Už desítky let klesá vitalita křesťanského sebe-vědomí v Evropě. Je to realita, přestože ji mnozí za církev odpovědní nechtějí vidět. Před skoro padesáti lety kvůli tomu svolal Jan XXIII. koncil všech biskupů; pozváni byli i reprezentanti nekatolických křesťanských církví.

Někteří z těch, kteří budou číst následující odstavce, budou možná i počítat, zda mají, či nemají na to, aby vstoupili na takovou cestu za církví komuniální. Nabízejí naše danosti i touhy, naše okolí a všechny okolnosti dobré a rozumné důvody se do podnikání s názvem „komuniální církev“ pustit?

Jedno z nejdůležitějších Küngových připomenutí a předznamenání, které se váže k tématu umírání a smrti, je pro znalce a čtenáře jeho prací pochopitelné a očekávané. „Můj názor na umírání,“ píše Küng, „může konečně správně posoudit jen ten, kdo ví něco o mém celoživotním postoji k zásadním tématům, jako jsou otázka Boha, křesťanská existence, věčný život...“

V osmdesátých letech se na členství ve sboru hledělo jako na veledůležitou věc. Byla téměř tak důležitá jako samotný křest. Členství ve sboru se někdy přirovnávalo k manželství a na přechod do sboru jiné denominace, byť věroučně velice blízké a formou zbožnosti srovnatelné, se nahlíželo málem jako na odpadnutí. Tehdy jsem proti přirovnávání členství ve sboru k manželství silně protestoval.

Boží hod Velikonoční ve věčném městě proběhl podle předpovědí v deštivém počasí. Přesto však na Svatopetrské náměstí přišlo dopoledne asi 40 tisíc lidí, aby se - vybaveni deštníky a pláštěnkami - účastnili bohoslužby, kterou sloužil papež František. Ten neměl promluvu během liturgie, ale po skončení bohoslužby oslovil přítomné jako obvykle z lodžie Svatopetrské baziliky, odkud pak také udělil požehnání Urbi et Orbi.