Církev, jak říkají, ve své vnější formě se přizpůsobuje době a mentalitě ve které žije. Má to tak být, vždyť i Kristus Pán mluvil jazykem svého lidu a vystupoval navenek jak jiný židovský rabbi. První skupina věřících okolo apoštolů měla ráz charismatického hnutí, které se ponenáhlu začalo organizovat, aby našlo právní postavení v římské říši. Přijala tedy církev mnohé předpisy vzaté z osvědčeného římského práva. Ve středověku vystupovali biskupové jako feudální páni, jinak by neměli pokojné místo v tehdejší společnosti. V centrálně sjednocených státech novověku se posílil i vliv centrální moci církevní v Římě. Není tedy přirozené, že dnešní demokratická společnost chce, aby v ní i katolická církev vystupovala v této formě? To ovšem předpokládá vícero reforem, např. svobodné volby při jmenování biskupů, farářů apod.

Protože se vedla diskuse demokraticky, požádali i mne, abych svobodně vyslovil své osobní mínění. Udělal jsem to rád a předem jsem prohlásil, že tu mluvím ve stejném duchu. Jsem tedy schopen shrnou krátce i můj přínos k diskusi.

Jak se postupuje v demokratické společnosti? Na počátku je lid, který volí někoho, kdo má vládnout z vůle lidu. Je tedy někdo zvolen a předpokládá se, že má k tomu vlohy. Ale volba ho neopravňuje k tomu, aby se cítil všemocným pánem. Určí se mu přesně rozsah kompetence a v rámci této kompetence má právní moc. Představme si tedy, že by byl biskup věřícími řádně zvolen, dostal by tím právní moc rozhodovat o církevních věcech jménem věřícícho lidu.d Nechme stranou možné zneužití. Řekněme, že by tu byli opravdoví věřící a zvolený biskup opravdu vhodná osoba. Šlo by to? Řekli mně někteří, že by to šlo. A já? Já jsem řekl, že nejsem schopen dát odpověď, pokud se otázka klade tímto způsobem. Církevní autorita musí být duchovní a duchovní hodnoty se neodvozují od toho, jakou kdo má moc. DMusí se začít jinde: ne z moci, ale z poslání.

V první křesťanské době se rozepsal o církevní hierarchii autor, který nese jméno Pseudo-Diviš Areopagijský. Dává velký důraz na to, že je církev hierarchická. Ale neptá se, jakou mají biskupové a kněží moc. Ptá se: Co od nich očekává věřící lid? Aby vládli? Jeho odpověď je jiná. Církev je světlo národů. Základní povinnost hierarchie je tedy, aby osvěcovala mysli věřících. Nemohou osvěcovat v duchovním slova smyslu, nemají-li Ducha svatého a nemohou-li ho předávat jiným. Základní otázka o existenci hierarchie v církvi tedy zní: Odkud mají Ducha svatého? Jisté je, že jej nemůže dát žádná lidská instituce, ani monarchická ani demokratická. Apoštolové ji odvozovali přímo od Krista a jejich nástupci od apoštolů.

Ale tím se vynoří hned další otázka: co znamená osvěcovat, která je základní funkcí biskupů a kněží? I tu má Pseudo-Diviš jasnou odpověď: předávat Ducha svatého ve svátostech a hlásat pravou víru. To je ovšem činnost duchovní, komunikace ve svobodě a v lásce. Nač se tedy starat o to, aby měl biskup nějakou moc ve společnosti? Moc biskupa ve společnosti je jenom k tomu, aby měl možnost vykonávat svou duchovní funkci. Vyložil bych to přirovnáním. Přijede do města velký umělec, např. virtuóz na housle. Dají mu k dispozici velký obecní sál a prodávají se lístky pro účastníky na koncertě. Policie hlídá parkoviště aut. To všecko se děje podle norem městského řádu tak, jak jej vyžaduje dnešní doba. Ale nedá se říci, že by umělecká hodnota houslisty závisela na tom a měla vznik v těchto organizačních prvcích.

Přidejme k tomu, že ve stejnou dobu přijedou umělci dva, tři i vícero. Sestaví se program. Houslový koncert bude např. v pondělí, zpěvačka vystoupí v úterý, kvarteto bude v sobotu apod. Toto rozdělení se může dít řekněme monarchisticky, tj. rozhodne to sám o své vůli pořadatel uměleckého zájezdu. Nebo se program sestaví demokraticky: sejdou se ti, co mají zájem a sestaví plán vzájemnou dohodou, demokraticky. I jedno i druhé je přípustné, ale zase se to netýká otázky uměleckých provedení jednotlivých osob.

V podobném smyslu máme chápat i organizační stránku církve. Biskupové dostali své duchovní poslání od Boha jako následovníci apoštolů. Ale je jich mnoho. Nemohou působit na jednom místě. Proto si od nejstarších dob rozdělili území na tzv. diecéze. Ty mají hranice a biskup má v jednom místě katedrálu. Obléká se podle zvyků svého kraje tak, aby tím vynikla i jeho hodnost a vystupování na veřejnosti. Kněží na tom místě podléhají jemu, zatímco druzí mají biskupa jiného.

Skeptik se zeptá: Je to všecko od Krista a od apoštolů? Nemohlo by se to změnit? Odpověď je samozřejmá po tom, co jsme se snažili vyjádřit přirovnáním s umělci. Ve vnější organizaci církev vždycky podléhala a stále podléhá požadavkům doby a místa, kde působí. Ale je to proto, aby se uchovala nedotknutelnou a svobodnou ve vykovávání své funkce duchovní. Ta pak se hodnotí podle ducha víry a ne podle měřítek, které vládnou ve společnosti profánní.

Je bohužel všeobecnou nemocí všech dob, že chtějí o církevní struktuře rozhodovat lidé, kteří mají malou víru. Ti pak zavedou diskuse na nepatřičné pole. Tak tomu je i dnes s mnohými, kteří mluví o nutné demokratizaci v církvi. Vycházejme i tu ze stanoviska víry a uvidíme, že i tu Duch sv. vnukne těm, kdo o tom rozhodují, dobré myšlenky. Za dobré postavení církve ve společnosti pracují především tzv. nunciové, diplomatičtí zástupci Vatikánu u různých států, ti usilují o uzavření konkordátů, vzájemných dohod. Ale i za ty se musíme modlit, aby byly co nejvhodnější a účinné.

Článek byl převzat se souhlasem administrátora ze stránek Rádia Vatican. Foto: životopisná stránka Tomáše Špídlika. Redakce upozorňuje, že na stránkách rádia bude odpovídat biskup Malý. Otázky lze položit předem zde.