Seznamka
Pavel Hošek
Autor: Wikipedia.org / Ben Skála
Mohlo by se zdát, že příběh proroka Jonáše je v mnoha ohledech jasný a přímočarý a nelze k němu už říct cokoliv nového. Má hlavního hrdinu, zápletku, drama a vyvrcholení. Ostatně této zdánlivé jednoduchosti někdy odpovídají i některé exegeze, v nichž všechno vypadá jako dokonale a logicky odehraná šachová partie. Věci jsou tak a tak. A jestli se ti to nelíbí, pak by ses měl nad sebou zamyslet a přečíst si to znovu.
Religionista, pedagog, kazatel a spisovatel Pavel Hošek nám ve svém komentáři ke starozákonní knize Jonáš, který vychází v komentářové řadě nakladatelství Biblion (vyšla již Ester Jany Šrámkové a Píseň písní Martiny V. Kopecké), od první stránky ukazuje, že tento nádherný příběh, složený pouze ze čtyř kapitol, není vůbec tak jednoznačný a plochý a že souvisí s životem každého člověka víc, než bychom si možná mysleli. Na hluboké ponory do textu biblické knihy Jonáš, které spolu s autorem můžeme podniknout, bychom se měli pořádně nadechnout.
Pavel Hošek nedělá Jonášovi nějaké teologicko-psychiatrické vyšetření. Nevsouvá ho do pomyslného přístroje magnetické rezonance, aby zjistil, čeho je Jonáš plný, nebo co mu chybí. Neváže se ani na tradiční exegetické komentáře. Pochopitelně ví, co se v rabínské i křesťanské tradici o smyslu i jemných valencích tohoto příběhu dosud nashromáždilo. Jenže jeho komentář je navzdory tomu jiný. Nekrouží nad vyprávěním knihy Jonáš jako nějaký dron, který se z odstupu času kochá tím, jak to Jonáš celé spískal. Autorův přístup je tak jako u jeho předchozích titulů odlišný. Nejde v něm ani tak o „naladění se“ na Jonáše ani o výkon kazatelské ekvilibristiky, jako spíš o pokorné vnoření do Jonášova lidského osudu. Jde o navázání vztahu, který však není jednostranný – já přicházím k Jonášovi, ale oboustranný – já přicházím k němu a on mi vychází vstříc. Jsem jeho součástí. Vím jako on, co je to utíkat a sestupovat stále níž. A vím, protože věřím, že v tom všem, co se jeví tak záhadné, se nakonec projeví Boží velikost a jeho odpuštění. Navzdory všemu a klidně i navzdory mně. Ani sebevětší prorok není Bůh, i kdyby to o něm kamarádi neustále říkali. Bůh od Jonáše a přes něj i od jakéhokoliv člověka přesto očekává, že nebude jen pasivním tlumočníkem jeho milosrdenství, ale že se sám stane tímto milosrdenstvím a bude se dívat na lidi bez ohledu na to, jací jsou, jeho očima. Být prorokem, jemuž to nejde, nebo dokonce karikaturou Boha, před tím je málokdo imunní. Četbou a prožitím Jonášova příběhu můžeme získat alespoň malou výhodu: uvědomit si, že duchovní blbnutí a alergie na Boha se nevyhýbá nikomu. Autorův přístup k četbě knihy Jonáš nejlépe vyjadřují úvodní odstavce předmluvy:
„Od chvíle, kdy jsem poprvé četl Jonášův příběh, nepřestává mě jeho tajemný hrdina znepokojovat. Děsí mě. Dráždí mě. Nedokážu na něj přestat myslet. Zamiloval jsem si ho. Vedu s ním vnitřní rozhovor. Hádám se s ním. Snažím se zachytit jeho pohled, ale on se vždycky dívá někam jinam. Jindy zas mívám pocit, že jsem to já, koho zpovzdálí pozoruje on. Mám dojem, že se známe odjakživa. Občas se mi o něm zdá. Někdy mívám dokonce pocit, že… jsem to já.
Pavel Hošek: Jonáš
Autor: Biblion
Když jsem poprvé četl vyprávění o jeho vnitřním zápase a jeho dobrodružství na cestě do Ninive, měl jsem dojem, že jsem byl přistižen. Že vypravěč toho příběhu mě musí osobně znát. Jako by se pod průhledným kostýmem hebrejského proroka celou dobu mluvilo o mně. O mojí sveřeposti, o mojí samospravedlivosti, o mém strachu a mé zuřivosti. Jak důvěrně znám Jonášovy pocity. Ano, Jonáš je mi tak blízký i proto, že je ustaraný, úzkostný, nervózní, neklidný… jako já.“
Věříme-li, že Boží slovo není mrtvé a že se neustále děje, je pochopitelné, že čtenář není jen satelitním zachycovačem zvuků Božího slova, nýbrž že se právě v něm podivuhodným způsobem děje Boží slovo. Z tohoto zdroje víry čerpá Pavel Hošek, protože jen tak může být Jonášovi a lodníkům na rozbouřeném moři tak blízko. Nejde o nějakou lacinou spiritualizaci a vhrávání se do role. Jonáš, námořníci, Ninivané a hlavně sám Hospodin prožívají – i když se to může někomu zdát jako sci-fi – zas a znovu své příběhy. Všechno to, co se v tom zvláštním Jonášově příběhu stalo, se v Bohu, v němž člověk dle apoštola Pavla žije, pohybuje a je, děje stále a bude dít věčně. Právě proto nenajdeme v Hoškově komentáři sebemenší stopu teologické popisnosti a zacházení s Božím slovem jako s nějakým archivem, z jehož zaprášených svazků si tu a tam vybereme, co zrovna potřebujeme a co se zrovna hodí. Boží slovo není jízdní řád ani kniha. Je to Boží dech. Bůh sám. Jonáš ví, že řada lidí před ním i potom se bude sveřepě bránit Božím směrovkám a povoláním jako on. Jeho příběh je tak i naším příběhem. Přikyvoval by, kdybychom mu, tak jak to dělá Pavel Hošek, vyprávěli o svých útěcích před Bohem, o svých sestupech tam, kde si myslíme, že nás Bůh neuvidí. O svých exodech do světa, kde – jak občas doufáme – se Bohu ztratíme z očí navždy. Přikyvoval by Jonáš, kdybychom mu tak, jak to dělá autor, detailně líčili, jak jsme byli otrávení a zoufalí z toho, co po nás Bůh žádá a k čemu si nás bez nějakého velkého ptaní vyvolil. Dobře ví Jonáš, jak se věřící člověk, ať křesťan nebo Žid, někdy mizerně cítí mezi svými a jak si naopak rozumí s těmi, kteří nejsou nábožensky zašmodrchaní a dobití mravním poučovacím nihilismem teologů a duchovních, nýbrž svobodní ve svém vztahu k tomu, co je přesahuje. Jonáš zažil a ví, jak lidé na okraji, o které zakaleně věřící člověk nezavadí, dokážou být chápaví, laskaví a milosrdní, a jak je tenhle pocit pro věřícího člověka, který už vlastně v Boha možná ani nevěří, vykupující. Je tu někdo, kdo o Bohu asi nic neví, ale přesto žije líp než profesionálové duchovního života a navíc – mi rozumí!
Není to nic neobvyklého, aby ten, kdo je povolán k velkým věcem, nad sebou ztratil kontrolu a dělal všechno proto, aby se Bohu znelíbil a aby mu Bůh dal navždy pokoj. Zraněný Jonáš nerozumí sám sobě, a v důsledku toho nerozumí druhým. A když vyjde najevo, že je to on, Jonáš, kvůli kterému se loď skoro potopí, zdá se, že o jeho život stojí víc námořníci a sám Hospodin než on sám, jemuž se zase na chvíli rozsvítí až v žaludku velké ryby. Boj, který se sebou a s Bohem svádí, je v Hoškově komentáři přítomen jako jakýsi živý filmový scénář, podle kterého by bylo možné natočit film. Ninivští se kají a Hospodin jim odpouští. Místo toho, aby byl Jonáš spokojený a rád, je otrávený, že pro to, co tušil a předpokládal, musel absolvovat takovou anabázi. Proč ho Bůh raději nenechal doma sedět pod lípou a popíjet rulandské šedé? Proč tenhle zvěstovatelský úkol nebyl jednoduchý jako cesta autem do Tchořovic? K čemu ta dramatičnost? K čemu nějací námořníci, považovaní obvykle za primitivy, opilce a hrubiány? K čemu ta bouře a slaná voda? A k čemu pro všecko na světě ta ryba!? Jestli by se tohle mělo, Bože, opakovat, pak si takový život strč za klobouk.
„Jak neskutečně odlišná je drzost Abrahamova a Mojžíšova ve srovnání s tou Jonášovou. Abraham i Mojžíš, i když je to k nevíře, ve své troufalosti dosáhli svého. Bůh se ztotožnil s jejich soucitem. Vyslyšel je. Je zřejmé, že Bůh udělal, co si Abraham a Mojžíš přáli, protože oni udělali, co si přál on. Přál si, aby se právě takto za hříšníky přimlouvali. Doufal, že pochopí, jak to vidí on sám. Pochopili. Jonáš ne.“
Co vlastně Jonášovi, ptá se Pavel Hošek, na Božím milosrdenství vůči kajícím vadí? Kde se v něm bere ta necitlivost, ten hněv, ta zvláštní vzpoura proti Boží lásce, která připomíná ovíněného člověka, jenž s výrazem spartského bojovníka zápasí s mouchou? Jonáš je věčným symbolem člověka, který věří spíš v Boha, jehož si vysnil nebo který mu zbyl ze všech variant, k nimž se kdy pokusil přilnout. Tohle přece není svrchovaně velký a milující Bůh, ale karikatura lásky a milosrdenství. Přesto to Bůh s Jonášem a všemi dalšími Jonáši a Jonáškami nevzdává. Tisícerými způsoby, které leckdy překonávají to, co se stalo s Jonášem, prosí a naléhá na člověka, aby si v sobě udělal alespoň trochu místa, do něhož by mohl vstoupit a tam v člověku jednat a být.
Ten, kdo byl odkojen školskými komentáři biblických knih, z nichž musel udělat zkoušku, přijme tento komentář Pavla Hoška jako jedno z nejmilejších pohlazení. Naučit se takhle rozumět Bohu není samozřejmé. Ačkoliv kniha Pavla Hoška vychází z českého jazykového a duchovního prostředí, měla by být přeložena do cizích jazyků, aby mohla oslovit i naše sousedy, naše přátele, lidi v dáli. Po přečtení jeho úvahy se cítím o něco bohatější, klidnější a víc sám sebou. A vy?
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
