Seznamka
Pierre Teilhard de Chardin (1955)
Autor: Archives des jésuites de France
Česká společnost Teilharda de Chardin chystá k vydání již druhý svazek jeho sebraných spisů. První díl byl souborem jeho korespondence z války, nazvaný Zrod myšlení: Dopisy 1914–1919. Tím druhým je knižní poklad několika jeho středně dlouhých a menších textů, které vyjdou pod názvem Srdce hmoty.
Velmi pomalu dochází v posledních letech, a to i za přispění papeže Františka, k rehabilitaci myšlení a díla francouzského přírodovědce a katolického kněze (1881–1955), proti kterému nejvíc vystupovali ti, jejichž znalosti v jím rozvíjených oborech neprošly žádnou dialogickou oponenturou a byly z větší části zaměřeny ideologicky. V českém katolickém prostředí nemá Teilhard na růžích ustláno, třebaže v osobě exilového filosofa a teologa Karla Vrány (1925–2004) se i k českému čtenáři dostaly vynikající studie o některých jeho teologických, kosmologických a antropologických úvahách. Katastrofální úpadek českého katolického teologického vzdělávání doprovázený veřejně deklarovaným návratem do časů hluboko před Druhým vatikánským koncilem nevytvořil podmínky a nemotivoval těch několik málo aktivně působících teologů a teoložek, aby se dílu Pierra Teilhard de Chardin věnovali pod drobnohledem. Stejně macešský byl i vztah k jeho knižním titulům a dosud nevydaným textům. Je zvláštní, jaké kontroverze v českém a slovenském katolickém prostředí vzbuzuje jedna z nejvýznamnějších postav 20. století, která byla po většinu svého dospělého života skrze osobité pochopení Ježíšova přikázání lásky k bližnímu ostrakizována, zakazována a nakonec odsunuta do vyhnanství.
Papež František bývá někdy kritizován lidmi stejného spirituálního okruhu za to, že propašovává důležité myšlenky a odkazy na díla velkých autorů do proslovů a textů, které zůstávají poněkud stranou zájmu. Lidé se ptají, proč se některým konkrétním kauzám a osobnostem nevěnuje v samostatných úvahách. Odpověď, myslím, není složitá, položíte-li podobnou otázku sami sobě. Kdy naposledy jste v českém církevním prostředí veřejně, na vlastní pěst a s vědomím možné prohry a ztrát vystoupili například na obranu někoho, s nímž jeho představený nebo zaměstnanec teologického učiliště okresní úrovně jednal jako s méněcenným, aby už ten samý den večer při bohoslužbě plamenně hovořil o tisícerých vrstvách lásky k bližnímu, z nichž mu k dokonalosti chybí jen dvě nebo tři? Tlak, jemuž musí čelit papež, je konstantní a jen stěží srovnatelný. Také proto musí takové myšlenky vnášet do života církve rozvážně, diplomaticky a s vhodným načasováním. Berme to, nebo nechme být. Často se tak stává, že například při audienci lékařů, pracovníků v letectví nebo při návštěvě nějakého politika vystaví papež svou řeč na nečekaných základech. Vytváří si tím předpolí pro pozdější precizní a souhrnné zpracování tématu, které se – jak doufám a věřím – týká také myšlení Pierra Teilhard de Chardin. Něco z něho se mu v průběhu let podařilo propašovat do jeho proslovů, jedné encykliky a některých menších textů.
Pierre Teilhard de Chardin
Autor: Archives des jésuites de France
Za každou encyklikou nebo exhortací stojí team papežových blízkých spolupracovníků. Dát dohromady sehrané a respektující společenství, které připravilo podklady například pro encykliku Laudato si’, nebylo, jak vysvítá z vatikánských zdrojů, jednoduché. Připravit kontextuální studii či exhortaci, která by na základě novodobé teologické, filosofické a přírodovědné reflexe ukázala to, co je v Teilhardově díle trvalé a nosné, bude podle mého mínění ještě těžší než u jeho zelené encykliky. Katolictví kontaminované v posledních letech kultem konspiracismu, šovinismu a tradicionalismu se jakoby mávnutím kouzelného proutku vrátilo zejména v zemích za bývalou železnou oponou o více než 120 let zpátky proti proudu přirozeného teologického a vědeckého vývoje. Podíváme-li se kupříkladu, jak si Ježíšovi učedníci z Katolické teologické fakulty Karlovy univerzity představují budoucnost oboru filosofie a to, k čemu filosofie slouží, a jak zacházejí s některými kolegy a studenty, neshledávám ani střípek naděje, že by de Chardinovo dílo prožilo v českém katolickém a teologickém ovzduší brzkou renesanci. To se ostatně týká i díla dalších teologů, kteří byli vyšetřováni či kritizováni pro své teologické myšlení – Romano Guardini, Bernhard Häring či Hans Küng.
Jednu takovou zajímavou „vpašovanou myšlenku“ najdeme v papežově homilii, kterou přednesl při mši svaté při své návštěvě Mongolska. 3. září 2023 řekl v Ulánbátaru toto: „Mše je aktem milosti. Eucharistie. Slavit ji v této zemi mi připomnělo modlitbu jezuitského otce Pierra Teilharda de Chardin, kterou přesně před sto lety pozdvihl v poušti v Ordosu, který odtud není příliš vzdálen, k Pánu. Říká toto: „Padám na kolena, Pane, před tvou Přítomností ve Vesmíru, jenž se stal žhnoucím, a pod rouškou všeho toho, co potkám, a všeho toho, co se mi přihodí, a všeho toho, co tento den uskutečním, po Tobě toužím, Tebe očekávám.“ Otec Teilhard byl zaměstnán geologickými výzkumy. Zaníceně toužil slavit Mši svatou, ale neměl s sebou ani chléb, ani víno. A tak tehdy vytvořil svoji „Mši nad světem“, a vyjádřil takto svoji nabídku: „Přijmi, Pane, tuto úplnou Oběť, kterou Ti Stvoření, podnícené tvou přitažlivostí, předkládá v novém úsvitu.“ Tato pokorná modlitba se v něm narodila za dnů první světové války, v níž působil jako nosič raněných. Tento často nepochopený kněz tušil, že „Eucharistie je v určitém smyslu – v určitém smyslu – slavena vždy na oltáři světa“ a je „živým centrem vesmíru, centrem překypujícím láskou a nevyčerpatelným životem“. (encyklika Laudato si’, 236), též v čase napětí a válek, jako je ten náš. A tak se dnes modleme slovy otce Teilharda: „Zářící Slovo, žhnoucí Sílo, Ty, který formuješ mnohé, abys v nich probudil svůj život, sniž se k nám, o to Tě prosím, tvé mocné Ruce, tvé Ruce starostlivé, tvé Ruce všudypřítomné.“
„Křesťan zítra bude mystik, nebo nebude vůbec,“ napsal v roce 1966 teolog Karl Rahner. Téměř šedesát let poté se nezdá, že by se v moři teologického balastu a v životě církve odehrávala nějaká spektakulární renesance mystiky. Spíš naopak. Ani po naléhání papeže Františka, aby se přestala dělat teologie od stolu, a začaly se uplatňovat a rozvíjet nové metody teologického myšlení a práce, se teologie příliš nezměnila. Mystiku doprovázenou poezií a uměním nahradilo úřední pojetí teologie jako pracovní činnosti, jíž se ve složitém světě vydělávají peníze a dělají církevní kariéry. Nic nebylo Karlu Rahnerovi a Teilhardovi cizejší než tato podoba zmrňavělé, přidušené a bezpohlavní teologie, která nemá šanci proměnit ani ty, kteří se jí z donucení věnují. Teilhard v celém rozsahu svého přírodovědného i teologického díla ukázal, že Rahnerova slova budou platit nejen pro 20. a 21. století, ale také pro všechna století následující.
Mám za to, že papež František avizoval svojí drobnou teilhardovskou zmínkou v Mongolsku mnohem závažnější práci, která nás v budoucnu čeká. Srážka s církevní realitou a formálním teologickým provozem to však bude tvrdá. Teilhard, to je stále ještě horká půda, na které si chce pálit nohy málokdo. Křesťané uvízlí v kulturně-politickém pravěku, který dokonce i z pozitivních a tvůrčích východisek Tridentského koncilu vytvořil paskvil, který není hoden tehdejších teologických osobností a jejich vzájemné rozpravy a práce, budou překvapeni, jak silně se do života univerzální, synodálně smýšlející církve, propíšou mystické vize svatého francouzského kněze a vědce. Díky České společnosti Teilharda de Chardin tomu budeme moci být nablízku, třebaže církevní a teologický život se v části naší církve bude i nadále odehrávat v mělkém rybníku daleko za vsí. Také kolem něho najdete několik smutných postav, které si bláhově myslí, že Země je placatá.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
