Když jsem v neděli vystoupil naposled na pódium Celostátního setkání mládeže, abych oznámil zpívajícím lidem, že mají opustit prostor před pódiem, měl jsem takový zvláštní pocit, že bych nejraději z toho pódia utekl. V hlavě se vynořily otázky: „Proč to setkání má končit? Proč mám ty lidi vlastně vyhánět?"

Půl roku jsem pracoval v režijní skupince, která měla na starost program na hlavním pódium. Každý měsíc jezdit na jiné místo a neustálá práce a práce. Osmnáct lidí se scházelo a vymýšlelo, jak poskládat program přijatelný pro všechny věkové skupiny, které přijedou na setkání. Ani ve zkouškovém období neměl člověk chvilku klidu.

Také prázdnin si „člověk z režie“ příliš neužil. Jako moderátor jsem se nejen učil neustále mluvit a vyslovovat, ale také jsem se natáčel na rozhlasový mikrofon a hodně poslouchal své řečnické chyby. Vystoupit před pět tisíc lidí, není zrovna nejjednodušší.

Musím přiznat svou osobní zkušenost, že mi velmi pomohla modlitba, která celou přípravu na setkání doprovázela. Síla, ze které jsem velmi čerpal a která mi nejspíše pomohla v tom, že jsem během celého setkání nepocítil ani na chvilku trému.

Rozhodnutím naší „šéfové“ Andrey Hýblové jsem byl dán do moderátorské dvojice s Klárou, se kterou jsme měli tvořit bratrsko-sesterskou dvojici. Když řeknu, že se mi ještě s nikým v životě nemoderovalo lépe, tak vystihnu všechny své pocity z celé této moderace.

Pokud chce člověk odvést pořádný kus práce, musí si s tím druhým člověkem trochu sednout a hlavně hodně na souhře pracovat. Jinak budou na pódiu dvě veliké individuality a výsledek celé práce bude rozpačitý.

K tomu bych rád přidal i jednu svou zkušenost. Záměrem naší „šéfové“ měly být dvě po dnech střídající se dvojice moderátorů. Proto když jsme se v úterý v 22:30 hodin dozvěděli, že máme jít ve středu na pódium, zalapal jsem na chvilku po dechu. Ale na druhé straně to byla příležitost vyzkoušet si rychle svou kreativitu.

Nejzajímavější okamžik celé moderace pro mě ale přišel překvapivě ve středu při jedné ze scének, kdy jsem při hrané rvačce uklouzl na parketách a rozbil si při nárazu hlavy o podlahu ret. Celý svět se mi točil a já cítil, jak mi krev hořkne v puse a motá se mi hlava. Rychle jsem odběhl za pódium a říkal si, že to je asi konec.

Ale z lidí šla taková fantastická energie, že jsme nemohl zůstat ležet na židlích a znovu jsem vyrazil zpět před diváky.

Zde se právě ukázala sehranost naší dvojice. Při prvním rozhovoru s naším hostem jsem byl totiž rád, že stojím na svých nohou. Moderátorka Klára, která to rychle pochopila, ihned vzala rozhovor „do svých rukou“ a tím zachránila celou situaci. Já pak měl pět minut na to, abych se trochu vzpamatoval.

Výslednou moderaci asi nejlépe posoudí každý účastník setkání. Já musím poděkovat všem, a hlavně Jemu, za tuto velkou zkušenost. I přes některé výhrady k našim výkonům musím říct, že pocity, které mi ze setkání jako moderátorovi zůstaly, jsou velmi pozitivní. A kdyby mi to On ještě jednou nabídl, asi bych znovu neváhal ani chvilku.

odpovědný redaktor: Milan Kovář