Seznamka
Žena ať v církvi promluví
Autor: Nakladatelství Portál
Dobrou knihu napsal Zdeněk Jančařík, Kristův kněz, salesián a spisovatel, kterého čtenáři znají z jeho předchozích titulů: Plátno z Turína, Miláček Páně a z knižního rozhovoru s Ludmilou Javorovou Ty jsi kněz navěky.
Kniha Žena ať v církvi promluví, kterou vydalo nakladatelství Portál, je souhrnem Jančaříkova dlouhodobého a detailního zájmu o různé miláčky Páně, kteří právě proto, jací jsou a jak jsou jiní, zůstávají nebo jsou ponecháni na okraji církevního společenství. Bylo jen otázkou času, kdy autor zúročí to, co se v průběhu svého kněžského života dozvěděl o ženách, z nichž některé to dotáhly na Učitelky církve, jiné na odpadlice a divé Báry všednodenního církevního provozu, zatímco mnohé další upadly v zapomnění a čekají, až je takový Zdeněk Jančařík, papež František nebo vy povolají, aby po desítkách nebo stovkách let zase promluvily.
Renesance křesťanského zájmu o postavení ženy ve společnosti a církvi přímo navazuje na úsilí řady teologických osobností 20. století, které se snažily rehabilitovat ženu – a nejen ženu-matku – jako bytost, jež není jen přívažkem muže, který se jí, když jde do tuhého, paradoxně nejčastěji schovává pod sukně. Sami byste takových teologů a teoložek vyjmenovali desítky. Ačkoliv žen, které v zástupu svých vrstevnic poznamenaly občanské a církevní dějiny právě tak jako jejich mužští protějškové, zná historie habaděj, zdá se mi, že pro tuto renesanci udělaly nejvíc ženy minulého století, které samy – často jako konvertitky z židovského nebo „a-teistického“ prostředí – hledaly své místo ve světě, v církvi, v Božím plánu spásy, na společné cestě Božího lidu k věčnému „staň se“. Tyto ženy jsou klíčem, jímž autor otevřel nikoliv pandořinu skřínku toho, co se dříve nebo později musí stát, ale spíš druhé křídlo jedné a téže brány, které potřebovalo po dlouhém čase náležitou péči a opravu.
Nikoliv druhotným, ale druhým motivem Jančaříkovy nadmíru zajímavé knihy, je veřejná debata posledního desetiletí, v níž se – zvláště v zemích demokratické tradice a nezávislého tisku – diskutují a přetřásají otázky mocenského a sexuálního zneužívání lidí ve společnosti a církvích, jehož nejčastějšími obětmi jsou bohužel ženy, mladiství a děti. Zdeněk Jančařík umí, tak jako to činí respektovaní zahraniční teologové, odborníci různých profesí a novináři, pojmenovat neuralgické body nemocného individuálního a institucionálního přístupu k ženám, které jsou zvláště v náboženské a církevní oblasti považovány leckdy až za osoby druhého řádu. Klíčovou hodnotou jeho spisovatelského úsilí je vnitřní potřeba si o daném tématu zjistit co nejvíce informací, dát se poučit, být namířený k pravdě. V dynamicky a dobře čitelném textu umí zhodnotit četbu a reflexi dobrých textů, které se zabývají tématem „žena v“, množství memoárové literatury a v neposlední řadě i vlastní zkušenost s lidmi, kteří se na něj, na kněze a přítele, obracejí s problémy, které není snadné unést.
Svou knihu o dvou stech stranách rozdělil kromě úvodu a závěru do osmnácti kapitol, které věnoval (v křesťanském prostředí snad známým) ženám, jejichž život, dílo a osud nějakým způsobem vychýlilo tradiční trajektorii církevního směru, určovaného výhradně muži na rozličných hierarchických stupních. Plejáda význačných ženských osobností pokrývá v podstatě tři tisíciletí. Osa autorova zájmu začíná u starozákonních a novozákonních žen, u Sáry, Hagar, Támar, Anny, Alžběty a pochopitelně u Marie, Matky Boží, i u obrazu Marie všech velkých mariánských zjevení. Některé z jeho zastavení patří Máří z Magdaly, Janě a Zuzaně, Marii, Martě, Samařance, Foibé, Prisce, Junii, Euodii, Syntyché a Tryfaině. Smutná, přesmutná zastavení se týkají žen, které na vlastním těle, na duši a duchu poznaly zneužívání – uprostřed svých rodin, v zaměstnání, ve farnostech, v ženských řeholních řádech, tehdy, když místo milosrdenství a léčebné síly svátostí byly brachiálním způsobem zneužity, a poznamenány tak na celý život. V osobě svaté Heleny, matce císaře Konstantina, vcházejí na scénu ženy, které uplatňovaly svoji moudrost, zbožnost a vliv ve státním i církevním prostředí. Vzpomenete si přitom na Augustinovu matku Moniku, na sestru svatého Benedikta Scholastiku, na Hildegardu z Bingenu, na Kateřinu Sienskou, na Anežku Přemyslovnu, na Johanku z Arku? A co na svatou Kláru, Terezii z Ávily, Janu de Chantal, na Brigitu Švédskou a na všechny muže (otce, bratry, přítele), kteří je (a ony zas je) na jejich cestě provázeli, povzbuzovali a dodávali naději? A kdo si dnes vzpomene třeba na Kateřinu, princeznu z Hohenlohe, která se stala jednou z prvních obětí sexuálního a mocenského zneužívání a teroru, o jejímž případu se tehdy, v půli 19. století, alespoň trochu mluvilo? A kdo na bývalou řeholnici Vlastu, s níž přineslo Rádio Proglas rozhovor o tom, co zažila jako novicka v jednom z italských klášterů?
Terezií z Lisieux začíná Zdeněk Jančařík oddíl svatých žen, které zná v hrubých rysech v římskokatolické církvi asi každý, třebaže ne vždy prostřednictvím soudobého, kritického čtení jejich díla, životopisu a legendarizačních tendencí. Vedle „velké“ a „malé“ Terezie nemůže chybět Edith Stein, Terezie Benedikta od Kříže, kterou autor spravedlivě nazývá „moderní královnou Ester“. V rychlém sledu se objevují ženy, řekli bychom moderní, existencialistické křesťanské orientace, které svou (znovu)nalezenou víru svobodně a statečně dosvědčily na seřadištích, v dobytčích vagonech a za dráty koncentračních a vyhlazovacích táborů nebo na popravištích celé Evropy. Z dlouhého seznamu těchto bezpochyby „spravedlivých mezi národy“ vybírá autor osobnosti, jejichž životní pouť byla již alespoň v širších obrysech zpracována životopisci a historiky. Nepíše ucelenou syntézu, nemyslí schématicky. Dívá se srdcem a hovoří o těch, které mu samy kdysi vstoupily do života. Jde o Simone Weil, Etty Hillesum, Madeleine Delbrêl a Sophii Magdalenu Scholl. Ve zkratce připomíná Zdeněk Jančařík též statečné ženy období komunistické krutovlády – Ottu Bednářovou, Jarmilu Bělíkovou, Danu Němcovou, Marii Elišku Pretschnerovou, Marii Vojtěchu Hasmandovou, a nato i mnoho dalších žen, které převážně v ženském řeholním společenství utrpěly vážné otřesy a ztráty, často srovnatelné s probodením duše, jak nám o něm vyprávějí mnozí světci, ti oficiální i ti tak trochu disidentští.
V letmé reflexi si pak autor všímá změny poměrů, které nastaly s příchodem papeže Františka a které se týkají nemalého množství témat, které ženy (i muže, i část církve) tíží jako břemeno, jehož váhu musíme nést na svých ramenou také my. Jde samozřejmě hlavně o otázky jáhenského a kněžského svěcení žen, in genere o oddělení svátostné služby a duchovní moci, která spočívá až na sporé výjimky pouze v mužských, lépe řečeno, klerických a zhusta klerikálních rukou. Ozvěny této budoucí (r)evoluce, jíž na svět pomáhá také papež František, jsou slyšitelné všude tam, kde se scházejí a debatují svobodní křesťané po způsobu Božích dětí, mezi nimiž není rozdílu než v darech a charismatech, určených ne pro soukromé dojímání, ale pro dobro celého společenství. Zdeňku Jančaříkovi, knězi živého Boha, se podařilo civilním, nepatetickým jazykem povědět něco o traumatu, které by společenství dnešních Ježíšových učednic a učedníků mělo léčit ještě naléhavěji, než se tak děje v sekulárním prostředí. Mohlo by se zdát, že takzvaná „ženská otázka“ je pouze tématem západní společnosti, přeorané v nedávných dějinách válkami a dvěma strašnými totalitami, v nichž se nerovné postavení ženy a duchovní slepota k jejich potřebám a darům spíš prohlubovala. Kdyby se autor pustil do rešerše jiných kulturních a civilizačních okruhů, mohl by svoji knihu rozšířit o několik dílů, protože úděl ženy, která si musela tvrdě vydobývat svá práva, se nevyhnul ani tamnímu, od křesťanství odlišnému prostředí.
Hodnota Jančaříkovy knihy tkví podle mého vedle obsahové stránky a myšlenkové poctivosti a velkorysosti také v jeho spisovatelském umění. Domnívám se, že touto knihou i svými předchozími tituly dokázal povědět daleko víc, než se v českých teologických poměrech daří badatelským týmům či celým institucím. Literární forma, kterou pro své myšlení volí, činí jeho text přístupným i lidem mimo církevní prostředí. Žena ať v církvi promluví je kromě toho i deníkem Jančaříkova každodenního života, v němž se nebojí setkávat s těmi, před nimiž jiní zavírají dveře. I když nová apoštolská konstituce papeže Františka Praedicate evangelium naznačuje, že oddělení svátostné služby od výkonu církevní moci začne platit od června pro správu římské kurie (a posléze tento modus vivendi přeteče snad i do praxe místních církví), mám za to, že bude ještě napsáno tisíce a tisíce stran martyrologia žen, které se v jednotlivých církvích, a tedy i v té mé, římskokatolické, v následujících letech nedočkají citelné změny poměrů. Jenže Zdeněk Jančařík vyslovil natolik závažné myšlenky, apely a teze, že si jimi – pokud se k jeho knize dáte pozvat – přitáhne natrvalo i vaše srdce a váš zájem. Pokud pro vás už nyní není žena jen žena-matka, uklízečka, kuchařka a vykonavatelka desítek servisních funkcí domácnosti či komunity, budete se snažit udělat alespoň něco, aby se v budoucím prosvobodnělém prostředí církve cítily ženy jako jeho spolutvůrkyně – a byly šťastné.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
