Seznamka
Emmanuel Falque
Autor: Youtube
Když se před deseti lety (v roce 1998) na pracovních stolech teologů i filozofů objevila encyklika Fides et Ratio, řada tvrzení překvapila svou novostí a představovala radikální posun oproti encyklice Aeterni Patris (1879) v pořadí poslední stejného druhu. Položím tedy otázku: Jak je tomu dnes s přijetím takové originality? Můžeme a máme se ve vztahu k moderní kultuře spokojit s blahosklonností, nebo jsou i křesťané povoláni k určité performanci?
Rozum a konečnost
Text encykliky jistě oprávněně připomíná « neustálou novost myšlení Tomáše Akvinského » (§ 43). O té jsem dnes přesvědčen více než kdy dřív (viz můj příspěvek « Limite théologique et finitude phénoménologique chez Thomas d’Aquin, Revue des sciences philosophiques et théologiques, juil.-sept. 2008, p. 527-556), dokonce si myslím, že je třeba aktualizovat Akvinského myšlení nejen opakováním jeho slov, ale připomenutím jeho ducha : « ústřední bod, jádro, můžeme –li to tak říci, řešení, které Tomáš Akvinský se svou prorockou a geniální intuicí přináší k problému konfrontace rozumu a víry », zdůrazňuje encyklika, která zde navazuje na apoštolský dopis Lumen Ecclesiae (20.listopadu 1974), « je, že je třeba smířit sekularitu tohoto světa a radikální charakter evangelia; uniknout tak protipřirozené tendenci popírat svět a jeho hodnoty, aniž bychom přitom zanedbávali nejvyšší a nezměnitelné principy nadpřirozeného řádu» (§ 43).
Zkrátka, a to chápu, Tomáš Akvinský, jak ho představuje a připomíná encyklika Fides et Ratio, není Tomáš uchylování se ke striktnímu dogmatismu, ale Tomáš vztahu či mostu mezi naší modernitou a jeho vlastní modernitou: Aristoteles a jeho rozum pro něj včera a snad fenomenologie a konečnost pro nás dnes.
Tradice nespočívá jen v opakování téhož a vztah mezi metafyzikou a teologií neobohacují jen zkušenosti z minulosti, ale odváží se dnes znovu převzít novátorské gesto včerejška: stejně jako včera bylo vhodné zaměřit debatu na zahrnutí rozumu do teologického diskursu [definice člověka jako « rozumného živočicha » (Aristotelés, Politika I, 2)], stejně tak je dnes potřeba zaměřit diskusi na začlenění konečnosti do tajemství nadpřirozena, i kdyby to bylo za cenu jeho proměny či metamorfózy [moderní vymezení člověka jako „ tváře konečnosti» (Foucault, Slova a věci)].
Blahosklonnost a přijetí druhého
Metafyzika a teologie se tedy mohou navzájem obohatit, nejen proto, že dnes mnozí oprávněně odmítají vějičky ontoteologie a upřednostňují silný návrat metafyziky s jejím obsahem a jazykem (což je často pozice filozofů), ale také a především proto, že nás modernita vede k tomu, aby teologie přijala, že bude sama proměněna, a ne že se jen uchýlí do ústraní či že se vydělí (což bývá někdy pozice teologů). Přesvědčení o pravdě vede často k přezíravosti, v lepším případě k blahosklonnosti. Ale stačí přijímat kulturu v její modernosti, abychom ji skutečně podpořili a neklamali sami sebe? Vstřícnost křesťanství by se neměla spokojit jen s přijetím « vzácných semen » moderního myšlení, jež správně připomíná encyklika Fides et Ratio, když vyjmenovává pojmy a implicitně odkazuje na jména: « vnímání a zkušenost » (Merleau-Ponty), « představivost » (Bachelard), « podvědomí » (Freud), « intersubjektivita » (Husserl, Lévinas), « téma smrti » (Heidegger), atd. (§ 48). Tato vstřícnost se však musí proměnit v performanci. Merleau-Pontyho, Bachelarda, Freuda, Husserla, Heideggera či Lévinase nestačí pokřtít nebo obezřetně přijmout do lůna teologie. Dát jim čestné místo vždycky neznamená si je vybrat. Abychom uznali jejich velikost ad intra, musíme se nechat sami proměnit jejich silou nebo jejich mocí ad extra. Přijetí druhého, blahosklonná zbytečnost, nestačí k tomu, abychom se jím nechali proměnit. Věřící často kladou druhého na cestu, rozuměno na “svou” cestu, aniž by “tuto” cestu, která není jejich vlastní, skutečně přijali nebo se jí nechali vyvést z míry. Otevřenost někdy spíše pohlcuje, než že by připouštěla a uznávala vzdálenost či nezbytnou odlišnost.
Performance, proměna a já
« Performance » (to perform) je tedy « jednání » spíš než « řeč », nebo spíš « řeč, která je» (Austin, How to do Things with Words?). Příklady jsou slavné, není třeba se zde k nim vracet (ano manželského slibu, křest lodi, rytířský slib, atd. ). Budeme se tedy ptát : je dnes vztah metafyziky k teologii nebo obecněji vztah současné kultury ke křesťanskému světu prostě blahosklonností, nebo performancí?
Je to, co slyšíme, prostě „přijato“ (v blahosklonné řeči) nebo může a mělo by se stat “jednáním” (v proměně sebe sama)? Encyklika Fides et Ratio jistě učinila důležitý krok: jak jsme již říkali, současná kultura obsahuje « vzácná semena myšlení » pro teologii. Ale jak a v čem budou tato semena růst až k proměně samotné filozofie či teologie? To, že současné umění můžeme číst jako “křesťanské” [C. Grenier : L’art contemporain est-il chrétien ?], jistě zajímá věřícího, který se s dobrou vírou rozhodne, že se na ně bude dívat. Je zde však skutečný zájem, skutečné « inter-esse » v tom smyslu, že se do něj zevnitř pustí, že se pro ně zapálí tak, že se jím nechá sám proměnit? Nic není méně jisté. Jazyk umění, alespoň v teologii, zůstává totiž nejčastěji u Rembrandta, Carravaggia či Rouaulta (postav tradičně zmiňovaných v pastoraci) a ve filozofii u Kandinského, Mondriana, Maleviče či Rothka (abstraktního umění uchopeného fenomenologií). To nejsoučasnější zůstává pro věřící svým způsobem cizí, podobně jako někdy pro filozofy. Jistě přijímá je [viz například krásnou výstavu Parmiggianiho v Collège des Bernardins], nechá se jím však proměnit ? « Skutečná ukřižování se odehrávají i v řeznictvích », říká Gilles Deleuze ohledně Francise Bacona, když chce v Logice smyslu vyjádřit materialitu rozervaného těla. Jak je tomu pro ty, kdo věří ve Vzkříšení, s materialitou, již nám současné umění připomíná ? «Performance » , která tentokrát v jazyce současného umění naznačuje praxi subjektu, který se nechává zasáhnout až do té míry, že se jeví jako pozměněný, nás dnes musí učit, že pracovat znamená také proměňovat se, a především být proměněn, nebo dokonce zbaven podoby na cestě, kterou jsme si přitom jakoby dopředu tak pohotově vytyčili.
Autor je francouzský filozof a teolog. Zaměřuje se na otázky lidské konečnosti, odkazuje se zejména na francouzskou fenomenologii Michela Henryho, Maurice Merleau-Pontyho a Jeana-Luca Mariona, ale i Jana Patočky. Působí na Filosofické fakultě Institut catholique v Paříži.
Z revue Transversalités, avril-juin 2009, n 110, s. 125-128, přeložila Klára Jirsová.
