, systém hodnot, smysl, v některých náboženstvích spása... Ale to nevychází z toho, čeho se dotýká fyzika. Nicméně pro mě by bylo nepochopitelné, kdyby žádná transcendence nebyla, a svět by přesto byl tak neuvěřitelně zorganizovaný. To by překračovalo mé hranice estetiky a chápání.

(...)

Jak jsem říkal, mám za to, že transcendence existuje. Nyní se začínám ptát, čím je a jakým způsobem může působit na mě – na prachové zrnko v tomto univerzu. Rozlišme dvě vrstvy: materiální a duchovní.

Začněme od té materiální. Stvoření materiálního světa je pro mě stvořením fyzikálních zákonů, a nikoli okolního světa – to je základní východisko. Svět, který vidíme, by nemusel existovat; právě existence zákonů podle mě ustavuje vše, co je skutečným základem. Stvoření světa není dáno vznikem hvězd, chemických prvků... To jsou sekundární jevy. Primární věc, ta zásadní, podle mě spočívá v tom, že Transcendence (v tomto případě s velkým písmenem; jak jsme opakovaně říkali, slovo Bůh s sebou od začátku nese etické a axiologické konotace, do nichž bych se tu nerad pouštěl) ve své nekonečné laskavosti stvořila fyzikální zákony, které univerzálním způsobem vládnou světu. Nemusí s nimi nic dělat, protože jsou ideální, dokonalé, věčné... Všechna pozitivní adjektiva, jaká můžeme vymyslet, jim právem náleží. A to je to, čemu říkám Stvoření. Po aktu stvoření zákonů už do toho není třeba nijak zasahovat. Bylo stvořeno něco ideálního, co není nutné opravovat, a ani člověk v tom naštěstí nemůže nic změnit.

Fizyk w jaskini światów (Fyzik v jeskyni světů)
Autor: Więź

Ale přece už osvícenství říkalo, že Bůh je takový Velký hodinář, který už nestrká prsty do dobře šlapajícího soukolí...

Tehdy to ale bylo vztaženo také na jiné oblasti! Já však mluvím jen o materiálním světě. A že „v jistém okamžiku“, což je ostatně trochu zavádějící formulace, vznikne svět, který vidíme, absolutně podřízený těmto zákonům. Nevím, jestli předtím neexistoval nějaký jiný, mluvíme teď o našem světě. Toto naše univerzum se ochlazuje, pak se stane průzračným – a když má 380 tisíc let, uvolní reliktní záření atd. O tom jsme už mluvili.

A Transcendence to vše pozoruje...

... s klidem, protože nemusí nic dělat. Vždyť už stvořila něco ideálního, tak jen přihlíží, jinak to ani nejde. U žádného zákona není možné přidat nebo ubrat tečku.

V jistém okamžiku se objeví Země, jak víme, nejdříve jako horká, potom stále chladnější. A nakonec vznikne nejprve RNA a potom DNA, začínají se množit první buňky...

První příčina mého údivu se týká toho, že vznik světa je neuvěřitelně úžasnou skutečností. Abstraktní zákony jsou ideální, nemusejí se realizovat v žádném světě, který jim podléhá! Ale zde k realizaci došlo, a já nevím proč.

Svět ale vznikl a v jisté chvíli i RNA a DNA. To je pro mě důvod dalšího údivu. DNA je jediná forma života, jakou známe. Jak se toto vztahuje k prvním zákonům? Prvotní zákony povstaly jednorázově, nedošlo v nich k žádné revoluční proměně. Vedly ale k tomu, že DNA má vazby na bázi vodíku, které způsobují, že jde o velmi stabilní strukturu. Kdybych změnil byť jen trochu druhou mocninu náboje elektronu (jak jsme si říkali: víceméně 1/137) nebo též poměr hmotnosti elektronu a protonu (1:1800), něco jako stabilní spirála DNA, která existuje v rozličných vnějších podmínkách, umí se rozvíjet a kopírovat, by nevznikla. V tomto ohledu tvrzení, že takové komplikované struktury povstaly díky evoluci, jež zkouší naslepo a v takových slepých zkouškách nakonec vyhrává to, co náhodou vychází jako lepší, lépe uzpůsobené okolí, mě – slušně řečeno – opravdu nepřesvědčuje. Prvotní fyzikální zákony se nevyvíjely, nikdo si neřekl: „No nic, nepovedlo se, protože z toho žádná DNA nevznikla, tak změníme náboj elektronu, změníme hmotnost protonu nebo něco jiného, aby z toho nakonec ta DNA byla.“ Tak to nefunguje.

V souvislosti s tímto jsou názory Richarda Dawkinse a lidí z jeho okolí pro fyzika... neříkám primitivní, ale týkají se jevů o tolik pozdějších než vznik fundamentálních zákonů, že naprosto nic nevysvětlují. Domněnka, že evoluce vede k myslící bytosti, neřeší to zásadní, totiž to, proč existuje DNA. 

Pro humanitně vzdělaného člověka jsou myšlenky Dawkinse primitivní, protože jeho znalost náboženství uvízla někde ve třetí čtvrtině 19. století, překonané pozdější reflexí, o níž on nejspíše neví, nebo nechce vědět.

Jsem rád, že sdílíš můj dojem. Jak jsem lépe poznal tyto argumenty, poznal jsem, že jsou dost naivní a z pohledu fyziky vůbec nic neobjasňují.

Proto nám zůstává fakt: ony zákony byly takové, že za jistých podmínek dovolily vznik organismů (nevíme, jak často – zatím se zdá, že Země je toho dobrým příkladem, dobrým, protože jediným, který známe). Organismy byly stále komplikovanější a reagovaly na podněty. Už bakterie reaguje na podněty, tedy má nějaké vědomí – v tom smyslu, že přetváří podněty na určité reakce. To bych nazval vědomím. Tímto způsobem mají podle mě vědomí i stromy, nemluvě o zvířatech.

Co víc, v určité chvíli vznikne jiný organismus. A v tom všem je tím nejvíc udivujícím skutečnost, že vznikne organismus, který je schopen uvědomit si své vlastní myšlení. Nereaguje jen na podněty, ale dovede se posunout na úroveň „meta“ a učinit reflexi: proč přetváří podněty takovým způsobem a zda by mohl tento způsob změnit. Začíná uvažovat o způsobu přetváření podnětů!

Myslí, že myslí?

Myslí, že myslí. Přesně tak! Vznik „myšlení o myšlení“ čili krok na úroveň „meta“ je pro mě naprosto nepochopitelný. Překračuje jakékoli mně známé pokusy o vysvětlení toho, že něco takového bylo vůbec možné. Vždyť to není pro přežití organismu nijak potřebné. Organismus může, a dokonce se musí naučit přetvářet podněty, takže to vypadá, jako by se učil a myslel, co má udělat, aby následně zareagoval jinak. Například se říká, že havrani jsou nesmírně inteligentní, podobně jako chobotnice... Ale zdá se mi, že je to jiná inteligence než naše, bez ohledu na neuvěřitelnou rafinovanost některých reakcí těchto zvířat.

Viděl jsem film, jak chobotnice odšroubovala sklenici, do níž ji zavřeli. To je skutečně morální otřes...

Nemyslím, že by ta chobotnice někdy nahlédla na své chování zvnějšku a řekla si: „Aha, naučím se, jak odšroubovat víčko ze sklenice, protože se mi to může někdy hodit.“ Nemyslím, že by to tak bylo, ale mohu se mýlit. Je to jen můj dohad.

Takový je na každý pád můj pohled na svět: odlišujeme se tím, že dokážeme udělat krok na úroveň „meta“. Zde se klaním tvrzení Gödela...

Gödel matematicky zdůvodnil, že když máme systém axiomů, umíme v jeho rámci zformulovat taková tvrzení, která se v rámci daného systému nedají ověřit. To znamená, že není proces, kterým z těch axiomů dokážu každé tvrzení, ačkoli se týká věcí a vztahů, o nichž axiomy mluví. To neznamená (a to je třeba velmi zdůraznit), že daná věta není pravdivá. Může být pravdivá, ale nebude dokazatelná. Jsem přesvědčený, že v matematice existuje jeden konzistentní soubor pravdivých vět, ostatně stejně jako jeden konzistentní soubor fyzikálních zákonů, takový, který vládne světu, který nás obklopuje, ale my jej nejsme schopni pojmout konečným počtem tvrzení.

Abych tomu dobře rozuměl: v každém souboru tvrzení, která jsou zbudována z takových prvků, je takové, jehož ověření vyžaduje rozšíření onoho souboru o nějaký další prvek.

S tím, že se můžeme zmýlit, protože ono tvrzení může být nepravdivé.

Ale může být pravdivé?

Může. Pokud je pravdivé a připojíme ho k souboru axiomů, máme pořád konzistentní soubor. Tehdy můžeme dokázat víc, jakoby říct víc. Ale v tom „víc“ se najde další tvrzení, které i při rozšíření souboru axiomů nesvedeme dokázat. A když ho nedovedeme dokázat, musíme buď uznat, že je pravdivé, a konec, anebo si tipnout...

... a nebo uvěřit?

... a nebo uvěřit. I toto tvrzení nám znovu rozšíří soubor axiomů. Tím, že máme vědomí sebe sama, umíme poznat, že je něco pravdivé, ačkoli kdybychom to zadali do počítače, neuměl by to rozhodnout. Umíme nahlédnout a pochopit. Porozumět tomu, co daná věc znamená, není to samé jako zkusit ji dokázat na základě souboru přijatých tvrzení.

(...)

Čili když se vrátíme k otázce transcendence: jsou tři body, v nichž cítíš něco na způsob její ingerence do našeho světa, jmenovitě v objevení se fyzikálních zákonů, DNA a vědomí sebe sama, je to tak?

DNA určitě byla tak či onak nějakým způsobem nutná.

Ale udivuje tě.

Udivuje mě, ale tři body, kterým vůbec nerozumím, jsou: objevení se základních zákonů, objevení se světa, který jim je podřízen, a objevení se vědomí sebe sama. „Ingerence“ (v uvozovkách, protože vlastně nevím, co to znamená) transcendence se mi v nich zdá jako evidentní. Přitom z žádného z těch tří elementů není jasné, co to ta transcendence je. Například z existence vědomí sebe sama bezprostředně nevyplývá nutnost etiky, rozlišení, co je dobré a co je zlé, ani závazek činit dobro.

Čekal jsem, kdy se objeví etika, protože to ona se dnes spojuje se vším náboženským především.

Etika z ničeho z těch tří prvků nevyplývá. V tomto okamžiku už nechme fyziku úplně stranou. Jako člověk (ne jako fyzik) bych chtěl, aby etika měla transcendentní původ, tedy nezávislý na nás, a nebyla společenským nebo kulturním konstruktem. Proč? Kdybych nahlédl do sebe, došel bych určitě k závěru, že to vychází z pocitu bezpečí, které chceme všichni mít. Protože pokud je něco kulturním konstruktem, může to kdykoli podlehnout odmítnutí.

Z knihy Krzysztof A. Meissner: Fizyk w jaskini światów. Warszawa, Biblioteka Więzi 2023, přeložil a úvodem opatřil Martin Bedřich.