Mezináboženský dialog, bez kterého si nelze představit svět, potřebuje mnoho času ke vnitronáboženskému rozhovoru, který si stále dost těžko dovedou představit především křesťanské církve. V naší středoevropské současnosti se zdá, že říkáme jednu a tu samou věc, a  přesto si  navzájem těžko rozumíme. Platí to také ve farnostech a sborech. To není nic překvapivého. Tak je to ve státě celém, nejsme žádnou výjimkou. Roztříštěnost všech snah, které nejsou podepřeny mafiánským bakšišem, je nabíledni. Tam, kde je jeden názor uplacen je navenek jednota jako řemen, ale uvnitř nemůže zrát nic jiného, než důmyslné projekty štěpení. Proto se není třeba děsit obtížnosti a naopak je třeba trpělivě pracovat.
 
Proto tím, co nyní píšu, jistě někoho v církevním světě rozzlobím a bude mne považovat za zrádce. Předpokládám, že spektrum rozezlených bude pořádně široké. Píšu však o mezináboženském dialogu proto, že chci začít hovořit i uvnitř církví, nikoli rozhovor uzavřít a vyřešit.

Katedrála

Vidím jeden velký rozdíl v našich pokusech o mezináboženský dialog. Definoval bych ty pokusy takto:  Buď budeme, jako věřící různých náboženství vedle sebe, na jedné úrovni a nebo se pokusíme o společnou akci, kdy stvoříme prapodivnou jednotu nábožných lidí.

Ten první pokus jsem viděl v katedrále při letošním posledním zasedání Fóra 2000, kdy se ve veřejných prostorách postavili vedle sebe roztodivní představitelé náboženských aktivit a modlili se každý ke svému Bohu či společnému, pokud jsou si blízko alespoň přes Abraháma. Katedrála to unesla, prostory už dávno nejsou výlučně církevním stánkem. Nikdo tam nemínil misionařit muslima. Nikdo nezpochybňoval buddhistického mnicha a nikdo nedělal ze všech božstev jediné Dobro...   Jen Tomáš Halík neodhadl dobře dozvuky buddhistického zvonu a vypadal, jako by neznal a nevěděl. To samo bylo vtipné. I Halík může nevědět! A to se osobně vyzná v lecčem!  Tím spíš my, laici, přeci potřebujeme hovořit a hovořit a poznávat a divit se, kroutit nevěřícně hlavou nad tím, v co věří druzí a formulovat odvážně to své.  Všechno je tu dovoleno, jen by se neměl dovolovat vzteklý a nadřazený způsob jednání odmítající realitu současného světa.
 
Toto shromáždění bylo výzvou ke zkoumání a hledání. Pokud se musel cizokrajným náboženstvím učit rozumět jen misionář, který odjížděl do dalekého světa, pak se to dnes musí učit obyčejný farník, protože svět přijel za námi.

Střelecký ostrov

V sobotu  1.12. 2001 se sešlo pestré náboženské shromáždění na Střeleckém ostrově. Pak se něco podobného opakovalo v Ústí nad Labem.  Pokud proběhly tyto akce tak, jak o nich referovala média či farář Sváťa Karásek, kterého jsem se ptal na ten Střelecký ostrov, byl bych asi velice pasivním pozorovatelem, kdybych byl na něj pozván. Tento pokus, tentokrát o společnou akci, kde se křesťané, buddhisté a další náboženští lidé pokouší o společnou akci všech věřících a spolu adorují jen hodnoty v modlitbě k virtuálnímu božstvu dobra, je pro mne důvodem k pasivitě.  Nemohu posílat po řece svíčky k božstvu času. Léthé a Acheron mne nelákají k pseudokřesťanskému dobrodružství.

A svou zdrženlivost nepovažuji za úlitbu svým kritikům. Jdu na všelijaká místa a snažím se vždycky vědět, proč tam jsem. Zkusím porozumět svým kritikům: Jeden z častých argumentů proti jakékoli mojí účasti v mezináboženském dialogu je následující: „Když se na takové akci už jen objevíte, uvedete prosté věřící i nevěřící ve zmatek. Myslíte si, že se v tom lidé vyznají, že budou rozlišovat, co je křesťanské a co ne? Že budou zvažovat vaše motivy? Ale to přece nikdo nerozlišuje!“

Když se v tom neorientují lidé z novin a televize, nemám jim to za zlé. Jejich šéfové, ale i čtenáři a posluchači je vedou k tomu, aby mysleli jen v úzkém spektru „mediálních hvězd“, zažitých pojmů a definicí. Velice často jde o definice „vědeckého materialismu“, který jsme ještě nedokázali reálně pohřbít nebo zdokumentovat. Nebyl na to čas. Nebyla k tomu chuť a vůle. Když se ale hájí církevní lidé neschopností přemýšlet a rozlišovat mezi použitelným a nepoužitelným, mezi průhledným a neprůhledným jednáním, je mi smutno. Myslel jsem si, že právě křesťanství je náboženstvím, kde více než jinde platí: Rozsuzujte a zkoumejte.

Příklady a realita zkoumání

K povzbuzení takového zkoumání uvádím ve zkratce dva příběhy ze Starého zákona, kde velcí proroci Elijáš a Elíša prováděli mezináboženský dialog způsoby odpovídajícími jejich době. Elijáš na hoře Karmel staví oltář vedle uctívačů Baala, kteří si staví také svůj oltář. Ale nikdo svou oběť nesmí zapálit. To má udělat božstvo. Baalův oltář okoral zoufalstvím bezmocných kněžíků. Elijášův oltář spálí oheň z nebe celý i s vodou, kterou jej prorok důkladně promočil. Tak se provádí volná  soutěž za veřejného dohledu. Je třeba vidět, co je lepší.

Elíša zase konvertitovi Naamánovi dovolí, aby si přestěhoval zeminu a postavil si detašované místo uctívání, kde bude sloužit Hospodinu. Zároveň se však smí klanět v chrámě po boku syrského panovníka božstvům vlastní země. Vyžadovala to etiketa dvora a Elíša, prorok Hospodinův, byl v tomto zjevně velice tolerantní.

Já si to samozřejmě také dnes myslím, že křesťanství je lepší! Nebyl bych křesťanem a nekázal bych evangelium. Ale nedělal bych všechno, co dělal na Karmelu Elijáš. Není třeba se smát těm druhým. Také není třeba je vraždit, když jsou služebníky dřevěné modly. Do zapomenutí je odklidí neschopnost oslovit dnešního člověka v tom, co skutečně potřebuje. A zatím mám dojem, že se buldozery času chystají na mnohé křesťanské kostely  na této planetě, protože nejsou k ničemu. Jinde jsou křesťané v ofenzívě. Skutečná čísla hovoří i o rostoucích farnostech a sborech. Křesťané by to měli říkat nahlas, protože komunistický model chápání křesťanského náboženství, které přece stojí proti pokroku, vědě, sexu a dnes i ekonomice, prostě proti všemu dobrému, je nepravdivý. Je účelový a hodí se dnes kdekomu.

Unifikace světa po všech stránkách je stejnou utopií, jako naprostá nezávislost států, etnik a náboženství na této planetě. Je třeba začít poctivě a pomalu pracovat na tom, co je možné a stanou se možná věci nemožné! Chtěl jsem říci „ano“ dialogu kultur, poctivému naslouchání a rozhovoru náboženství.  Chtěl jsem říci „Ano, ano“ vnitrocírkevnímu dialogu. Má slova nemají být obojetná a přesto se nepřiřadím pod nějaký prapor, kam by si mne někdo rád zařadil. Já svoje „ano“ a „ne“ neřeknu pod vlivem ideologií, ale čelem v čelo konkrétním otázkám.

Autor je kazatel Církve bratrské