Kříž a kalich jako symbol a znak

K článku byl vydán komentář autora, lépe vysvětlující některé pasáže v textu. Článek nebyl napsán provotně jako komentář pro Magazín ChristNet, ale jako reakce na anonymní útok (viz i níže v zeleném poli). Redakce se omlouvá těm, kteří se cítí dotčeni některými přirovnáními v textu a odkazuje na zmiňované autorovo vysvětlení. Odmítáme šíření textu v jiném kontextu. 

 Symbol a (od)znak

K pokusu o vysvětlení nepochopitelného paradoxu averze českých protestantů vůči křesťany všeobecně přijímanému znamení kříže mne přivedlo promýšlení rozdílu mezi symbolem a odznakem jako jeho karikaturou, který ve své knize Hitler v nás představil švýcarský myslitel Max Picard. Je to poučné čtení, zvláště pro dnešní dobu, která obojí ráda zaměňuje.

O symbolu píše toto:

"Podstatou symbolu je to, že odkazuje ke světu, který je za ním, který minul. Toto minulé, dávno minulé je pojato jako symbol a zpřítomněno: při pohledu na symbol prochází duše hledícího dlouhou cestou zpět, až k té minulosti, která je v symbolu představena jednoduchým znakem. Symbol přichází z dávné minulosti a vede toho, kdo na něj hledí, zpět do dávné minulosti. Předpokládá tedy minulost, trvání, a znovu vyvolává vzpomínku na minulost, tedy kontinuitu.

Skutečného symbolu se užívá dostředivě: "Až do nejtajnějších hlubin duše žene symbol své kořeny" (Bachofen)... Symboly unášejí ducha za hranici konečného, vznikajícího, do říše nekonečného existujícího světa".

Symbol má podle Picarda vlastní výpovědní sílu, lidi kolem sebe shromažďuje nenásilně, aniž by to pozorovali, "vychází z něj němé svědectví", píše dále (podobným způsobem o symbolu uvažuje např. Tillich atd.) I když vstupem do něj může být příběh, žije dále vlastním životem a mluví sám ze sebe.

Jakým symbolem je kříž a kalich? V Picardově smyslu jsou oba symboly Ježíše Krista, pramení v jeho oběti, v jeho smrti a vzkříšení - ve velikonočním tajemství. I kdybychom šli v symbolice kříže až "za" Krista a dívali se na něj jako na obecně náboženský symbol - průsečík vertikály s horizontálou, - přesto bude v očích křesťana tento průsečík vždy spojen s konkrétním dějinným příběhem konkrétní bytosti - Ježíše Nazaretského, Božího Syna a Spasitele. V kříži můžeme vidět cenu za spásu - hrůznou popravu nevinného, ale i rozepjaté ruce - gesto lásky a přijetí. V kalichu prolitou krev, ale i rozdání se do krajnosti a Boží péči o duši i tělo člověka. "Toto je kalich mé krve, která se vylévá za vás a za VŠECHNY (na odpuštění hříchů" - svátost Večeře Páně, která toto slovo činí "viditelným", nám umožňuje dotknout se přes tento symbol reality, již znázorňuje. Na této symbolické řeči ostatně stojí i celá liturgie, nepochopitelná v kontextu racionálně-utilitárního uvažování.

Symbol však může degradovat do pouhého odznaku, který si na symbol hraje, ale ve skutečnosti jím vůbec není. Picard tuto degeneraci ukazuje na příkladu nacistického hákového kříže:

"Hákový kříž má člověka svázat s konečným světem, s přítomností. Není to nic než smluvené znamení: U hákového kříže se shromáždníme, odtud se bude pochodovat dál. Hákový kříž není symbol, je to pouhá zkratka: tady jsme my, tady něco znamenáme my, odtud pochodujeme my: je to protiklad symbolu - je to rozkaz, je to zacementovaný vůdcův křik.

Tam kde byl hákový kříž skutečným symbolem, například u starých Germánů, tam platil jako znamení, ne toho že tady je Germán, nýbrž toho, že tady je slunce...

Tam kde je dnes hákový kříž, tam už není slunce, nýbrž nacista."

Dvojí rehabilitace

Nemohu si pomoci, ale podobný posun spatřuji i u kalicha a kříže v očích těch, kteří se prvním ozdobují a proti druhému brojí. Můžeme namítnout: ano, ale s degradací symbolu kříže přišli již sami křižáci - také oni se u něj shromažďovali a pochodovali, páchali pod ním nesvaté věci - na saracénech, na katarech, na husitech. Je ale otázka, kdo tento jejich "odkaz" prodlužuje až do dnešní doby, když poslední křížové výpravy skončily v 15. století. Hříchu křižáků, kteří se provinili proti 3. přikázání a "pozdvihli Svaté k marnosti", paradoxně dávají život ti, kteří v něm stále vidí vlajkonošské barvy protivníka. Pokud bychom se zeptali věřícího katolíka, co pro něj znamená kříž, jistě by odpověděl, že nějakým způsobem představuje Krista či spásnou událost,  málokdo by to pokládal za znak katolického specifika; katolík by to "své" čím se odlišuje od ostatních křesťanů asi vyjádřil jinak - snad obrazem Marie, růžencem či nějakou insignií papežské moci. Český protestant brojící proti kříži je tak podoben fotbalovému chuligánovi, který zbije kohokoliv, kdo má na krku červeno-modro-žlutou šálu, i když se dotyčný o fotbal, nějakou Spartu či "Baníček" a jejich klubové barvy vůbec nezajímá a barevnou kombinaci si koupil jen proto, že se mu líbí. Ostatně, degradovat a zneužít bylo a je možné i kalich a jiné emblémy spojené s reformací.  Pro husity byl kalich opravdu symbolem, připomínkou Kristova "pijte z něho všichni" k níž volali tehdejší církev obecnou;  eucharistickou zbožnost by mohly husitům závidět kdejaké katolické pobožné spolky. Na počátku XX. století však kalich slouží k vyjádření onoho proslulého "pryč od Říma!", ohání se jím kdekdo včetně modernistů, politiků a Volné myšlenky, tedy lidí, kteří jej vůbec nevidí v kontextu Kristovy oběti, byl nakonec použit i k hloupé provokaci ze strany Prezidentské kanceláře vedoucí ke zbytečnému diplomatickému incidentu s Vatikánem. A to nemluvím o komunistech, podle mínění "rudého děda" Zdeňka Nejedlého "dědiců nejlepších tradic českého národa", tedy zejména husitství, nebo o skinheadech-"kališnících", kteří jím dávají najevo svůj český nacionalismus. Nejsou také toto věci, které stojí za zamyšlení?

Závěr této úvahy si dovolí nabídnout tvrzení, že "rehabilitace" kříže v českém protestantismu, jeho zpětné povýšení na rovinu kam patří, na rovinu znamení Ježíše Krista ukřižovaného, povede paradoxně ke stejné "rehabilitaci" kalicha, v našem evangelictví stejně tak pokleslého v odznak. Oba symboly tak přestanou stát proti sobě (jako na praporech v Jiráskových románech), ale vrátí se tam, kam patří - budou společně ukazovat na Krista a na velikonoční tajemství našeho vykoupení. To je ale možné jen v kontextu nového sebepochopení církve, tam kde se zjišťuje že "křesťan" je více než "katolík" či "evangelík" (či lépe: "být křesťanem je nejlepší způsob, jak být katolíkem/evangelíkem") a v centru této sebeidentifikace má být příslušnost k Ježíši Kristu a ne zdůrazňování vlastní výlučnosti a odlišnosti vztyčující hradby, které nás oddělují od ostatních křesťanů.

Autor je evangelický teolog. Text vyšel ve spolupráci s webem evangelické liturgické iniciativy.