Média jim dále připomněla, že touha po věčném mládí je holý nesmysl. Stačilo totiž vidět všechny ty Kotvaldy a Sagvany, kteří uběhlý čas neoklamou ani starými účesy, úsměvy nebo mládežnickými mikinami. A že nám jich všelijaké vzpomínkové pořady nebo třinácté komnaty servírují necitelně celé mraky...
A nakonec jim média připomněla, že celá jejich kariéra utrpí v blízké době strmý ekonomický pád, protože za nějaké to desetiletí už patrně nebude na důchody. V tomto kontextu se pak připomíná jako útěcha, že „průměrná délka lidského života se prodlužuje“. Málokterý optimista si ji však překládá jinak než se sarkastickým dovětkem: „...prodlužuje se v té míře, v jaké klesá životní úroveň a celkový pocit radosti ze života.“ Stačí si ostatně znovu přečíst mistrovskou Čapkovu hru Věc Markopulos.
Jaké jsou reakce této naší generace: Leckterý manažer si začal dělat ještě větší „zásoby“, aby byl připraven na horší časy, jiný (který nemá jaksi z čeho „zásoby“ pořizovat) zvolnil pracovní tempo, protože „neužiji-li si důchod již teď, neužiji si ho vlastně nikdy“, další pak raději dělá, že se ho to netýká, ale potají se tím trápí.
Média se již této situaci začala přizpůsobovat: Převažují (a budou převažovat stále více) pořady vzpomínkové, retrospektivní, které nám mají připomenout krásné staré doby našeho mládí, těch zlatých 70. a 80. let, kdy čas tak pomalu plynul s písněmi Kotvalda a Bartošové, s Létajícím Čestmírem a Panem Tau, kdy všechno bylo ještě před námi a každý týden trval jako celý rok. A vůbec nás tehdy nenapadlo, proč se zase naši rodičové nostalgicky skrze písně a filmy vracejí do 50. a 60. let, a proč naši prarodičové do let 30. a 40. Teď už to víme. Teď už víme, že pomalu odcházíme. Ale není v tom vlastně i naděje a útěcha? Neměly by nás znepokojovat tak jako v Čapkově hře spíše iluzionistické triky s lákadlem dlouhověkosti? V případě politiků to dokonce bereme jako samozřejmost a ten, kdo by více přilnul k pocitu „dlouhověkého setrvání ve funkci“ zpravidla neobstojí v příštích volbách. U prezidentů a monarchů je to o něco bolestnější, u profesorů a vědců ještě bolestnější, u umělců ještě více – ale u prostého řadového a ještě třeba navíc věřícího člověka to snad není důvod k panice, nebo ano? Člověk, kterému diagnostikují těžkou nemoc, o tom ví své a jeho zkušenost je nepřenosná. Ale i my všichni ostatní, nejen rození skeptikové, víme, že skutečnost je neúprosná. A že je to tak dobře.