Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Daniele Levis Pelusi
Průzkumy veřejného mínění, sociologické výzkumy, lidské zkušenosti i mnohé statistiky ukazují, že tolerance slovního, fyzického či „výchovného“ násilí je nejen v zemích za bývalou železnou oponou stále značná.
Sociální sítě dovedou být dobrými sluhy, ale pokud člověk propadne té zvláštní síle instagramového velikášství, téměř vždycky se mu stane, že překročí míru toho, co by o sobě chtěl říct, a to navíc, úplně neznámým lidem. Někdy vědomě, někdy nevědomě se lidé na sociálních platformách přiznávají k chování, které je diskvalifikuje z výkonu povolání, v němž by měli předně sloužit druhým lidem. Zdá se to být neuvěřitelné, ale ženy a muži pod svými plnými jmény zaplňují prostor internetu někdy až neuvěřitelnou mírou nenávisti vůči svým bližním. Věc je tehdy tragická, když se relativizace násilí týká dětí, mládeže, žen a těch, kteří se z různých důvodů nemohou bránit. Zvláště cizí děti, o kterých neví vůbec nic, by měl „někdo pořádně seřezat“, protože „nás taky řezali a jaký z nás vyrostli lidi!“. Všichni, kdo nějakým způsobem vybočují a nevyhovují normám, v nichž se toleruje násilí jako jedna z běžných forem mezilidského soužití, jsou odsouzeni k tomu, „aby je někdo pořádně zmlátil, dal jim do huby, ukázal, zač je toho loket“, protože je „škoda každé rány, která padne vedle“. V prostředí, kde jsou výzvy k násilí na denním pořádku, se vyjevují běsy, které by někdo – a já patřím mezi ně – nechtěl potkat tváří v tvář.
Institucionalizované násilí má mnoho forem. Ve většině případů nejde o spektakulární násilné činy, jak je známe z filmů, v nichž je brutalita hlavním narativem. Násilí se naopak děje nejčastěji nepozorovaně, za zdmi bytů, pro násilníka v bezpečném prostředí, dlouhodobě, stupňovaně a s bezbřehou rafinovaností. Když se řekne násilí, lidé si obvykle představí potetovaného a vulgárního člověka z okraje společnosti, a ne svého souseda, učitele, příbuzného, duchovního nebo člena rodiny. Vzpomínám si na teologické zaměstnance, kteří se ještě předtím, než student předvedl, co umí a jak danému oboru rozumí, dohadovali, kdo zkoušku udělá a kdo ne, „abychom se tu s ním nemuseli další rok už potkávat“. Že jde o teologické prostředí? Koho to zajímá?
Připomeňme si bezprecedentní události v geograficky skoro titěrné české teologické a křesťansko-kulturní oblasti, kde v průběhu posledních let přišly desítky, spíš stovky lidí o práci a možnost svého celolidského rozvoje jen proto, že se nelíbili několika lidem, nebo dokonce jednomu jedinému člověku. A bylo tomu přesně jako u verbalizovaného násilí sociálních sítí, že se obětí takových činů téměř nikdo nezastal, ba co víc, netrvalo dlouho, a na jejich místa nastoupili lidé gumové páteře a proměnlivých názorů, kteří vůči nim stáli ještě nedávno v opozici. První, druhé a desáté poznání toho, že tohle je vůbec možné, že to projde, že se nic nestane a nic nezmění, dělá z pachatelů násilí sice směšné, ale přece jen regionálně mocné bůžky, kteří si mohou dělat, co chtějí. Jejich křečovitě usměvavé tváře z fotografií jsou symbolickým potvrzením toho, v jak zvláštním prostoru žijeme a jak se v něm nátlak a různé formy násilí vyplácí. Jak se asi cítí letošní studenti a jejich rodiče, kteří se v systému, o němž by Franz Kafka mohl napsat další knihu, pokoušeli vyhovět přijímacím rituálům na střední školu, aby se řada nadějných dětí musela spokojit se školou, kterou nechtějí studovat, anebo šly bez jakékoliv kvalifikace rovnou pracovat? Není tohle symbolická síť institucionalizovaného násilí, které nemá v demokratické společnosti evropského typu co dělat? Jak po takových zkušenostech budou mladí lidé čelit dalšímu násilí, které je bohužel už zítra zase čeká?
Umím pochopit, že ten, kdo byl sám bit, bije. Neumím porozumět, ale dokážu rozumově zpracovat, že pro někoho je násilí legitimní součástí jeho vlastní cesty za štěstím, která se chtě nechtě musí čas od času vypořádávat s cestami jiných lidí, kteří mají o štěstí úplně jiné představy. Nechápu ale, jak je možné, že někomu nevadí obhajovat své násilné postoje, jimi se chlubit a působit na druhé, aby také pochopili, že násilí je evoluční výhoda silnějšího nad slabým. Nezdá se mi, že by spíš obecnější podpora násilí jako „argumentu a výchovy“ byla následkem nějakého traumatu. Takové trauma se odpovědný člověk už pro sebe sama snaží uzdravit, a bývá pak vůči všem podobám násilí citlivý, vnímavý a ostražitý. Představa, že oběť násilí vlastně sama dobrovolně vyhledává, jde mu naproti, zavdává k němu příčinu nebo ho jakýmsi pseudo-podvědomým způsobem dokonce potřebuje, je zvrácená a odsouzeníhodná.
Ježíš jako Beránek, ne jako zápasník v oktagonu
V Ježíšově vykupitelském příběhu nenajdeme stopu po násilí, které by šlo zakomponovat do projektu duchovního života jdoucího ze Kristem. Jenže ani církvi se institucionalizované násilí jako jeden z hlavních nástrojů klerikalismu kleriků a laiků nevyhýbá; a na spirituální úrovni bývají jeho dopady ještě tragičtější. Před očima mi defilují některé osudy římskokatolických kněží a řeholníků, kteří byli sešrotováni svými představenými, kteří si svoji roli pastýřů spletli s prací vyhazovače v nočním podniku. Uvědomím-li si, jakou mírou pokory vynikali a jak neradi hovořili o tom, co je stravuje a trápí, umím si představit, že člověk s podprůměrnou citlivostí nemusel poznat, že k němu od oltáře mluví kněz, který se už dostal za hranici rozpadu a jen čeká, kdy přijde konec. Tito muži patrně nikdy otevřeně nepromluví o tom, jak velkému tlaku a násilí čelili. V kněžské důstojnosti je totiž přítomen onen tajemný prvek, kdy je člověk schopen trpět podle Kristova příkladu a s ním tak, až nad tím zůstává rozum stát. Pokud se křesťané nezastanou ani těch, kteří na sebe vzali svěcením osud a službu, která tu je ku pomoci spásy světa, jak by bylo možné, aby se zastali těch, kteří jsou ve společnosti a církvi bezejmenní? Že „ode dnů Jana Křtitele až podnes království nebeské trpí násilí a násilníci po něm sahají.“ neznamená, že ono podnes – v Matoušově evangeliu (11:12) jde o 80. až 90. léta prvního století – musí nutně být časem dnešních dní! Na cestě, řečeno s Teilhardem de Chardin, ke „splynutí Krista s bodem Omega“, by mělo násilí všeho druhu ustupovat, pomíjet, stát se anachronickým.
Snažím se rozumově a prostřednictvím modlitby a kontemplace přijít na to, proč je tak složité pochopit, že násilí plodí násilí a že „kdo se chápou meče, mečem zajdou“ (Mt 26:52). Sebemenší počáteční násilí roztáčí sotva viditelnou spirálu, ze které se dříve či později stane vír, který pohltí jak oběť, tak násilníka, který se stává obětí sebe samého a norem, které následuje. Své o tom věděl teolog a kazatel Martin Luther King. Napsal: „Temnota nemůže vyhnat temnotu: to dokáže jen světlo. Nenávist nemůže vyhnat nenávist: to dokáže jen láska. Nenávist rozmnožuje nenávist, násilí znásobuje násilí a tvrdost stupňuje tvrdost.“
Existuje vůbec reálná možnost nápravy, když se i přes obětavou práci mnoha vychovatelů, učitelů, lékařů, sociálních pracovníků, lidí duchovenské služby a lidí mnoha jiných profesí zdá, že tolerance násilí je vlastně jakousi obhajobou „přirozeného práva“ na cestě osobního uskutečnění, a to ve světě – připusťme – který není jednoduchý ani fér? Může vůbec církev, v níž statisticky naprostá většina lidí nemá žádné pravomoci a kde se loajalita a mlčenlivost cení víc než kardinální ctnosti, přispět k ozdravení prostředí, v němž někoho „seřezat, zmlátit, zkrotit, podusit, ukázat mu, zač je toho loket, dát mu za vyučenou, odkázat ho do patřičných míst“ je považováno za typos normálního občanského chování? A jak by jednotlivci a skupiny sekulární společnosti, jimž se podařilo vytvořit alespoň malé fungující společenství, které násilí netrpí a k němu nevede a nevychovává, mohlo pomoci nám, lidem žijícím v církvích? Vzpomínám si na období Mussoliniho vlády, kdy neminul den, aby se terčem násilí fašistů nestal některý opoziční politik (řada jich byla zavražděna), novinář či demokraticky smýšlející římskokatolický kněz (zvláště ze severu). Jak snadno se hlavní postavy církve daly uchlácholit velkohubými duceho prohlášeními, že jde o ojedinělé akce výtržníků, kteří budou vypátráni a potrestáni. Byli? V naprosté většině ne. Násilí se stalo součástí politiky a lidských vztahů. A bohužel to ještě neskončilo.
I lidé ošlehaní životem a značně otrlí se od začátku genocidní a loupežné války Ruska proti Ukrajině diví, jak minimální cenu má pro Rusy lidský život, lidská důstojnost a zdraví. Mám za to, že leccos z tohoto civilizačního okruhu, který způsobil v posledních sto letech tak nezměrné utrpení vlastním lidem i sousedům, přetrvává i v zemích, které byly před třiceti lety jeho satelity. V ohlížení se po možné nápravě společenského systému, v němž je násilí normou, bych se tedy neohlížel směrem na východ, kde má lidský život cenu sotva pár rublů. Dívejme se na Krista. V jeho příkladu se nikdy nespleteme.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
