Seznamka
Ilustrační foto obálky nového vydání Universa
Autor: http://www.krestanskaakademie.cz/
Představa, že po pádu železné opony celý svět přijme liberální demokracii a kapitalismus západního typu, se nenaplnila. Zejména v arabském světě, ale ani v Číně. Vidíme značně divoký kapitalismus spojený se zcela neliberálním, totalitárním typem politiky. V postkomunistickém světě, v Rusku, v Maďarsku, v Polsku vítězí ve volbách strany usilující o neliberální demokracii. Domnívám se, že je to velmi nebezpečný termín, který v podstatě kryje úsilí o autoritativní stát.
Populistická pravice často využívá rétoriku a symboly křesťanství. U nás například SPD, Trikolóra Václava Klause mladšího, podobně na Slovensku extremistické strany rády používají křesťanskou rétoriku. Staví se do role obhájců křesťanské civilizace, což je zvláště roztomilé u těch, u jichž je zřejmé, že asi nikdy Bibli v ruce neměli. Pod křesťanskými hodnotami si většinou představují nenávist k muslimům, k homosexuálům, k liberálům. Nic pozitivního, nic křesťanského v tom není. Pro konzervativní křesťany již dlouho a pro katolíky prakticky už od tragického antimodernistického boje na konci 19. století byl pojem liberalismus označením nepřítele. Po pádu komunismu se u řady křesťanů, kteří nějak nedovedou žít bez nepřítele, stal západní liberalismus tím novým obrazem nepřítele. Na druhé straně je třeba přiznat, že určitý typ sekulárního liberalismu se radikalizuje a v něčem kopíruje extrémní pravici, včetně určité nesnášenlivosti. A dnes se tyto dva extrémy - fundamentalistický konzervativní pravicový proud a extrémně liberálně sekulární proud - navzájem potřebují. Vzájemně se sobě podobají a navzájem se provokují. A jde o to, najít rozumnou cestu mezi nimi.
Několik podnětů k filozofii svobody
Svoboda je v samém srdci biblické antropologie. Bůh tvoří člověka jako svůj obraz a člověk se mu podobá svou svobodou a tvořivostí. Člověk je obrazem Božím, to znamená, že nese pečeť zplnomocňující člověka jednat ve jménu Božím. Svoboda je největší dar Boží a podle biblického poselství si jí Bůh cení natolik, že ji dává člověku i s vědomím, že ji člověk zneužije. Původ zla v biblickém vyprávění, to, co je později nazváno naukou o dědičném hříchu, spočívá ve zneužití svobody. Jde o zcela odlišné chápání toho být jako Bůh, a sice hrát si na Boha. Jinak řečeno, pochopit svobodu ve smyslu být Bohem rozhodujícím o dobru a zlu. Papež František nedávno řekl, že ta ďábelská nabídka - okuste to jablko a budete znát dobré a zlé - je první fake news v dějinách.
Paradigmatickou událostí vyvoleného národa je exodus. Vyjití z otroctví do svobody. Pojem spása, jeden z klíčových teologických pojmů, vlastně znamená vysvobození. Bible předkládá desakralizaci přírody a politické moci. Souvisí to úzce s filozofií svobody, protože podle biblického pojetí je člověk svobodný vůči přírodním silám, osudu a pozemským mocnostem. Jestliže příroda není božská, plná bohů a démonů, ale je svěřena člověku, aby ji kultivoval, tak má člověk jistou svobodu vůči přírodě, kterou neměl člověk orientálních náboženství. A stejně tak je tomu ohledně desakralizace politické moci. Vidíme to ve Starém zákoně při konfrontaci Mojžíše s božským faraonem, kdy se ukazuje, že farao není Bůh, který může svobodně rozhodovat. Podobně král David je veden k pochopení toho, že není Bůh, že se nemůže chovat jako Bůh. Ač je král, stojí pod Božím příkazem. Desakralizace politické moci uvolňuje prostor člověku. Uvolňuje prostor i pro jistý typ revolty. Svým způsobem je exodus jedním z paradigmatických vyprávění o občanské neposlušnosti. Ostatně víra v jednoho Boha je především zákazem idolatrie, odmítnutím absolutizace relativních hodnot. Jde o určitý typ zdravého relativismu vůči absolutizaci relativního. Modlářství a idolatrie je něco, s čím víra zápasí a co chápe jako nejnebezpečnější hřích.
Svoboda v dějinách křesťanství
Politická svoboda na Západě začíná ve chvíli, kdy císař Konstantin stěhuje svůj dvůr do Byzance a v Římě ponechá jednoho muže, a tím je římský biskup. V ten okamžik začíná určité rozrůznění císařské – světské a církevní – duchovní moci. Hannah Arendtová říkala, že tak církev navázala na tradici římského senátu, který reprezentoval autoritas proti potestas. Moc římského lidu a potom císařů, potestas, byla vyvažována autoritas, autoritou moudrých, autoritou senátu. Moc a autorita jsou dvě odlišné věci. Toto odlišení se pak vyostřilo v 11. století ve sporech o investituru, během takzvané papežské revoluce, kterou někteří nazývají první evropskou revolucí, kdy se církev emancipovala od monopolu císařské moci. Řada historiků tento okamžik chápe jako jeden z prvních základů plurality Západu. Jako další důležitý mezník v dějinách svobody připomeňme vznik univerzit jako institucí papežského práva. Středověké univerzity byly nezávislé na místní světské i církevní moci, zde se hledala pravda formou svobodné disputace. Univerzita jako výraz papežského práva byla určitým prostorem svobody a na základě těchto libertates ecclesiae žádaly i ostatní instituce své svobody, města a tak dále. Tam někde leží začátek modernity.
Připomeňme také počátky teorie lidských práv ještě před osvícenstvím, a sice u teologů, kteří si kladli otázku, že je třeba hájit důstojnost domorodců v koloniích. To je ta slavná debata Bartolomea de las Casas před Karlem V., kdy císař uznal výsledek teologické debaty a skutečně udělal určité reformy. Dal za pravdu teologům, kteří hájili názor, že i tito lidé, ti pohané, jsou lidé, mají duši a zaslouží si určitá práva a ochranu. Posléze se v salamanské právní škole objevuje myšlenka lidských práv.
Pak se začne odvíjet další kapitola, kdy začíná určité napětí mezi katolicismem a liberalismem. Osvícenství je svého druhu vyústěním pokusu o třetí cestu křesťanství. V době, kdy se po velkém západním schizmatu rozhořely náboženské války, byla tady celá generace či několik generací křesťanských intelektuálů, kteří se dost dobře nemohli ztotožnit ani s jedním z bojujících konfesionálních táborů. Příkladem je Erasmus Rotterdamský. Někteří hledali cestu v Anglii, jiní vlastně tady v českých zemích, kde po určitou dobu zavládla tolerance mezi katolíky a utrakvisty; ten utrakvismus byl vlastně hledáním třetí cesty mezi radikální reformou a římským katolictvím. Toto směřování, k němuž svým způsobem patří i J. A. Komenský, nebylo konfesními tábory přijato, a proto se stále více emancipovalo od konfesního křesťanství a v podstatě vyústilo do osvícenství. Osvícenství má jistě více kořenů a toto je jeden z nich.
Osvícenství a křesťanství
Pak nastává v době jakobínské fáze francouzské revoluce důležitý psychologický moment. Na počátku řada teologů a kněží sympatizuje s revolucí a s myšlenkami emancipace. Ale ve chvíli jakobínského teroru církev zažívá trauma. Nejenom z toho teroru; to trauma přejde ve strach a nedůvěru ke všem hodnotám osvícenství. Pak to pokračuje Napoleonem, revolucemi 19. století a tak dále. To vše ještě víc prohloubilo strach z liberálních myšlenek osvícenství zejména u římského katolictví. Tehdy se rodí katolicismus jako určitá ideologie, která potom jaksi petrifikuje novoscholastiku a chápe se jako bašta, obležená moderní civilizací. Vyvrcholí to v antimodernistickém zápasu a v odsouzení „moderních bludů“, kdy byly odsouzeny myšlenky, z kterých dnes společnost i církev žije, jako je svoboda náboženství, svoboda tisku a tak dále.
Tímto procesem naštěstí neprošly církve v anglosaském a zejména americkém světě. V Anglii osvícenství není protináboženské, není protikřesťanské. Nejvyhrocenější situace nastala ve francouzském prostředí, kde byl potlačen protestantismus. Naopak v Severní Americe katolická církev po nějaké době nevraživosti přece jenom zjistila, že může žít v pluralitní demokratické společnosti. Soužití katolické církve s americkou demokracií bylo zprvu Římem odsouzeno jako takzvaný amerikanismus, ale pak se tato zkušenost katolictví v Americe dostala ke slovu skrze jezuitu Johna Courtney Murraye, který vypracoval teorii náboženské tolerance, a také skrze Jacquesa Maritaina, který prožil ve Spojených státech druhou světovou válku a byl blízkým přítelem papeže Pavla VI. Díky těmto mužům se americká zkušenost uplatnila v katolické církvi, a dokonce výrazně ovlivnila druhý vatikánský koncil. Zejména konstituci Gaudium et spes, která přijala velké hodnoty osvícenství. K myšlence svobody náboženství se podobně přihlásily i další dokumenty druhého vatikánského koncilu.
Zvláštní linii v katolickém učení tvoří sociální nauka církve, poprvé formulovaná v encyklice papeže Lva XIII. Rerum novarum z roku 1891. Ta se ještě snažila vymezit katolickou sociální nauku jako střed mezi dvěma extrémy: mezi liberalismem a individualismem tehdejšího kapitalismu na jedné straně a socialismem na straně druhé. Liberalismus tehdejší doby zdůrazňoval individualismus, ale katolická sociální nauka podtrhovala myšlenku jedinečnosti lidské osoby, hlásila se vlastně k principu personalismu. Ten vnímá jedinečnost lidské osoby, a tím je blízký individualismu, ale odmítá pojetí individua jako odtrženého od lidské společnosti. Na druhé straně marxistický kolektivismus rozpouští individuum v celku, stalo se jakýmsi kolečkem v mechanismu společnosti. Oproti kolektivismu křesťanský personalismus zdůrazňuje, že člověk je jedinečná osoba, byť jako osoba není odtržen od společnosti, od mezilidských vztahů, osoba je spoludefinována jako spolubytí.
Tato linie rovnováhy mezi liberalismem a socialismem se táhne dost dlouho, vlastně je patrná ještě v encyklice papeže Jan Pavla II. Sollicitudo rei socialis. Ovšem už druhá velká sociální encyklika papeže Pia XI. z roku 1931 Quadragesimo anno formuluje dva svébytné principy katolické sociální nauky: solidaritu a subsidiaritu. Další sociální encyklika Jana Pavla II., Centesimus annus z roku 1991, reflektuje pád komunismu. Jejími inspirátory byli někteří neoliberální katolíci jako Rocco Butiglione a Michael Novak. V encyklice spatřuje Jan Pavel II. cestu v kapitalismu, nebo raději v ekonomické demokracii, ale zároveň varuje před různými jednostrannostmi: demokracie se především nemůže udržet bez hodnot.
Alternativy
Oproti tomuto směru oficiální katolické nauky se vždy profilovala pravá a levá alternativa. Tou levou alternativou, kterou nyní podrobněji popíšeme, byla teologie osvobození inspirovaná nejprve některými významnými německými mysliteli, jako byl Johann Baptist Metz, rozvinula se pak zvláště v Latinské Americe a přinesla několik velmi podstatných náhledů. Nechtěla být jen jakousi teologií genitivů, jako je teologie kultury nebo politiky, ale chtěla nabídnout novou perspektivu katolického učení, totiž zdůraznění, že biblická zvěst je zvěst určená chudým. A že člověk jí dost dobře nemůže porozumět, pokud sám není buď v situaci chudého, nebo se s chudými nesolidarizuje. Tedy je třeba být solidární s chudými, abychom vlastní nauce náležitě rozuměli a náležitě ji aplikovali v zápasu o sociální spravedlnost.
I zde se sociální učení řídí třemi impulsy – vidět, hodnotit, jednat. Tedy nejprve provést analýzu situace (sociální nauka říká, že nejprve musíme jaksi využít všechny poznatky sociálních věd: ekonomie, sociologie, politologie), druhým krokem je pak teologická hermeneutika, srovnání s poselstvím Písma a křesťanské tradice a pak z toho vyvodit určité konkrétní impulsy pro jednání ve světě. Teologie osvobození ve fázi analýzy hodně používala marxistickou analýzu. To vyvolalo samozřejmě protiklad a kritiku, včetně kritiky ze strany Magisteria.
Teologie osvobození prošla velkým vývojem, dnes se do ní vlévá mnoho dalších proudů, jako je ekologická teologie, feministická teologie i mezináboženský dialog. Dnes teologie osvobození vychází filozoficky především z Emanuela Levinase, z uznání jinakosti druhého. Snaží se hájit jinakost menšin, které se nějakým způsobem odlišují. Zápas o důstojnost a svobodu je zaměřen na zápas o důstojnost žen a dalších skupin v církvi. Už to není pouze záležitost sociálně ekonomická.
Kritická role křesťanů
Dnes je třeba rozlišovat dvě tváře liberalismu. Tu podobu, která říká „hájíme svobodu pro každého“, od té, která vlastně z liberalismu činí svého druhu ideologii a někdy i dost intolerantní. Zároveň jsme v situaci, kdy všude kolem pozorujeme nástup populismu, který já považuji za nejnebezpečnější proud dnešní společnosti.
Vidíme úspěchy populismu, který se snaží podněcovat strach napříč společností, a vidíme i širší souvislosti: proces globalizace, který byl základním sociokulturním kontextem událostí pozdní modernity, u nás přišel ke slovu zejména po pádu komunismu, dosáhl určitého vrcholu a teď můžeme pozorovat vzpouru proti příslušníkům globální elity. Globalizace na jedné straně přinášela jakési zestejnění a na druhé straně přispěla k velkému rozdělení. U nás to bylo rozdělení mezi těmi, kdo byli připraveni, a těmi, kteří nebyli připraveni na novou situaci. Ekonomicky připraveni byli někteří z bývalých držitelů moci, protože jako jediní měli kapitál, informace a styky. Z nich vyrostla ekonomická elita a oni dodnes významně ovlivňují politickou scénu.
Vedle nich ale přece jen vyrostla i určitá elita, lidé, kteří byli vzdělaní a uměli jazyky, a přece jen nebyli úplně odtrženi od Západu. Tak se mj. uplatnili lidé z podzemní církve, z kulturního a náboženského disentu. A zpětně můžeme docenit přínos myslitelů, filozofů a teologů, kteří přijížděli ze Západu a přednášeli v bytových seminářích. Přece jen tak ovlivnili určitý okruh lidí, kteří nebyli izolováni od intelektuálního vývoje a jsou připraveni vstoupit do aktuální diskuse.
Nicméně současná vzpoura proti příslušníkům elity příliš nerozlišuje: všichni, kdo jsou nějakým způsobem elitou, ať už mocenskou, finanční, nebo ti, kdo mluví v televizi, jsou trnem v oku a cílem kritiky těch, kteří nedostali hlas, kteří se cítí zneuznáni. Po celém světě dostává tento tekutý hněv nový nástroj v sociálních sítích, kde mohou anonymně vykřičet svůj hněv. Populističtí politikové, kteří tyto nálady podněcují, pak nabízejí obrazy nepřítele, ať už jsou to migranti, muslimové nebo homosexuálové a tak dále. Vždycky se najdou nějací ti židé, na které je možné ukázat jako na skupinu viníků, zaměřit na ně hněv a sbírat politické body. Tyhle metody jsou dnes úspěšné na obou stranách Atlantiku. A v tom našem postkomunistickém světě to ještě znásobuje politický vliv Ruska a jeho propagandy, do které jsou vkládány nepředstavitelné peníze.
Na příkladu hnutí Trikolora vidíme, jak se prolínají zastánci populismu a neliberální demokracie. Podobně pozorujeme v Rusku, v Maďarsku, v Polsku útoky na nezávislost veřejnoprávních médií, na ústavní soudy, na akademické a badatelské svobody, tedy snahy o likvidaci právního státu a vlastní dominanci. Včera mi vyprávěl člověk, který se vrátil z Maďarska, že když v této době sleduje zprávy v maďarské televizi, podobají se zprávám, které my známe z doby Husákovy. Viktor Orbán navštívil zemědělské družstvo, další zpráva popisuje, jak Viktor Orbán navštívil mateřskou školku, další zpráva je obdobná a všude potlesk, vždyť se zasloužil o rozvoj maďarské společnosti. Myslím si, že církve, univerzity by měly být součástmi imunitních systémů společností a neměly by hrát s těmito kartami. Schopnost určité prorocké sociálně kritické role křesťanů ve společnosti bude v blízké budoucnosti důležitější než kdykoli dřív.
Zkrácená verze přednášky prof. Tomáše Halíka, pronesené na V. foru dialogu, které se konalo v Emauzích 19. října 2019. Převzato z aktuálního vydání revue České křesťanské akademie Universum.
