Geniální i rozporuplný Felix Maria Davídek

K 95. výročí narození významné osobnosti skryté církve

České církve / Barbora Bárta Mráčková / 12. ledna 2016
Geniální i rozporuplný Felix Maria Davídek

Felix Maria Davídek
Autor: Getsemany.cz

Felix Maria Davídek byl mnohými považován za génia, jinými za duševně chorého, dalšími za duševně chorého génia. Davídek byl bezesporu osobností rozporuplnou, vynikal vysokou inteligencí, ale také povahovými zvláštnostmi, pro které nebylo snadné hodnotit jej jednoznačně pozitivně. Ovládal v překvapivém rozsahu mnoho oborů – mj. teologii, filozofii, psychologii, medicínu, kybernetiku, biologii, historii, aktivně užíval snad všechny hlavní evropské jazyky, pasivně pak i několik dalších. Z jeho díla se zachovaly vědecké práce, eseje, kázání, ale i hodnotná poezie. [1]

Narodil se 12. ledna 1921 v Chrlicích, v rodině berního ředitele a učitelky hudby. Vedle rodičů měli na Davídka v raném dětství vliv další tři lidé. Jeho dědeček, Felix Stýblo, který během první světové války poskytl v Chrlicích útočiště studentům teologie, aby mohli pokračovat ve studiu; vychovatelka Anděla Ježková, řečená „Nána“, bývalá řeholnice, jež se nemalou měrou zasloužila o Davídkovo rozhodnutí stát se knězem; a v neposlední řadě rodinný lékař Bohumil Rejnart, který vzbudil ve Felixi Davídkovi lásku k medicíně a o němž později Davídek mluvil jako o svém druhém otci.

Davídek byl pokřtěn v Tuřanech Dominikem Peckou, později významným českým pedagogem, teologem a filozofem, který udržoval s Davídkem kontakty po celý život a považoval jej za svého „duchovního syna“. [2] Do svých šesti let byl Davídek těžce nemocný, a neboť mu choroba i později zabraňovala ve školní docházce, staral se o jeho vzdělávání především jeho dědeček Felix Stýblo. Během studia na brněnském klasickém gymnáziu prodělal otevřenou tuberkulózu, ale přesto roku 1940 zdárně odmaturoval. Rodina očekávala, že půjde na medicínu, ale Davídek se již v patnácti letech rozhodl pro kněžství.

Studium teologie absolvoval na brněnském diecézním učilišti v letech 1940-1945, kdy mnoho jeho spolužáků bylo protektorátními úřady totálně nasazeno. Davídek tohoto byl pro svůj zdravotní stav ušetřen a mohl dále studovat, se svými spolužáky však udržoval neustálý písemný kontakt. Od této doby se též datuje přátelství se Stanislavem Krátkým, které vyvrcholilo v šedesátých letech spoluprací ve skryté církvi. Vedle teologie se intenzivně věnoval studiu jazyků a jako samouk i medicíně, neboť toužil být misionářem v Jižní Americe. Právě tehdy se začal zabývat ideou katolické univerzity na Moravě. Tato myšlenka je pro pochopení Davídkovy osobnosti a motivů jeho jednání nesmírně důležitá, neboť jí zůstal věrný po celý život a vždy se ji snažil nějakým způsobem uskutečňovat. V podmínkách protektorátu to samozřejmě nebylo možné, ale to Davídkovi nebránilo v plánování možných budoucích alternativních forem studia především pro ty, kterým bylo za německé okupace znemožněno a již v té době se těmto lidem věnoval a připravoval je na studium ve vyšších gymnaziálních třídách. [3]


Založení Athenea

Felix Maria Davídek byl 29. července 1945 v katedrále sv. Petra a Pavla v Brně vysvěcen na kněze svým pozdějším spoluvězněm, olomouckým světícím biskupem ThDr. Stanislavem Zelou. Ihned po vysvěcení se zapojoval do různých církevních aktivit, např. do činnosti Kostelní jednoty v Chrlicích, a v září 1945 byl ustanoven kaplanem u bývalého legionáře Arnošta Tučka v Horním Štěpánově, malé vesnici mezi Boskovicemi a Jevíčkem.

Roku 1948 získává na základě své práce Psychologie empirická a psychologie filozofická doktorát na brněnské filozofické fakultě. Získání doktorátu mělo své dramatické pozadí. Neboť Davídek dokončoval svá studia na jaře 1948, tedy již po komunistickém převratu, bylo nutné předložit souhlas Místního národního výboru v Horním Štěpánově. Davídek nepředpokládal, že by tento souhlas získal, a proto v nočních hodinách vnikl oknem do budovy MNV a potřebné potvrzení si orazítkoval sám. Tato záležitost nezůstala utajena a později mu přitížila při vyšetřování jeho „protistátní“ činnosti. [4]

Studium medicíny už se Davídkovi oficiálně dokončit nepodařilo, ale to mu nezabránilo ve snaze otevřít si vlastní lékařskou praxi, což, mimo jiné, vedlo k prvním konfliktům s brněnským biskupstvím. Přestože si tehdejší brněnský biskup dr. Skoupý nepřál, aby se kromě studia tropické medicíny tomuto oboru jakkoliv věnoval, otevírá si Davídek, po dohodě s obvodním lékařem, vlastní ordinaci. [5] Tuto činnost chápal jako součást své pastorační praxe a označoval ji za „nejautentičtější bránu k lidem“. [6] Také se začínaly projevovat některé jeho zvláštnosti, například přesouvání veškerých aktivit do nočních hodin. Farář Tuček na Davídka „vzpomíná“ ve zprávě o jeho činnosti, již měl vypracovat na žádost brněnského biskupského ordinariátu, takto: „...S domácím pořádkem je to u něho slabá stránka, ale na to už jsem si musel zvyknouti. A ta jeho životospráva! Pravidelně před druhou hodinou nejde spát, ale nedá si říct, že prý mu tak málo spánku stačí, neboť on prý spí 'koncentrovaně'. Největší obtíž byla, že k němu docházeli ti, které učil, měl jich až 13, to už si služebná stěžovala, co to všude na schodech bláta...“ [7]

Ti, kteří tak nehorázně zaneřádili faru pátera Tučka byli prvními studenty Davídkova Athenea, které založil jako studijní instituci pro mládež v Horním Štěpánově.

„Zde okolo sebe brzy shromáždil skupinu asi deseti mladých mužů, ze kterých pět mělo upřímný zájem studovat teologii a stát se kněžími. Spolu s dalšími spolupracovníky je připravoval k externím zkouškám na gymnasiu a současně jim přednášel základy teologie a filozofie.“ [8]

Svým studentům připravoval Davídek nejrůznější materiály ke studiu. Nejvýznamnějším je jeho filozofický esej z roku 1945 (vyšel až roku 1948), Křesťanský světový názor, zásadní dílo pro pochopení tehdejších Davídkových postojů. Křesťanský světový názor nechápe Davídek jen jako odpověď na otázku: „...jak to, že jsme, že je svět a jaký to má smysl...“, ale jako „způsob, kterým uvádíme v soulad svou existenci s bytím ostatních tvorů a věcí.“ „Jako primární složku křesťanského světového názoru uvádí Davídek zjevení, jež chápe jako historický fakt křesťany přijatý a plně respektovaný.“ [9] Davídek důsledně dbal, aby studium teologie bylo obohacováno literaturou a uměním vůbec, pro získání celistvého pohledu na svět, v protikladu k jakémukoliv druhu totality.

Neshody s brněnským biskupem dále přetrvávají, ba stupňují se, až vrcholí Davídkovým přeložením z Horního Štěpánova do Petrovic u Moravského Krumlova, avšak ani to Davídkovi nezabrání vracet se ke svým studentům.


Zatčení

V únoru 1950 žádá biskup Skoupý, aby Davídek ukončil činnost Athenea. Davídek však ani neuvažuje, že by této výzvy uposlechl, neboť si byl vědom ohrožení církve komunistickou mocí a právě v Atheneu spatřoval prostředek, jak se tomuto ohrožení bránit.

V sobotu 22. dubna 1950 byl Davídek spolu se dvěma svými studenty zatčen. Po vzoru akčních hrdinů se mu však podařilo uprchnout z boskovické policejní stanice a půl roku se ukrývat u různých přátel za použití roztodivných převleků, ženské šaty nevyjímaje. Plánoval útěk z republiky, ale ten byl zmařen a Felix Maria Davídek byl dopaden a odsouzen k 24letému vězení. V rozsudku bylo zmíněno i jeho neoprávněné vniknutí do budovy MNV, ale hlavním obviněním byla jeho práce s mládeží. Atheneum charakterizoval komunistický soudce takto: „Obviněný (...) po vzoru Vatikánu založil v Horním Štěpánově bez souhlasu a povolení státu 'fakultu' (...), na níž si sám vyhledával žáky i přednášející z osob silně nábožensky založených a hlavně žáky mladé, neboť počítal s tím, že tito v důsledku náboženského založení se stanou povolnými k protistátní činnosti (...) Právě tak jako Vatikán na svých školách vychovává špiony, hodlal obviněný na své škole vychovávat budoucí 'misionáře', kteří by byli rozesíláni do zemí tábora míru, aby tam věrně, pod rouškou hlásání víry sloužili Vatikánu.“ [10]

Geniální i rozporuplný Felix Maria Davídek

Biskup Gerhard Schaffran (druhý zleva)
Autor: Wikipedia.org

Davídek byl internován na nejrůznějších místech, mimo jiné ve Valdicích a na Mírově.

Ani v tak nehostinných podmínkách, jakými byla mírovská věznice, však nezapomíná na své poslání a zakládá zde prazvláštní, očím dozorců zcela skrytou instituci, zvanou „mírovská universita“, jež slouží, během vycházek na mírovském dvoře, ku vzdělávání trestanců v nejrůznějších disciplínách v závislosti na jejich zájmu a momentálním zastoupení vysokoškolského sboru v řadách vězeňstva.

V roce 1960 byla vyhlášena amnestie a každý z vězněných byl povinen napsat k této příležitosti prohlášení. To Davídkovo mělo následující znění: „Jmenuji se Felix Davídek. V mém životě je důležité, že jsem se narodil, že jsem se stal římskokatolickým knězem, a že jsem byl uvězněn komunistickou Státní bezpečností. Zvláště poslední dvě skutečnosti mi daly mnohé pochopit. Nic od vás nečekám, nic od vás nechci. Kdykoli jsem ochoten jít i na smrt. Felix Davídek“ [11]

Davídek byl propuštěn až roku 1964.

Z vězení jej museli, podle svědectví kněze Josefa Javory, téměř vyhodit, protože odmítal žádat o podmínečné propuštění. „Nežli jej vystrčili za vrata věznice, vnutili mu do jedné ruky kufr, ve kterém hrkal kartáček na zuby a pár osobních potřeb, do druhé jízdenku do Brna. Nastoupil do vlaku jedoucího na opačnou stranu. Měl za povinnost neprodleně se ohlásit bezpečnostním orgánům a najít si co nejdříve zaměstnání. Ani jedno ani druhé neudělal a zaměstnání si našel, až sám potřeboval.“ [12]

Z vězení odchází s jasnou představou plánu nových forem života církve, který začíná okamžitě uskutečňovat.


Koinótés

Již druhý den po návratu z vězení vyhledal Ludmilu Javorovou, s jejíž rodinou se znal od dětství a s její pomocí začal shromažďovat okruh spolupracovníků, sestávající z katolíků, vyloučených v padesátých letech z teologických učilišť, či z těch, kterým bylo studium režimem jinak znemožněno.

Na podzim 1964 vzniká Davídkův text „Konkrétní spirituální práce“, v němž zaznívá silné ovlivnění dílem Pierra Teilharda de Chardin.

Tento text je jakýmsi prologem a programem jeho další, reformátorské a vírou v paruzii ovlivněné činnosti, jejímž vrcholem je vybudování skryté církevní struktury v 60. letech. Davídek v něm upozorňuje, že dosud není odsouzeno schéma: „Přijít, stanout, určit vyšší a nižší a postavit onu 'čínskou zeď' (...) mezi Boha a svět. (...) Apoštol nemá za úkol přicházet jako stavitel 'čínských zdí'. Jeho úkol je úplně jinde: Přijít, zbořit zdi a posvětit.“ [13] Neboť: „Jen z nedonošenosti náboženských idejí pramení odvaha získat nebe, aniž se křesťan odvážil získat svět.“ [14]

V druhé polovině 60.let vypracoval Davídek systém studia, jehož součástí se staly pravidelné večerní a víkendové semináře. Zejména budoucím kněžím doporučoval Davídek dále absolvovat jazykové kurzy, navštěvovat výstavy, filmová představení a orientovat se v různých vědních oborech. Do zakládajícího textu společenství, jež pojmenoval Koinótés, dokonce ukládá povinnost jednat se znalostí nejnovějších poznatků počítačové techniky.

Koinótés Davídek chápal jako ideální model partikulární církve v podmínkách totalitní diktatury. Za pomoci Ludmily Javorové psal a rozmnožoval pastýřské listy a tzv. Folia notitiarum, jakési poznámky a komentáře k aktuálnímu kulturnímu dění.


Tajná svěcení

Davídkova universita uvnitř Koinótés se neuzavírala laikům ani nevěřícím, ale primárně byla určena pro přípravu budoucích kněží. K získání tajného jáhenského, či kněžského svěcení vedly tři cesty. Nejčastější formou bylo svěcení v zahraničí. Světitelem Davídkových kandidátů byl nejčastěji východoněmecký pomocný biskup Gerhard Schaffran, který navíc pomáhal posílat do Vatikánu Davídkem vypracované zprávy o stavu církve v ČSSR.

Druhou možností bylo využití domácích biskupů, ale tato cesta se brzy ukázala jako neschůdná pro příliš velké riziko, jež se žádný z biskupů neodvážil podstoupit.

Třetí cestou, k níž se Davídek uchýlil, bylo získání vlastního tajného biskupa, který by uděloval svěcení v řádné apoštolské posloupnosti. Vatikán upřednostňoval tajná svěcení mladších a méně známých kněží, a proto Davídek nebyl vhodným kandidátem. Pověřil tedy dva mladší členy Koinótés, z nichž jeden, ing. Jan Blaha, byl skutečně vysvěcen a ihned na to, 29. října 1967 vysvětil na biskupa Felixe Maria Davídka.

Davídek pak vystupoval jako jediný známý biskup Koinótés a uděloval sám všechna svěcení.

Koncem 60. let byla již struktura Koinótés vybudována a dobře fungovala. Měla i svou „řeckokatolickou větev“, uvnitř které bylo možné udělovat svěcení i ženatým mužům. Davídek chtěl jistě přispět k znovuobnovení řeckokatolické církevní sruktury, ale to nebylo jediným motivem, proč zvolil tuto cestu birituálního svěcení. Hlavním aspektem byla bezpečnost - StB by jen těžko podezírala ženaté muže z přijetí kněžského svěcení, ale Davídek byl nadto přesvědčen, že kněžství nemusí být nutně vázáno na celibát. [15]

Davídek neztratil obezřetnost ani v době pražského jara 1968, ba dokonce si byl jist špatným koncem reformního procesu. Po srpnu 1968 byl připraven na úplnou likvidaci církve a očekával možné transporty církevních představitelů na Sibiř. To ho přivedlo k myšlence rozšíření počtu biskupů, kteří by umožnili přežití církve v jakýchkoliv podmínkách. Již 27. srpna 1968 světí na biskupa Stanislava Krátkého a tři další kněze, „kteří museli slíbit, že budou konat svou biskupskou službu pouze v případě nebezpečí (např. při deportaci do SSSR)“ [16], poté vysvětil mnoho dalších biskupů a stovky kněží. Většina z nich byla z Moravy, ale postupně pokryl celou ČSSR. [17]


Pastorální synod

Zlom v činnosti Koinótés nastal 25. prosince 1970, kdy svolal Davídek v Kobeřicích pastorální synod, který se měl zabývat otázkami vývoje lokální církve, především pak ale postavení žen v církvi.

Davídek byl přesvědčen, že nastal „kairos“, který by měla církev rozpoznat a umožnit ženám přijetí kněžského svěcení.

Je nutné poznamenat, že tato myšlenka nebyla zcela ojedinělá. Sexuální revoluce zásadně změnila postavení ženy ve společnosi a v sedmdesátých letech dokonce i mnozí konzervativní kněží považovali svěcení žen za reálné. Výrazné ochladnutí v postoji k ženskému kněžství nastalo po zvolení Jana Pavla II.

Davídkovy argumenty pro svěcení žen můžeme shrnout do tří okruhů.

1. Biblicko-historický, kde Davídek poukazuje na úlohu starozákonních prorokyň a vyzdvihuje zmínky o diakonátě žen v Pavlových listech.

2. Prakticko-teologický okruh, v němž upozorňuje na svébytné sociální pozadí ženského kněžství, využitelné ponejvíce v situacích, kdy se ženy ocitnou v izolaci, např. ve vězení. Svěcení žen tedy neodůvodňuje nedostatkem mužských adeptů a odmítá hovořit o „připuštění“ žen ke kněžství, neboť toto není otázkou připuštění ze strany muže, ale záležitostí spolupráce církve s Duchem Svatým.

Geniální i rozporuplný Felix Maria Davídek

Biskup Fridolín Zahradník
Autor: archiv Petra Živného

3. Okruh systematické teologie. Podle Davídka především neexistují žádné teologické důvody proti svěcení žen. V kněžství ženy viděl Davídek znamení času na evoluční cestě k parůzii.[18]

26. prosince proběhlo v Kobeřicích hlasování o možnosti svěcení žen v katolické církvi s nerozhodným výsledkem.

Davídek přesto již 28. prosince 1970 uděluje svěcení Ludmile Javorové a pověřuje ji funkcí generální vikářky. Později vysvětí ještě tři ženy. O tom, že se svěcení žen uskutečnilo, vědělo jen velmi málo členů Koinótés a někteří blízcí příbuzní zúčastněných. Většina členů společenství, včetně biskupů, se o tom dozvěděla až na začátku devadesátých let.

Davídek tento svůj krok odůvodňoval odvoláním na konstituci II. vatikánského koncilu „O církvi“, kde se praví, že každá obec, s biskupem v čele, nemá-li přímého spojení s papežem, tj. za pronásledování, má povinnost rozvíjet tři základní dary: dar proroctví, dar řízení a dar rozlišování duchů (dobra a zla). Davídek říká: „Koinótés nikdy a nikde nechtěla být mimo jednotu církve a jednat bez nástupce Petra, ale nemohla se k němu dostat, proto bona fide s ní papež musí být.“ [19]

S výsledkem kobeřického synodu se část Koinótés nesmířila, což vedlo k roztržce a rozdělení společenství. Davídek neshody vyřešil rázně. V říjnu 1971 suspendoval z funkcí tři biskupy a kněze Fridolína Zahradníka.

Koinótés tak přišlo především o svou řeckokatolickou větev. Nové společenství se shromáždilo kolem biskupa Bedřicha Provazníka, který po Davídkově vzoru vysvětil již koncem roku 1970, či v roce 1971 tajně konsekrovaného ženatého řeckokatolického kněze Fridolína Zahradníka na biskupa a později udělil biskupská svěcení i několika dalším. Mezi biskupy, vysvěcené později Fridolínem Zahradníkem, patří i Jan Konzal, kolem nějž se shromáždilo společenství dodnes působící v Praze, „jež se dnes“, jak uvádí Fiala s Hanušem ve své publikaci Skrytá církev, „aktivně účastní vydávání časopisu Getsemany a dalších vzdělávacích programů.“ Skutečnost, že biskupská posloupnost této skupiny vede až k Felixi Davídkovi, se tato dozvěděla až po roce 1989.


Zákaz činnosti

V letech 1971 a 1972, byl Davídek opakovaně vyzýván k ukončení své činnosti, údajně na pokyn Vatikánu. Davídek to považoval za akci státních úřadů a výzvu, jako obvykle, neuposlechl.

Od začátku 70. let StB věděla o Davídkově biskupském svěcení, měla zprávy o jeho činnosti a pokoušela se jej zdiskreditovat anonymními útoky proti jeho biskupské pravosti, které se začaly na přelomu 70. a 80. let objevovat v samizdatových časopisech a byly dokonce odvysílány Svobodnou Evropou a Hlasem Ameriky.

Davídek se mnoho nebránil, ale to jen proto, aby dále neztěžoval chod Koinótés. Pamětníci o něm vypovídají, že měl natolik posunutou schopnost vnímat strach, že tento pocit téměř neznal. To mu jen napomáhalo v udržování jakési „hry“ s StB, kdy se rozhodl na oko s ní spolupracovat a vyzradit několik maličkostí, o nichž byl přesvědčen, že o nich tajná policie již beztak ví. Snad právě díky tomu se mu podařilo roku 1983 legálně vycestovat do Japonska. (Na této cestě jej ponejvíce zajímala její sibiřská část, neboť toužil, věren svému mladickému odhodlání stát se misionářem, prozkoumat území, kde by bylo možné a žádoucí započít misijní působení.)


Poslední léta

V závěru Davídkova života jej sužovaly následky čtrnáctiletého věznění, zranění z autonehody z roku 1971 a úraz hlavy, který si způsobil v roce 1983. Přestal chodit a žil v ústraní v Chrlicích, kde o něj pečovala především Ludmila Javorová. Bránil se, z obav z tajné policie, převozu do nemocnice. Svolil k němu až 15. srpna 1988 a den nato umírá na srdeční selhání během operace v nemocnici na Žlutém kopci v Brně, ve věku 67 let.

Davídek umírá rok před pádem komunistické diktatury, a spolu s ním se tak uzavírá období, v němž svým ojedinělým a významným způsobem dodával naději na přečkání církve i v těch nejnepříznivějších podmínkách.

Felix Maria Davídek byl, jak jsme viděli, postavou neobyčejně výjimečnou, zarážející svou všestranností a schopností zdánlivě nemožné učinit skutečným. Byl vizionářem, který předběhl vývoj církve o několik generací, a tak je, vzhledem k jeho nestandardním postupům, obtížné obhajovat vše z toho, co učinil. Snad právě tato výjimečnost zavdala příčinu pochybnostem o jeho duševním zdraví, ale můžeme snad my, kteří jsme schopni jen pramálo porozumět zákoutím jeho ducha, soudit a jakkoliv se snažit zařadit jej do nám známých a pochopitelných skutečností...?


Použitá literatura:

CORLEY, Felix: Tajné duchovenstvo v komunistickém Československu.in Getsemany, Církev v podzemí, Ročenka 1995, Praha: Síť, 1995

FIALA, Petr: Felix Maria Davídek a jeho spolupracovníci. Poznámky k historii skryté církve na Moravě. in Souvislosti, archiv článků z let 1990-1995,http://www.souvislosti.cz/archiv/fiala1-93.htm

FIALA, Petr, HANUŠ, Jiří: Skrytá církev, Felix M. Davídek a společenství Koinótés. Brno: CDK, 1999

JANDOUREK, Jan: Biskup a partyzán v týlu nepřítele. in Mladá fronta DNES 8.8.2005, http://mfdnes.newtonit.cz/default.asp?cache=583019

MIKEŠ, František: Biskup Felix Maria Davídek, jeho multidisciplinární teologie a řád praxe. in Getsemany březen 1995, http://www.getsemany.cz/node/1773

NOVOTNÝ, Vojtěch: Teologie ve stínu, Prolegomena k dějinám české katolické teologie druhé poloviny 20.století. Praha: Karolinum, 2007

PAVLOVIČ Jozef: Teologické dôvody biskupa F. M. Davídka na kňazskú vysviacku ženy.in Teologický sborník 4/2002, www.cdk.cz/ts/clanky/26/teologicke-dovody-biskupa-f-m-davidka-na-knazsku...

[1] Srov. FIALA, P., HANUŠ, J.: Skrytá církev, Felix M. Davídek a společenství Koinótés. Brno: CDK, 1999, s.178

[2] Tamtéž, 23

[3] Srov. FIALA, HANUŠ, 1999 , s.27

[4] Srov. tamtéž, s.30

[5] srov. FIALA, P.: Felix Maria Davídek a jeho spolupracovníci, poznámky k historii skryté církve na Moravě in Souvislosti, archiv článkú z let 1990-1995

[6] Srov. FIALA, HANUŠ, 1999 ,s.35

[7] Zpráva o činnosti F.M.Davídka in FIALA, HANUŠ, 1999 , s.39

[8] FIALA, HANUŠ, 1999 ,s.32

[9] Tamtéž, s. 35

[10] Tamtéž, s. 52

[11] JANDOUREK, Jan: Biskup a partyzán v týlu nepřítele. in Mladá fronta DNES 8.8.2005

[12] Tamtéž

[13] FIALA, HANUŠ, 1999 ,s.61

[14] Tamtéž

[15] Srov. FIALA, HANUŠ, 1999 ,s.87

[16] Tamtéž , s. 94

[17] srov. Getsemany, s. 13, „Kodex kanonického práva z roku 1917 připouští tajná svěcení a konsekrace biskupských nástupců v místech, kde je veřejné působení církve omezeno (kánon 329).“ Tamtéž, s. 7

[18] PAVLOVIČ Jozef: Teologické dôvody biskupa F. M. Davídka na kňazskú vysviacku ženy.in Teologický sborník 4/2002

[19] MIKEŠ, František: Biskup Felix Maria Davídek, jeho multidisciplinární teologie a řád praxe. in Getsemany březen 1995

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články

Nenalezeny žádné záznamy.

Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Souhlasíte se zákazem nošení šátků do škol?
Ano
60%
 
Ne
38%
 
Nevím
2%
 
(Počet hlasů celkem: 125)