Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Mateus Campos Felipe
Srpen je v římskokatolické duchovní tradici bohatý na mariánské svátky. Vedle osobního rozměru jejich připomínky a slavení je pro mě důležitý i církevní, lépe řečeno společenský rozměr prožívání, který je asi nejkrásnější a nejintenzivnější v zemích jižní Evropy a Latinské Ameriky. Porciunkule – svátek Panny Marie Andělské, Posvěcení římské baziliky Panny Marie Větší, Nanebevzetí Panny Marie a Panna Marie Královna.
Po čtyřiceti a více letech komunistického útlaku a perzekuce církví a náboženských společenství se zvláště v zemích za železnou oponou nepovedlo vytvořit nové, co do symbolů, umění, narativu a stylu srozumitelnější a živé formy slavení, jak se po Druhém vatikánském koncilu vyvinuly v zemích západní demokratické tradice. Ne ve většině, ale v mnoha případech se církev po r. 1989 i dnes, v roce 2022, vrátila k tradici hluboko předválečné, kdy bylo církevní slavení velkých svátků stále ještě součástí veřejného dění – s poutěmi, s procesími, s reflexí souvisejících historických a teologických myšlenek v literatuře a tisku, které se – a to docela úspěšně – snažily oslovit i ty, kteří už nad církví nadobro udělali kříž. Nejen proto připomínají i dnes velké církevní svátky jakoby oživlý, digitálně kolorovaný film, v němž se lidé, kteří již nejsou mezi námi, účastní některé církevní slavnosti tak, jak to bylo tehdy všeobecně zvykem.
Mariánské svátky měsíce srpna, zvláště pak Nanebevzetí Panny Marie a Panny Marie Královny, se slaví v čase, kdy země vydává své bohatství, žně jsou v plném proudu, vinaři a ovocnáři se těší na dobrou úrodu, všechno, co bylo člověku dáno k opatrování a k tomu, aby ho sytilo, se vydává do lidských rukou s důvěrou, jakou mezi sebou mají dva milující se, dítě s rodičem, opravdoví přátelé. Pravděpodobně každý čtenář tohoto textu má ještě možnost si jen tak, pro potěšení a pro radost, utrhnout na cestě jablko, hrušku, kukuřici. V jižnějších krajích pomeranč, kiwi, citrón; a tam, kde je možné nechat na kraji sadu nebo vinice peníz, i malý hrozen vína nebo domácí zeleninu. Tohle všechno je znamením privilegovanosti, která není samozřejmá.
Je tu ale ještě jedno, jiné, třebaže související vydávání, které podstatně převyšuje všechno, co člověku a všemu mimolidskému světu může dát příroda. Tím, kdo se pro nás svobodně, v lásce a zadarmo vydal a vydává, je Bůh, a z lidského pokolení, co ho na světě kdy bylo, je a bude, Panna Maria, Matka Boží, jejíž životní příběh – vyprávěný srozumitelnou a laskavou teologickou řečí a uměním – dodnes fascinuje víc než jakékoliv jiné náboženské příběhy a mýty. Je dobře, že církev slaví Nanebevzetí Panny Marie právě v srpnu. Tak jako je příroda na vrcholu svých sil, je s ní možná v nejtěsnějším kontaktu v roce také člověk. Ze zjitřené úrovně tělesnosti, smyslového potěšení a vášně jsme voláni k oslavě té, která v hlubině své duchovnosti a v čisté hloubce své tělesnosti přijala a nesla život toho, kterého jen ona a nebeský Otec mohou nazývat svým Synem. Její vydání Boží nabídce a milosti je symbolicky krásné právě tak, jako se k nám zdarma sklání plody stvoření a s jakou nás oslňuje i uzdravuje krása vysokého léta. Bůh i jeho Matka ale nejsou – jak naopak věří lidé současných přírodních náboženství a kultů – totožní s podstatou tohoto světa. Bůh není svět, ale všeobjímající všechno. Matka Boží není ani Sluncem, ani Měsícem, ani zářivou hvězdou některé z galaxií. Je světlem života, který ví, že tělesné a duchovní hledá vzájemné souznění a harmonii a že není jednoho bez druhého.
Jen nepatrné množství lidí má v dnešní technologické civilizaci možnost přerušit na chvíli svoji práci, odejít z vinice, z jabloňového sadu, ze žní, a v útěšném chladu kostela si znovu připomenout osud té, která napomohla změnit běh tohoto světa a naše směřování. My ostatní bychom měli zvláště v srpnu dělat všechno pro to, abychom se ne jako turisté, ale jako poutníci a správci dominia terrae mohli bosýma nohama dotýkat země, po které před dvěma tisíci lety chodila Panna Maria, její muž Josef a ten, který se díky jejímu svobodnému a nebojácnému ano narodil. Přinést si s sebou ke slavení mariánských světů něco vlastní tělesné zjitřenosti, únavy a bolesti nám může pomoci porozumět pankosmickému dramatu Mariina početí, Kristova narození, jejich životu, jeho smrti na Kříži, jeho Zmrtvýchvstání, jejímu životu po Synově Nanebevstoupení a jejímu vlastnímu Nanebevzetí.
Ke slavnosti Neposkvrněného Srdce Panny Marie napsal biskup Josef Hlouch ve své Minutěnce: „Jen láska zůstává, jen láska má cenu, jen láska rozhoduje.“ Mariánské svátky jsou oslavy lásky, která vždycky žije pro přítomnost a nikdy se nedívá do minulosti. Po příkladu katolických komunit, do nichž lidé přicházejí ne proto, aby byli umravňováni a usvědčováni ze všelijakých pravd, ale pro radost, pro naději a pro sílu do přicházejících dnů, bych si přál, abychom ani letos, ani napřesrok znovu nepromítali film r. 1920, ale abychom v samém srdci oslavy ženy, kterou církev postavila na oltář, našli odvahu o ní mluvit jazykem lidí 21. století, jemuž by mohli porozumět lidé stojící přede dveřmi církve i ti, pro které byl poslední koncil – řečeno slovy papeže Františka – koncil Tridentský.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
