Kázání o elitě

Prof. Martin C. Putna
Autor: Ben Skála

Základem kázání je text z proroka Izaiáše: Iz 41,14–17

Izaiášova řeč je jasná a drsná a vlastně dobře známá. Bůh je prvotně na straně chudých a ubohých: „Chudí a ubozí marně vodu hledají – já Hospodin je vyslyším.“ (Iz 41,17). Chudí a ubozí, to nejsou jen synonyma. To jsou dva různé a vlastně odlišné aspekty. V originálu jsou slova ÁNIJ a EVJON. ÁNIJ, to je ten, kdo je stižen něčím zlým. EVJON, to je ten, kdo po něčem dobrém touží. Jeden něco zlého má, druhý něco dobrého nemá. Jeden touží po „svobodě od“, druhý po „svoboda k“.

Sestry a bratři, tož to dnes žijeme ve šťastném světě! Náprava všeho nastane zítra, zlatý věk pozítří! Protože dnes se přece skoro každý dovolává „obyčejného člověka“ a protestuje proti „elitám“: Trump, Bolsonaro, Putin, Kaczynski, Orbán a také i jejich duchovní "kejvači", ať už jsou to katoličtí biskupové v Polsku nebo třeba evangelikální pastoři v Americe a Brazílii. Skoro všichni vládcové světa říkají, že jsou pro obyčejné lidi a proti elitám. „Obyčejný člověk“ versus „elity“. Dvojí pojem, dvojí lež.

První pojem a první lež: „Obyčejný člověk“, kterého dnes skoro každý vzývá, není totéž, co biblický „chudý a uražený“. Ve světě biblickém a vůbec ve světě předmoderním, patriarchálním, mocidržci člověka neprivilegovaného nepotřebovali, proto na něj kašlali. Dnes ho potřebují na volby a na nákupy, a tedy jsou k němu uctiví – aspoň slovy. A tak „obyčejný člověk“ vskutku často volí Trumpa a Bolsonara a Orbána, tak jako předtím za Husáka držel hubu a chodil do prvomájového průvodu. Husákové a Trumpové ve skutečnosti kašlou na obyčejného člověka úplně stejně jako předtím faraóni. Jen už to neříkají nahlas.

Druhý pojem a druhá lež: „Elita“, to je slaměný panák a fackovací panák, sprosté slovo dneška. „Za všechno můžou elity.“ „Já jsem s vámi proti elitám.“ Amen, pravím vám, kdo říká „já jsem s prostými lidmi proti elitám“, říká tím také: „Já jsem jiná elita, lepší elita. Já vás povedu lépe, já vás ochráním. Jenom mi neříkejte elita.“ A v této řeči-neřeči se paradoxně shodují jak nahnědlí mocidržci, tak nagelovaní levičáci ze zatraceně elitních rodin. (Vymyslel jsem pro ně zkratku „gelevičák“, „nagelovaný levičák“). 

Tak, jako v Písmu se praví „ne každý, kdo mi říká ,Pane Pane´, vejde do království nebeského, ale ten, kdo koná vůli mého Otce v nebesích“ (Mt 7,21) – tak v současnosti ne každý, kdo říká „já jsem s prostými lidmi“, opravdu myslí na prosté lidi víc než na svoji moc nebo svoji kariéru a popularitu. Takže jsme zpátky v Písmu. Co k tomuto tématu Ježíš praví, kromě toho „ne každý, kdo mi říká Pane“? 

Ano, blahoslaví chudé a ubohé, v čemž následuje proroka Izaiáše. Osmero blahoslavenství (Mt 5,3-10) jsou velkým hymnem na Boží stranění chudým a ubohým a celé horské kázání je vlastně komentářem k tomuto hymnu. Ano, spílá tehdejší mocenské a intelektuální elitě: „Běda vám, zákoníci a farizejové!“ (Mt 23,23).

Ale NE, neříká, že „obyčejný člověk má vždycky pravdu“, ani neříká „kdo se něčím liší od obyčejného člověka, je vždycky špatný“. Všichni jsou si před Bohem rovni – ale ne všichni jsou stejní.

Ježíš nabízí spásu všem – ale k aktivní účasti na přípravě Božího království povolává jen některé vybrané. Které? Prostě ty, které si vybral. On může, On je Bůh! Jeho vybírání nemá žádnou logiku – ani sociální, ani intelektuální, ani žádnou jinou vnitrosvětskou logiku. Vybral si některé prosté rybáře a některé prachaté celníky a některé farizeje a některé prostitutky. Dnešním jazykem bychom řekli třeba – vybral si některé, co obsluhují v mekáči, a některé developery a některé biskupy a některé herečky. Vybral, a ještě k tomu řekl tvrdé slovo: „Vám je dáno znát tajemství království nebeského, ale jim to dáno není.“ (Mt 13,11). A ještě přidal jiné slovo, a ještě tvrdší: „Je totiž mnoho povolaných, ale málo vyvolených.“ (Mt 22,14)

To je vpravdě tvrdé slovo, „skléros ho logos“! Pavel chtěl tu záhadu objasnit v listě Římanům, ze kterého jsme slyšeli první čtení: „Ty, které předem znal, totiž předurčil, aby přijali podobu jeho Syna, aby se tak stal prvorozeným mezi mnoha sourozenci.  A které předurčil, ty také povolal, a které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také oslavil.“ (Ř 8,29–30).

Ha! To se tedy Pavlovi povedlo! To je snad ještě tvrdší slovo než to předchozí! Některé předem znal a předurčil – a některé tedy ne? Někteří jsou nevybráni? Některé neznal? Jsou Někteří předem určeni k nevyvolení a neoslavení? Jsou předem zavrženi? Z teorie, že to opravdu takto je, vznikla nauka o „gemina praedestinatio“, dvojím předurčení – předurčení ke spáse a předurčení k vyvolení. Ale to je nauka perverzní, i kdyby ji hájilo padesát Augustinů a sto padesát Kalvínů. Je to nechutná představa cizího, sadistického božstva.

Záhada Ježíšových a Pavlových tvrdých slov o nemnohých vybraných má naštěstí i docela jiné řešení. Řešení, které je současně i odpovědí na aktuální téma naší doby a přímo našich dnů, tedy téma takzvaného obyčejného lidu a takzvaných elit. To řešení můžeme nazvat „dvourychlostní spasení“. Takže platí, že naději na spasení mají všichni, všechen lid, každý „obyčejný člověk“ i každý mocidržce - i Trump a Bolsonaro a Putin a Orbán a Kaczynski. Dokonce i ti biskupové a pastoři, co jim pod nosem kadí a medí: „Ach, ty jsi náš Bohem chtěný, vyvolený vládce!“ Naději na spasení mají zajisté i nagelovaní levičáci, co říkají, že za Husáka bylo fajn a za Stalina vlastně taky nebylo tak zle. A snad máme naději na spasení dokonce i my, kdo jsme se tu dnes sešli, neboť amen, amen, pravím vám, před Božíma očima nikdo z nás není ani o fous lepší než oni.

Současně však platí, že někteří jsou vyvolení k tomu, že se na přípravě Božího království musejí podílet víc než ti ostatní. Musejí, protože musejí. Musejí, protože jsou k tomu povoláni. Musejí, protože Bůh je předem znal – a předurčil – a povolal – a ospravedlnil – a oslavil.

A to je ta skutečná elita! Nebojte se toho prokletého, v lejnech vyváleného slova elita! Protože v jádru slova elita je latinské „eligere“, „vyvolit“. Stejné slovo, jako v tom Matoušově „povolaní a vyvolení“, „klétoi kai eklektoi“, a stejné „klétoi“, povolaní, říká i Pavel (Ř 8,28). Elita, to jsou ti povolaní a vyvolení. Nikdo nechce být dnes nazýván „elita“ – ale každý křesťan chce být povolaný a vyvolený. Každý křesťan musí chtít být vyvolený. Od toho je křesťan.

Ale jak se to pozná, že je někdo vyvolený – že je někdo elita? Mluvíme-li o přípravě království Božího, tak je jasné, že nejde o elitu mocenskou ani majetkovou. Ale nejde ani o elitu intelektuální, jak znovu dokazuje sestava prvních učedníků. Ale nejde ani o elitu morální. I vyvolení učedníci jsou podrobeni běžným lidským pokušením, ješitnosti a závisti a strachu a chlípnosti.

Je to ještě jinak. Ta elita, o kterou jde, je elita rozhodnutí. K elitě patří ten, kdo zaslechne Slovo a odpoví na něj. Kdo je potkán v mekáči nebo v bordelu nebo na univerzitě nebo dokonce i ve Vatikánu, tam potká Ježíše, Ježíš na něj ukáže a řekne: TY, a on řekne ANO, tak já jdu. Ale tohle „ano, tak já jdu“ neznamená nutně, že se z člověka stane náboženský profesionál, ani že bude chodit pravidelně do kostela a platit desátek, ba ani ne nezbytně to, že bude slovy říkat „ano, já jsem křesťan“ – neboť, jak jsme slyšeli na začátku podle Matouše: „Ne každý, kdo mi říká Pane Pane“.

Co je tedy „elita rozhodnutí“? To je každý, kdo po Bílé hoře utekl pro víru do exilu; a každý, kdo za druhé světové války schoval ve sklepě Žida; a každý, kdo za Husáka podepsal Chartu. To neznamená, že ten člověk byl „dobrý“ ve všech ohledech. To znamená jen a jen to, že ten člověk učinil zásadní rozhodnutí, a učinil ho pro Ježíše, dokonce i tehdy, když ho neznal.

Ty příklady, které byly zmíněny - to jsou dramatická rozhodnutí, při kterých jde o život. Ale i dnes, kdy žijeme – zatím stále ještě – v otevřené společnosti a rizika nejsou tak velká, aspoň ne na první pohled, se občas dějí malá rozhodnutí, na kterých hodně záleží.

Podle toho se tedy pozná vyvolení neboli elitnost: Podle schopnosti učinit rozhodnutí. „Já jsem jen obyčejný člověk, já nic nemůžu“: To je výmluva. To je alibi. To je přesně to, co chtějí mocidržci, kteří se zaklínají „obyčejným člověkem“.

Těch, kdo učinili zásadní rozhodnutí, je a vždycky bylo málo. Málo bylo prvních učedníků. Málo bylo křesťanů, dokud si stát neudělal z církve svoji služku a dokud se nedala v církvi udělat kariéra. Málo následovníků Františka z Assisi. Málo Husových následovníků. Málo členů Jednoty bratrské. Málo členů Bonhoefferovy Vyznavačské církve. Málo „spravedlivých mezi národy“, kteří pomáhali Židům. Málo odbojářů. Málo chartistů. A jak je dnes málo lidí, kteří něco dělají proti českému náckovství nebo třeba pro politické vězně v Rusku a Bělorusku.

Málo lidí. Vždycky je to menšina. Menšina vždycky dělá dějiny. Menšina, ten „červíček Jákobův“, o kterém mluví Izaiáš v našem dnešním textu (Iz 41,14). Menšina, ten „svatý pozůstatek“, o kterém mluví Izaiáš o pár kapitol dřív: „Pozůstatek z domu Judy hluboce zakoření, vypučí vzhůru a přinese ovoce.“ (Iz 37,31). A tento červíček, tento pozůstatek, je ten, komu je přislíbeno, že bude zachráněn a bude základem nového lidu.

A opět je to sám Ježíš, kdo opakuje a zesiluje slovo Izaiášovo, když u Lukáše praví: „Neboj se, malé stádce.“ (L 12,32). A toto slovo Izaiášovo a slovo Ježíšovo parafrázuje i náš starý český, ba ultračeský klasik, totiž Svatopluk Čech v notoricky známé básni Dosti nás:

„Jsme slabí, malí — Dosti těchto řečí!
Jen kdo tak zoufá, sláb a malý jest.
Oč byla Hellas, byla Róma větší,
než skrání nesmrtnou se dotkla hvězd?

Jak směšné byly našich předků cepy,
když celý svět se zdvihl proti nim,
a hle! svět celý zdrtil vůdce slepý
a Táboru se klonil věčný Řím.

Jen v srdce zápal, chrabrost bohatýrů
a budem vojsko netušených sil!
Sláb jenom ten, kdo ztratil v sebe víru,
a malým ten, kdo zná jen malý cíl.“

„V sebe víru“? Neměli bychom Čechovi trochu pokřesťanštit ten předposlední verš na „v Boha víru“? 

Ne!

Jednak - Svatopluk Čech viděl kolem sebe katolictví rakousky klerikální a protestantství karafiátovsky dosebeuzavřené, takže ho nelákalo ani to, ani to. A jednak, víra v sebe a víra v Boha se nevylučuje. „V sebe víra“ neznamená věřit, že jsi Bůh. „V sebe víra“ věřit, že jsi povolán. Povolán a vyvolen. Že jsi elita! 

A znovu – to, že jsi elita, neznamená, že jsi lepší, ale že děláš to, co „obyčejný člověk“ nedělá, pokládá to za marné, zbytečné, neužitečné, přehnané, utopické, riskantní: Ale ty musíš, protože jsi volán; a jenom když poslechneš volání, můžeš být spasen – a oslaven. Přesně k tomuto „musíš, protože jsi volán“, říká Ježíš u Lukáše to, co už jsme slyšeli: „Neboj se, malé stádce.“ A dodává: „Pořiď si nehynoucí poklad v nebi, kam zloděj nepřijde a kde mol neničí. Vždyť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce.“ (L 12,33b–34).

Jenom na jedno pozor. Podobné věty ve stylu „je nás odhodlaná menšina“ říká také kdejaká podivná sekta; a některé malé odhodlané menšiny dokázaly i velké průšvihy: I nácků kolem Hitlera a bolševiků kolem Lenina bylo původně jen malé stádce.

Takže, ano: Věřit, že děláš, co máš dělat, protože Bůh tě povolal – ale současně se neustále ptát svého svědomí a přátel a Písma a Pánaboha, jestli to neděláš blbě: Jestli se v tom, co děláš, podobáš ikoně Syna Božího. Neboť to je to, co říká Pavel o vyvolených: „Předurčil, aby přijali podobu jeho Syna“, čili doslova řecky: „aby se podobali ikoně jeho Syna“. Jistě že když se člověk sám na sebe realisticky podívá – moc se tomu Ježíšovi nepodobá. Ale má chtít se mu podobat. O to jde.

Amen.

Kázání bylo předneseno v drsnější verzi na závěr festivalu Meziprostor, konaného na Skalákově mlejně, a v této jemnější verzi ve sboru ČCE na Smíchově.