Vstáváme brzy, papež ještě dříve

Budíček byl v neděli na pláni Tor Vergata v římě velmi brzy: v šest hodin. Organizátoři nás probudili hymnou setkání - Emanuelem. Komu se si líbila, ten si jí v následujících hodinách vychutnal. Byla nám pouštěna minimálně desetkrát dokola, co jsem počítal. Nicméně některé spáče probudila až papežova mše.

Vzhledem k tomu, že v noci padala rosa, bylo vše solidně navhlé. Kdesi se vyprávělo o sprchách (samozřejmě studených a na volném prostranství), ale já jsem je nikdy neobjevil.

Papež přiletěl o hodinu říve, než bylo psáno v programu. Moc toho asi nenaspal, protože odlétal po půlnoci a v 7.30 byl zase tady. Ovšem během těch méně než sedmi hodin zvládl cestu do Vatikánu a zase zpátky, udžet se ve formě a udělat další věci. Já bych po těch zhruba pěti hodinách spánku vypadal mnohem hůř než on.

Hodinu ovšem papež projížděl mezi mladými. Opět se skandovalo a mávalo vlajkami.

Nedělní mše jako žádná jiná

Na začátku mše byl zajímavý rituál. 24 mladých přineslo na kněžiště palmové listy. Kromě toho položili k velkému kříži na kněžišti čtyři mladí čtyři kameny. Ty kameny byly ze čtyř církví. Každá církev je umístěna v jednom ze čtyř končim Země, na jednom ze základních bodů Země. Tohle jsem bohužel neviděl, jen jsem se to dočetl v knize modliteb, kterou jsme stále neměli. Škoda, že nám nikdo nevysvětlil smysl mnoha nádherných rituálů na SDM.

Mši přenášelo Radio Proglas. Bohužel nebylo takřka vůbec slyšet (zřejmě kvůli přidělené frekvenci), a tak česká výprava přelaďovala na slovenský překlad, který byl aspoň trochu slyšet. Mnozí ale prožili celou mši bez porozumění, protože probíhala převážně v italštině. Potom se zlobili a říkali, zda-li by nemohly být k dispozici překlady mší dopředu.

Co se týče papežových promluv, ty jsou ale uvolňovány k použití jen krátkou dobu před promluvu. Většinou se jedná o dny, někdy i o hodiny. Je ale na nich tzv. embargo, takže nemohou být veřejně použity. Na SDM v Paříži nicméně mladí tyto překlady k dispozici měli, včetně embarga. Druhou věcí jsou další liturgické texty, na kterých žádný závazak nevisí. Nebyl by tedy problém (po technické stránce) přeložit knihu modliteb.

Nepříjemně pálilo sluníčko. Být přímo na sluníčku, třabas s čepicí, bylo nebezpečné. Lepší bylo zalézt někam pod deštník nebo něco jiného. Takže mše se prožívala hodně v leže a někteří při ní z únavy a horka i usnuli.

Tor Vergata rano
foto: Bob, www.emmanuel.cz

Obchodování po africku

Senegalci, kteří se utábořili vedle nás, si zavedli živnost. Včera jsem ještě zapomněl poznamenat, že se vyměňovala evangelia svatého Marka. To každý dostal a na papežův pokyn ho měl podepsat a někomu věnovat. Věnoval jsem ho páru, který byl vedle nás. Byli z Itálie a evangelium neměli. Věnovali mi aspoň obrázek s věnováním.

A pak jsem ještě viděl, jak davem prochází velký statný černoch. Byl takový smutný, jací černoši dokáží být. V ruce měl evangelium. Nadějně jsem se na něj podíval. On ke mně zamířil, pohlédl na mne a vtiskl mi ruky evangelium. Podíval jsem se, jakým jazykem je napsáno věnování. Byla to francoužština. Jenže jsem byl tím vším tak konsternován, že jsem zapomněl, jak se řekne francouzsky "děkuji". A evangelium jsem už neměl. Černoch se ale již otočil a šel zpátky. Nicméně mám teď doma evangelium s věnováním ze Senegalu.

Dnes tento černoch prodával v okolí trička ze Senegalu. Byla levná, za 200 Kč, takže za chvíli mělo senegalské tričko na sobě mnoho lidí v širokém okolí. Černocha řídil jiný černoch. Jak jsme říkali "je to na zpáteční letenku".

Mnozí kněží a biskupové dostali na mši ornáty v africkém stylu. "Myslel jsem si, že je to černoch a on to byl běloch," řekl biskup František Radkovský. Tak ho ornáty zmátly.

Po skončení mše papež několikrát obletěl Tor Vergatu, aby se podíval na mladé, mladí mu zamávali a byl konec.

Na vstupenkách na Tor Vergatu jsme měli napsáno, kdy ji máme opouštět. Organizátoři tím chtěli předejít tomu, že se najednou vyhrnou ven dva milióny lidí, což by vedlo k totálnímu kolapsu. To snad nikdo nerespektoval. Někteří odešli už při mši, jiní po přijímání a po skončení mše šla snad největší skupina.

Cesta zpět není moc náročná, ale je "zajímavá"

Jenže po sobě zanechávala neuvěřitelný nepořádek. Něco tak strašného jsem v tomto směru neviděl. Popelnice přestaly stačit již v noci, a tak se odpadky povalovaly všude možně. Nikdo se nepokoušel uklízet. Ostatně, když vidíte, že nikdo kolem neuklízí a nechává odpadky na místě, přejde i vás chuť uklízet.

Ještě strašnější to ale bylo cestou. Rozdávaly se flašky s vodou a mladí je - někdy i hodně plné - odhazovali přímo na cestu. Za chvíli byla část cesty - hlavně po krajích silnice - celkem nebezpečná. Na plastikových láhvích to totiž šíleně klouže. Ale hlavně na to byl příšerný pohled. Kdybych chtěl natáčet postkatastrofický ekologický film, jedu ten den na Tor Vergatu a přilehlé cesty.

Nastalo i "rabování", kteréhož se účastnili i mnozí Češi. Po včerejšku zbylo mnoho krabic s jídlem, a tak se podnikaly výpravy za těmito krabicemi a vybíraly se z nich ty nejlepší věci. Nicméně některé již byly zkažené a nakonec na to nikdo neměl chuť.

Největší část davu dorážela postupně na autobusové mininádraží. Organizátorům se zde nepodařilo udržet situaci pod kontrolou, protože dav prorazil zátarasy. Ovšem následně použili organizátoři chytrou taktiku, aby nezaplavili Řím poutníky z jednoho směru.

Zázrakem jste se dostali do nějakého naprosto napráskaného autobusu. Autobus neměl žádné označení. Následně vás zavezl na jakousi zastávku v rámci Velkého Říma. Dva milióny poutníku tak byly "roztstřeleny" po celém Říme. My jsme se dostaly na přesně opačný konec Říma, než kdež jsme bydleli. Ale nadzemkou a metrem jsme byli již za hodinu "doma". Kdo ale chtěl, mohl jít pěšky.

Někdy to skončit muselo

A už se jen balilo. V mnoha lidech zůstaval krásný pocit po tom, co právě prožili. Natočil jsem mnoho svědectví a doufám, že až se vrátím zpět do Čech, všechny je přepíši.

Podařilo se mi vidět ještě jednu úsměvnou situaci. Po akci zbylo velké množství balení vody. Tam, kde jsem bydlel já, je orgánizátoři dali na chodník a ponechali svému osudu. A tu vyběhl pán z domu, aby si vzal, tamhle zastavilo auto a otec rodiny vyrazil pro dvě balení a z dalšího směru přijelo policejní auto pro balení. Přišel i jiný policista a chtěl si vzít. Ale když viděl, že si chce vzít někdo jiný, raději mu své balení přenechal. I já si vzal na cestu jedno balení. Za chvíli bylo po vodě.

Ovšem slyšel jsem ještě zajímavější vyprávění. Na několika místech byly velké "sklady" vody pro poutníky. U jednoho z těch skladů, které byly pod širým nebem a ze kterých si poutníci, kteří šli kolem, brali vodu, odpočívala nějaká skupinka.

Člověk, který mi tohle vyprávěl, mi říkal, že tam viděl jakéhosi dědu, který vždy přijel na kole, vzal si dvě balení vody - víc by bylo nápadné - a odjel pryč. Za chvíli se vrátil. A takhle to dělal celou dobu, co tam ona skupinka tábořila. "Jest-li to takhle dělal celý den, musí mít ten děda vodu na rok dopředu," řekl mi můj vypravěč. Hlavně musel mít prázdnou garáž.

Fotografii pro dnešní člínek laskavě dodal Petr Oujezdský ze situ www.emmanuel.cz