Poznámka k nedávnému článku mons. Tomáše Halíka v Lidových novinách

Areopag / Stanislav Sousedík / 22. října 2017
Poznámka k nedávnému článku mons. Tomáše Halíka v Lidových novinách

Prof.Stanislav Sousedík
Autor: wikipedia.org / Martin Davídek / Wikipedia Commons

Skutečnost, že se v Církvi v posledních několika desetiletích vyvinulo ideové napětí mezi dvěma směry chápání křesťanské morálky a věrouky, se stává čím dál více všeobecně známou. Jeden z obou směrů bývá chakterizován jako „konzervativní“, jemu konkurující směr „progresivní“. Názvy nejsou zřejmě zcela výstižné, ale na jménech tak dalece nezáleží. Důležité je, co se jimi rozumí. Kdo sleduje denní tisk a televizi, poučí se z nich především o stanovisku představitelů směru progresivního. Podle nich bylo, zhruba řečeno, hlavním nedostatkem předkoncilní Církve nekritické odmítání evropské moderny (což je jiný název pro evropské osvícenství). Církev však nemůže ustrnout v jednou nabyté podobě. Má-li se stát přijatelnou pro současného, tj. moderního člověka, musí jít s dobou a vést s modernou „dialog“.

Stanovisko představitelů konzervativního směru je odlišné. Soudí, že křesťanství spočívá ve víře, že do dějin, jež jsou oblastí pomíjivosti a proměny, sestoupil v určitém jejich okamžiku sám Bůh a poskytl člověku tímto svým činem něco, co bezcílný a v posledku zoufalý chaos dějin i našich individuálních osudů překračuje, co nepodléhá proměnám času a otevírá člověku perspektivu věčnosti. „Konzervativní“ křesťané jsou přesvědčeni, že toto přesvědčení evropská moderna v podstatě opustila: víru nahradila bezmeznou důvěrou ve „vědu“, naději na věčnost nahradila nadějí v „pokrok“, místo lásky dosadila světsky pojímanou „humanitou“ či „lidská práva“ (mnohdy jen domnělá). Odmítala-li Církev ústy svých představitelů od počátku (tj. zhruba od 17. stol.) hnutí evropské moderny, nestalo se tak podle konzervativních křesťanů „nekriticky“, nýbrž naopak s překvapivým pochopením latentních vývojových tendencí spočívajících v základech osvícenství, jež od počátku ukazovaly směrem k pozdějšímu úplnému rozchodu s křesťanskou vírou. O té věci by bylo ovšem třeba, aby se předešlo různým nedorozuměním, říci více; pro to zde ovšem není místa. Ale kdo je jen poněkud podrobněji obeznámen s novověkou filozofií, ví dobře, jak obsáhlý byl její dialog s moderními mysliteli, Descartem počínaje a Kantem, Hegelem a jejich pokračovateli konče. Znamená-li slovo „dialog“ přátelský, se vzájemnou úctou vedený rozhovor, pak se konzervativní křesťané prohlašují za jeho stoupence. Soudí ovšem, že dialog je pouze způsob, jímž má být veden rozhovor se zastáncem odlišného názoru, nikoli však nějaký názor či ideový program sám.

Jak z uvedeného náznaku plyne, má rozdíl mezi „konzervativním“ a „progresivním“ směrem v dnešním křesťanství (rozdíl jde dnes totiž napříč křesťanskými konfesemi) tedy hlubší filozoficko-teologické základy, než se nezasvěcenému současníkovi většinou zdá. Jejich význam přitom nelze podceňovat, uvážíme-li, jak vratká je po ideové stránce pozice naší západní, postkřesťanské civilizace tváří v tvář masivnímu nástupu islámu získávajícímu v Evropě, zvlášť mezi mladými lidmi, rostoucí obdiv i vliv. Širší veřejnost zaznamená ovšem rozdíl mezi oběma směry dnešního křesťanství teprve tehdy, když se projeví v nějakém všeobecně pochopitelném, z celkového hlediska však celkem okrajovém „detailu“ (smím-li se tak vyjádřit). Takovým jakoby detailem je v těchto dnech především otázka svátostného života rozvedených, znovu sezdaných. Smějí takoví křesťané přistupovat k sv. přijímání, či nikoli? Celá dosavadní nauka i praxe Církve to v podstatě odmítala, nynější papež František však naznačil ve své poslední encyklice Amoris laetitia, že je možné tuto praxi změnit. Ta věc vzbudila ovšem pochybnosti. Tyto pochybnosti pocházejí podle dnešních progresivních křesťanů ze zatvrzelého, na nic se neohlížejícího farizejského legalitu představitelů konzervativního směru, z nedostatku milosrdenství, z neschopnosti pochopit vývojové tendence doby atd. To však podle mého mínění není výstižné. Konzervativní křesťané jsou současnou situací znepokojeni nikoli vlivem nějakých svých mravních nedostatků či intelektuální zpozdilosti, nýbrž proto, že se podle jejich mínění dnes jedná o změnu nauky náležející k nadčasově platnému, a tudíž neměnnému jádru katolické víry. Soudí, že takovou změnu není možné provést, aniž by tím byl zpochybněn božský původ víry v celku.

Z toho důvodu formulovala v nedávné minulosti skupina kardinálů své „pochybnosti“ o přípustnosti takové změny a předložila je papeži s prosbou o zodpovězení. Na svůj dotaz neobdrželi však tazatelé dosud žádnou odpověď. To vyvolává nepříjemný dojem, že papež buď odmítá dialog, anebo není s to odpovědět. To ovšem zvyšuje neklid. V této situaci se na Františka obrátila znovu početnější skupina katolických intelektuálů důrazným dopisem, žádajícím, aby zaujal stanovisko.

Mezi podepsanými jsou i dva čeští filozofové, jeden, Mgr. Lukáš Novák, PhD., odborný asistent na FFÚK, druhý, Mgr. Petr Dvořák, PhD., vedoucí oddělení ve FÚ AVČR. Protože oba - jakožto své někdejší žáky - dobře znám, mohu zodpovědně prohlásit, že se jedná o mimořádně nadané mladé vědce, kteří oba již nyní přispěli ve svém oboru závažným způsobem k obohacení současného českého intelektuálního života a od nichž lze do budoucna ještě mnoho očekávat. Jsem si jist, že své konzervativní stanovisko, jež nedávno uvedeným způsobem projevili, mají dobře promyšleno a že jsou o něm ochotni vést dialog. Ty, kdo s nimi nesouhlasí, proto prosím, aby, zveřejnili své věcné námitky, a pokud toho nejsou s to, upustili od toho, oba mladé filozofy osočovat či je nějak profesně ohrožovat. Počínat si takto, je v očích soudného člověka ubohost. S povděkem konstatuji, že k ničemu takovému nedošlo na stránkách Lidových novin, jež nedávno zveřejnily k uvedené problematice článek z pera mons. T. Halíka: jeho koncepčně pojatý příspěvek by se totiž naopak mohl stát začátkem seriozní výměny názorů. Bylo by v zájmu všech, kdyby se mons. Halík neomezil na uvedený novinový příspěvek (ten sám o sobě by totiž zůstal pouhým výpadem) a pokračoval s mladšími kolegy z téhož pracoviště, na němž i sám působí, v zdařile zahájené, veřejně vedené výměně názorů.

Stanislav Sousedík je český katolický filozof a univerzitní profesor.

Reakce Tomáše Halíka v článku Pozvání k dialogu s profesorem Sousedíkem

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články


Aktuální články

10. 12. 2018

Gender je i pro křesťany

6. 12. 2018

Zapomenutá Sýrie

4. 12. 2018

(K) té naší stoleté církviČCE


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Jsou vám ve společensko-politických otázkách blízké názory Tomáše Halíka?
Ano
57%
 
Částečně
4%
 
Ne
38%
 
Nevím
1%
 
(Počet hlasů celkem: 770)