Evangelista Pavel Hošek. Nad jeho knihou o Bohumilu Hrabalovi

Evangelium podle Bohumila Hrabala
Autor: CDK

Odvěký existenciální problém, zdali si má jít člověk po dobrém nedělním obědě zaběhnout maraton, nebo ne, vyřešil religionista, univerzitní profesor a spisovatel Pavel Hošek tím, že vydal novou knihu z řady svých „evangelií“, Evangelium podle Bohumila Hrabala. V chudobných dnech nového roku, kdy se teprve rodí nové knihy, si mohou čtenáři, kteří si zamilovali předchozí Hoškovy knihy, oddechnout. Mohou i v neděli být doma a sedět u kamen. Bude totiž co číst. Bude možno zasytit knižní hlad titulem, který se mi zdá být v autorově knižním portfoliu nejnečekanější.

Ze své lásky a ze svého uhranutí jedním z nejvýznačnějších českých spisovatelů druhé poloviny 20. století se Pavel Hošek vyznává v úvodu své knihy. Dilema, které jsem nastínil v první větě své recenze, totiž zažíval sám s intenzitou, která hnětla jeho srdce a ledví s vášní, kterou lidé znají spíš jen z romantických filmů či divadelních dramat. Má jít na rande s milovanou dívkou, anebo se raději uchýlí do ticha své komůrky, aby si přečetl další z Hrabalových románů nebo povídek, na jejichž motivy byly natočeny filmy, které patří mezi poklady české kinematografie? Naštěstí se Pavlu Hoškovi podařilo dosáhnout rovnovážného stavu. Mohl dál chodit na schůzky s děvčetem a zároveň se nořit do díla, které v něm v průběhu času zrodilo řadu religionistických a duchovních otázek. Že se měl Pavel Hošek tehdy a takovým způsobem setkat s Bohumilem Hrabalem a že toto setkání bylo osudové, podtrhuje zázrak jeho badatelské píle, skrze kterou se dozvěděl o Hrabalových návštěvách v evangelickém sboru v Libici nad Cidlinou, při nichž spisovatel přednesl též svá adventní svědectví o evangeliu, o Ježíši Kristu, o tom, co pro něj setkání se světem víry v životě znamenalo. I díky těmto nahrávkám, které následně získal, se Hoškovi podařilo zrekonstruovat zajímavý otisk Hrabalovy křesťanské či křesťanstvím ovlivněné existence, o níž se do té doby vedly debaty spíš jen mezi znalci Hrabalova díla.

Pavel Hošek se nezalekl tvrzení, že otisk víry a náboženství je v Hrabalově literatuře podřízen jeho osobitému vidění světa, jeho humoru, nadsázce a ironii. Nechtěl se smířit s tím, že by ty desítky a možná stovky náboženských odkazů, jmen, událostí, pojmů a metafor, které prostupují jeho romány a které komunistická cenzura s naprostou jistotou a nemilosrdností škrtala z textu, byly jen nějakou vycpávkou nebo licencí, za níž by ve skutečnosti nebylo vůbec nic, nebo skoro nic. Evangelium podle Bohumila Hrabala věrohodně a na mnoha příkladech ukazuje, že katolická tradice, zbožnost a lidová spiritualita, stejně jako židovství, s nímž se jako dítě setkával, se vepsaly do jeho díla a života mnohem víc, než se doposud myslelo. Zdá se dokonce, že Ježíš a způsob, jakým se setkával s lidmi – zvláště s těmi na okraji, s nemocnými a mrzáky, s lidmi, kteří byli považováni za méněcenné – a jak s nimi hovořil, spoluurčily vlastní Hrabalovu životní cestu a podobu a hloubku jeho vztahů. Jeho fascinace světem dělníků a takzvaně obyčejného života, do kterého patří i všechny ty restaurace a hospody, kde s nimi sedával, rozprávěl, debatoval, hádal se, naslouchal a mlčel, má něco společného s Kristem, který si na vysedávání v rezidenci mocných náboženských a politických osob rovněž nepotrpěl.

Pavel Hošek
Autor: Wikipedia.org / Ben Skála

Své úvahy rozdělil autor do dvou celků. I. Duchovní motivy v myšlení a díle Bohumila Hrabala – a do kapitol Matrikovej katolík, Tázání pod zorným úhlem věčnosti, Vidění posunutým okem a K zešílení krásnej svět. II. Evangelium podle Bohumila Hrabala – do kapitol Zázraky všedního života (Religionistický výklad Hrabalova vidění světa) a Veškerá láska je soucit (Teologický výklad Hrabalova tázání po smyslu života). Kniha je vybavena řadou poznámek a seznamem literatury, která byla autorovi při psaní nápomocná. Evangelium podle Bohumila Hrabala není na prvním místě literárně-kritickou či jazykovědnou studií, i když i tuto oblast Hrabalova díla musel vzít autor v potaz. Hošek se v jádru své knihy projevuje jako pečlivý až živelný čtenář Hrabalových textů, které v souhrnu jeho sebraných spisů zná tak jako on pravděpodobně málokdo. Neproseděl sice, hádám, v živých kulisách Hrabalova světa – v pražských i mimopražských hospodách – patrně ani zlomek času co Hrabal, ale mnohá posvátná místa Hrabalova života, která mají i svůj zvláštní náboženský a spirituální charakter, má pod kůží jako vy krajinu svého dětství a les za chalupou. Jedině kvůli své závrati a fascinaci Hrabalem se mohl rozhodnout napsat knihu, která vrstvu po vrstvě odhaluje přiznané i ztajené Hrabalovy náboženské myšlenky a motivy, o nichž celý život přemýšlel a které učinil důležitou součástí svých knih.

Myslím si, že i náhodný čtenář Hrabalových povídek a divák filmů natočených na motivy jeho příběhů si všímá, kolik artefaktů a myšlenek onoho „starého náboženského světa“ doby před válkou se v jeho titulech objevuje. Hrabal však není, jak ukazuje Pavel Hošek, jen nostalgickým zapisovatelem toho, co kdysi bylo, bylo krásné – a už není. Hrabal se snažil být prostřednictvím četby, studia a pozorování nablízku onomu reziduu křesťanského světa, který v šedi tehdejší totality někde přežíval, jinde byl, někde dokonce kvetl. Jeho vyznání libickým evangelíkům v první polovině 80. let 20. století představuje mimořádné svědectví o potřebě Hrabalova existenciálního tázání nad tím, kdo je, jaký je smysl jeho života, kam jde, kde má být a co má v zemi, jejíž cenzoři vymazávali z jeho knih zmínky o církvi a víře, dělat. Ježíš, a tedy postava Božího Syna odmytizovaná a odteologizovaná, mu byl v mnoha ohledech životním příkladem. Snad i skrze toto jeho osobní setkání s Ježíšem, čtu u Pavla Hoška, se zřekl možné profesní dráhy advokáta a sestoupil – k údivu tehdejších i dnešních čtenářů – k lidem obyčejného života, v němž nejprve tušil a poté objevil záblesky posvátného v profánním a různé zbytky a uzly profánního v posvátném. Hrabal nám asi nemůže podat pomocnou ruku v interpretacích složitých biblických pasáží a ještě složitějších teologických výpovědí. Může nám ale, jak neustále připomíná Pavel Hošek, ukázat hloubku smyslu naší víry, která se potácí - obrazně řečeno - po hospodách a kterou neblahé a smutné zákruty našeho života hrozí zahubit docela.

I dnes je bohužel vcelku běžné, že duchovní či přímo spirituální rozměr života osobnosti, která je oceňovaná úplně pro něco jiného, např. pro své vědecké objevy nebo umělecké dílo, bývá marginalizován, někdy až bagatelizován. Připomíná mi to školní výuku, v níž se sice i vnímavý student dozvěděl, že existoval nějaký Jan Amos Komenský, Josef Čapek, F. X. Šalda či Eliška Krásnohorská, ale nikdo mu ani slovem nenaznačil, že jednou z oživujících sil jejich života byla víra. Díky Pavlu Hoškovi, jehož Evangelium podle Bohumila Hrabala je napsáno citlivým a krásným jazykem, se Bohumil Hrabal představuje nejen jako slavný spisovatel a hospodský bard, do jehož Kerska a do hospody U Zlatého tygra dnes putují jeho čtenáři jako do Lurd, ale také jako člověk, jehož naslouchání lidským příběhům, radostem a těžkostem mělo svůj pramen v křesťanské víře, v katolické tradici a zvláště v postavě Ježíše Krista, Boha evangelií. Církevní a teologické papaláše by Hrabal svou spiritualitou asi neoslnil. Čtenáře, který dává ve svém životě důrazy na poněkud jiné stránky duchovního života, však může ovlivnit přinejmenším tím, že bude citlivější a vnímavější na projevy Boží přítomnosti ve věcech na první pohled bezcenných a v lidech, které byste možná na ulici minuli jako nezajímavé.

Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.