Nechci těmto tezím oponovat, určitě na nich něco pravdy bude. Řekl bych ale, že s českým ateismem je to přece jenom trochu jinak. Není třeba k němu hledat žádné devatero kouzelných klíčů, vysvětlení je daleko prostší. Je za ním nechuť k jakékoliv organizované formě náboženství. Duchovno je v naší rebelské české mysli vyhrazeno tajemnství a nemá být kodifikováno. A hlavně, když už kodifikováno je, pak s takovou formou jeho vyjádření nechceme být osobně spojeni. Jaký názor máme na nebesa (a na to, co se děje mezi nebem a naším balkónem) to je pro nás osobní věc.
Obraz Česka jako ateistické země se vytvořil především na základě výsledků sčítání lidu. To poslední jsme měli v roce 2001. Výsledky nejsou věru příjemné církevnímu oku. Lidé se totiž mohli přihlásit k různým kategoriím a ukázalo se, že evangelíků je u nás pouhé jedno procento. Husitská církev je na tom prakticky stejně. A kdybychom sečetli příslušníky všech ostatních protestantských církví, dalo by to dohromady pouhá tři procenta.Docela dobře dopadli katolíci s 27%, ale i to je úspěch relativní, když se podíváme do jiných evropských zemí, o Polsku ani nemluvě. Skutečná „pecka“ přichází ovšem ve chvíli, kdy se zeptáme, k čemu se Češi vlastně přihlásili. Když sečteme dohromady kategorii „bez vyznání“ a kategorii „nic“ (nebo-li „nezjištěno“), dostáváme šokující číslo: 68%. Podle povrchního závěru z toho vyplývá: co Čech, to ateista.
Daná interpretace ale přehlíží poměrně důležitou skutečnost: že se totiž většina respondentů vymezovala vůči uvedeným kategoriím jako takovým. Nic naplat, v Česku se čtyřista let po Bílé hoře musí začít s klasickým definováním pojmů. Právě v těch totiž vládne veliký zmatek. Musíme se ptát, co si běžný člověk představí pod pojmem „bez vyznání“? Co chce komunikovat, když se nazařadí nikam? A mimochodem, co si vlastně představi, když se řekne slovo „ateismus“?
Před časem se objevil jiný průzkum, který zjišťoval, nakolik jsou obyvatelé té které země pověrčiví. Týkal se naneštěstí jenom střední Evropy, ale i tak jsou výsledky mimořádně zajímavé. V kategorii „velmi pověrčivých“ najdete například ve Švýcarsku 23% lidí. V Německu jich je o 7% víc. Ale nikdo nepředčí českou kotlinu, kde je „velmi pověrčivých lidí“ skoro polovina (47%). Možná jsme se my Češi stali moderním důkazem toho, co kdysi napsal britský spisovatel a myslitel Chesterton, který prohlásil, že když lidé přestanou věřit v Boha, neznamená to, že nevěří ničemu – právě naopak, začnou věřit všemu.
Pes je ale nejspíš zakopán ještě hlouběji. Objevíme ho, když se na chvíli přestaneme zabývat církvemi a podíváme se na situaci politických stran. Je přímo šokující, že dvě hlavní partaje: sociální demokraté a ODS mají každá zhruba 20 000 členů. Jedna z těchto stran přitom vždy vládne tomuto státu. Daleko menší vliv mají křesťanští demokraté (KDU-ČSL) – 40 000 členů. A, div se světe, největší základnou disponuje doposud strana komunistická, se kterou se už dvacet let nikdo nebaví. Komunistů je (i při postupném vymírání) 60 000. A teď to hlavní: když sečteme politicky organizované občany, dostáváme neuvěřitelná dvě procenta.
V tomto světle nejsou výsledky církví vůbec špatné. Procento evangelíků a husitů je vlastně úspěch. Tři procenta pro ostatní církve jsou báječná. A 27% pro katolíky, to je přímo zázrak. Žádné politické straně se u nás o takovém bingu ani nesní. Takže: lidé se v Česku o politiku zajímají, ale nechtějí být spojováni s členstvím v konkrétní straně. Stejně jako je zajímá duchovno, ale bez příslušnosti ke konkrétní církvi.
Jsme tedy my Češi ateisté? Domnívám se, že nikoliv. Chceme být prostě a jednoduše „nezařazení“. Právě to je totiž kategorie ryze česká. Mimochodem, i Jára Cimrman se v ní s vysokou pravděpodobností nacházel.
Daniel Raus je redaktorem Českého rozhlasu 6 (www.rozhlas.cz/cro6)