Čtyři desítky let po zahájení Druhého vatikánského koncilu, který začal v římské bazilice svatého Petra jednat 11. října 1962, zůstala naživu jen hrstka aktérů této "nedokončené revoluce", konstatuje agentura AFP. Jedním z nich je také současný papež Jan Pavel II.

Páteční výročí tohoto posledního plenárního zasedání biskupů Vatikán nehodlá nijak oficiálně připomínat, očekává se ale, že papež Jan Pavel II. se o něm zmíní na pravidelné audienci, kterou dává každý týden ve středu.

Když tehdejší papež Jan XXIII., kterému bylo 77 let, svolával koncil, pravděpodobně netušil, kam jeho myšlenky katolickou církev povedou. Předpokládal, že jednání uzavře po prvním zasedání, byla však nezbytná ještě další tři a koncil nakonec trval celé tři roky.

Mezitím Jan XXIII. v roce 1963 zemřel a v čele církve ho nahradil Pavel VI. "Je velmi nepravděpodobné, že by nynější papež svolal Třetí vatikánský koncil, jak to navrhl italský kardinál Carlo Maria Martini. Bylo by to předčasné," řekl agentuře Gian Franco Svidercoschi, který v minulosti pracoval ve vedení oficiálního vatikánského deníku l'Osservatore Romano. Svidercoschi je ale především autor knihy Koncil, který pokračuje. V ní zpracovává všechny souvislosti kolem Druhého vatikánského koncilu. Podle Svidercoschiho "koncil nebyl zrazen, přinejmenším ve svém duchu a ve svých základních cílech, a to navzdory tomu, co tvrdí někteří kritici".

Na druhé straně zdůrazňuje, že "navzdory tvrzení některých církevních činitelů, které terorizuje už pouhé slovo 'reforma', ale nešlo ani o dílo antikrista. Revoluce, kterou tento koncil začal, ještě neskončila."

Kardinál Martini, který býva často zmiňován jako možný nástupce Jana Pavla II., doporučil, aby nový koncil nastolil otázky disciplinárního a doktrinálního charakteru - vzhledem k tomu, že církev je pravidelně vystavována skandálům, jako jsou například nedávné aféry s pedofilií.

Třetí vatikánský koncil by podle Martiniho měl rovněž nastolit "témata týkající se postavení ženy ve společnosti a v církvi, účasti laiků a jisté odpovědnosti kněžského úřadu, sexuality, manželského svazku..., vztahů s ortodoxními církvemi a nezbytnosti oživit ekumenismus".

Kardinál dal najevo, že si je plně vědom komplikací, které by způsobilo svolání čtyř a půl tisíce biskupů, jež dnes katolická církev čítá, do Říma. Ale stejně tak obtížné bylo v roce 1962 svolat dva a půl tisíce biskupů a v roce 1870 sedm set biskupů.

Podle Svidercoschiho se nejrevolučnější rozhodnutí posledního koncilu týkalo náboženské svobody, tedy svobody, kterou předtím odmítala církev, jež se považovala za jediného uchovatele pravdy.

Byl to "obrat o 180 stupňů, který zcela změnil vztahy mezi katolíky a židy a který umožnil zahájit dialog s islámem a s dalšími nekřesťanskými vírami," upozorňuje Svidercoschi. "Díky koncilu mohl papež Jan Pavel II. poprvé po dvou tisíci letech překročit bránu synagogy a poprvé po 1400 letech bránu mešity," dodává.

Podle něho "tato rozhodnutí přinesla rovněž otevřenost vůči světu a silnou angažovanost ve prospěch lidských práv, zatímco právě na tuto věc nahlíželi v minulosti papežové s podezřívavostí".

Svidercoschi je přesvědčen, že "katoličtí současníci Druhého vatikánského koncilu prožili převratné zkušenosti, pro některé šokující, když viděli, jak při mších mizí latina, když viděli, že se k nim kněží v kostelích obracejí, zatímco celá předcházející staletí k nim byli obráceni zády".

Druhý vatikánský koncil vyhlásil 16 dokumentů