Debata o současné církvi, odstartovaná záležitostmi kolem údajných i skutečných spoluprací různých katolíků, včetně kněží, s politickou policií předchozího zločinného komunistického režimu, se přesmykla do roviny ještě mnohem důležitější – totiž samotného života dnešní (katolické) církve. Kateřina Tetivová tu (zdaleka ne poprvé) předestřela dosti chmurný obraz o tom, jak to „ve skutečnosti chodí mezi námi katolíky“, opřený o její vlastní zkušenosti, které rozhodně nemíním přehlížet, natož zpochybňovat. Na druhé straně – jistě i proto, že jí nějaké papírové údaje a logické zákony nezajímají, provádí zobecnění, která jsou téměř ve všech případech nepravdivá.

O všech těch konkrétních obviněních bych mohl prokázat, že tomu tak všude rozhodně není. Tím ovšem současně nikterak nevyvracím, že tomu tak bohužel leckde opravdu je. A většinou je to někdy tak, a jindy poněkud jinak. Já jsem za těch skoro 40 let, co se uvědoměleji pohybuji v české katolické komunitě (a částečně i v dalších křesťanských prostředích), slyšel stejně tak přesvědčivá svědectví o tom, jak to mají těžké (protože se jim nikdo nevěnuje) děti, mládež, mladé rodiny, lidé středního věku, rozvedení, svobodné matky, inteligence a ještě kde kdo další…

Pokusím se věnovat skutečně jádru problému. Vidím ho v neudržitelné představě, jakou mají o „správné“ podobě církve v současné české situaci v hojné míře právě ti, kteří ji vytvářejí. Nejde o teorii (tak daleko bych si ani netroufal zabrousit). Jde o skutečné prožívání církve. Jaký obraz církve je za takovýmhle steskem: Denně se přesvědčuji, že církev přehlíží životní zkušenosti střední generace, její odbornost, vzdělání, schopnosti a hřivny. Křesťané působící uprostřed světa, kam již stín kostela a fary nedopadá, jako by ani neexistovali. Jaká „církev“ přehlíží životní zkušenosti střední generace? Možná ta, která sídlí „ve stínu kostela a fary“ – ale to je přece zlomek naší církve. I v té nejubožejší dnešní farnosti je vždycky víc laiků než duchovních. Celorepublikově je to kolem 2500 duchovních a asi 500 tisíc laiků, kteří se pravidelně účastní života svých farností. V počtu to tedy rozhodně není. Tedy - že by v kvalitě? Ano, to, co píše Kateřina Tetivová (a podobně se vyjadřují prakticky všichni, kteří si na „církev stýskají“), to potvrzuje nad slunce jasněji: …chybí hluboce vzdělaní a lidsky zralí kněží. Právě od nich se odvíjí kvalita křesťanského života, vzájemná komunikace, dialog a také vztahy k lidem v nouzi… Opravdový křesťanský život potřebuje nějaké zázemí a prostor. Pokud ho neposkytnou, pak nechápu, po čem vlastně volají a co chtějí konkrétně, když většina věřících má možnost přijít si nanejvýš sednout do kostelní lavice a zase odejít. Život a podoba místní církevní obce se týká všech, většina věřících však nemá možnost se k něčemu vyjádřit, jsou vmanipulovaní do role mlčících a pasivních. Ano, my, laici, jsme prostě ti méněcenní, vhodní akorát na odsezení mší v lavici. Na víc holt nemáme.

Proti takovému pojetí církve musím ovšem zásadně protestovat – a to minimálně ze dvou důvodů (a opět nechám stranou důvody zásadní – totiž teologické): Předně je to důvod „historický“, opřený o naši zkušenost ze 70. a 80. let. Protože ta moje zkušenost není až zase tak originální. Na startu svého dospělého života – na přelomu 60. a 70. let po sovětské okupaci – jsem se potkal s církví jako s ubohým, pronásledovaným a vysmívaným společenstvím, od kterého kromě svátostné služby by mě nenapadlo cokoliv dalšího očekávat. Pokud kněží byli ochotní a schopní cokoliv nad to pro nás laiky učinit (a z toho hlediska jsem měl jistě štěstí na takové lidi, jakým byl P. Alois Moc, OFM či P. Jiří Reinsberg), byl to bonus navíc, vlastně zázrak, se kterým jsme vůbec nepočítali. Protože ne kněží tu byli proto, aby nám vytvářeli nějaké „zázemí“, nýbrž my, laici, jsme se snažili alespoň trochu nějaké zázemí poskytnout jim. Oni totiž byli – čím kvalitnější, tím s větší pravděpodobností – „první na odstřel“. Naprostá většina našich křesťanských aktivit – od katechezí pro děti a jejich schůzek, přes modlitební a studijní setkávání až k rekolekcím – se odehrávala mimo kostel, většinou bez vědomí duchovních (protože by je to mohlo ohrozit) a rozhodně bez toho, aby kněží byli hlavními hybateli. Jak to, že když nám v tom nedokázal zabránit ateistický policejní režim, který měl proti nám i zákonný paragraf o „rušení dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi“, jsou teď, v mnohem svobodnějších poměrech slyšet skutečně vážně míněné nářky na neschopnost kněží to či ono podpořit, dokonce že to „blokují“ či znemožňují?! Co komu brání prostě si říct: Nechte mrtvé, ať pochovávají své mrtvé – a pustit se dospěle a zodpovědně do budování skutečné církve vytvářením společenství, které opravdu křesťansky žije? Doufám, že chápete, že tohle, co píšu, není „proti kněžím“ – zažil jsem jich velmi mnoho takových, kterým jsem vděčný (v debatě tady na Christnetu si je možné ověřit, že jsem tu vždycky biskupy i kněze spíš hájil). Pokud je to vůbec „proti“ něčemu, pak proti malověrnému, nedospělému, nezodpovědnému a vposledku lacinému křesťanství laiků. S tím je prostě – alespoň v našich poměrech – konec. A toho se týká ten druhý důvod.

Ten je rovněž praktický. Vychází ze střízlivé sociologické analýzy a bohaté vlastní zkušenosti. Ano, i mně by se líbilo, kdyby se to dalo „vyřešit“ podle návodu Kateřiny Tetivové: Zaměstnaní lidé potřebují spíš zázemí, kde by načerpali síly pro svou náročnou službu, ne aby z nich církev ždímala ještě další výkony. Rozhodně není v jejich silách a možnostech něco samostatně zakládat, organizovat a pravidelně provozovat, mohou nanejvýš nějak vypomoci nebo něčím přispět. Ti, kteří mě znají, by jistě potvrdili, že jsem vždycky byl člověkem velmi zaměstnaným. I za „bolševika“. To, zač jsem byl placen, jsem se snažil dělat vždycky hodně dobře (ať to byla práce programátora, matematika analytika, učitele, redaktora nebo ředitele velké neziskové organizace). A kromě toho spoustu dalšího – hlavně s dětmi, mládeží a lidmi, kteří byli v nějakém průšvihu. Ostatně – v něm jsem byl dost často sám. Včetně těch záležitostí onkologických. Tedy zázemí – to bych fakt uvítal. Vím, že pokud takové zázemí v církvi bude – aspoň tu a tam, jen výjimečně bude jeho hlavním poskytovatelem kněz. To prostě vyplývá z poměru mezi počtem kněží a počtem potřebných. V posledním roce a půl se mimo jiné snažím nějak podporovat svého dlouholetého přítele od předloňského října těžce ochrnulého po mozkové příhodě. Zpravidla tím týdně strávím šest až osm hodin – a vidím, jak je to všechno stejně málo. A podobně jsem to zažíval v celých těch předchozích 35 letech, ať jsem se snažil pomáhat komukoliv – mladým lidem v mizerných rodinných poměrech, vdově s malými dětmi, opuštěné stárnoucí lékařce… To přece zná každý, kdo se do něčeho takového pustil: člověk sám je strašně omezený v čase i energii, i kdyby byl schopný se intenzivně věnovat pěti – snad i deseti lidem, je to pořád zoufale málo. Kněz dneška – a zejména blízké budoucnosti – se bude muset soustředit hlavně na to, v čem je námi laiky nezastupitelný – tedy na kvalitní rozvoj svátostného života. Ve všem ostatním bude úspěch či neúspěch naší církve – z lidského hlediska – záležet na nás, laicích. Čím dřív to pochopíme, tím lépe.

Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autorů. Autor je publicista a pedagog.