Letošní zima zdá se mi poněkud jiná. Důvodem této jinakosti jsou zprávy o odchodech velkých osobností z křesťanského světa. Jen co jsem se v prosinci ve svém srdci rozloučil s básnířkou a rodinnou přítelkyní Jaroslavou Dadákovou, přišla zpráva o úmrtí Reinsberga a Kadlece. Nyní nás opustil profesor historie, bývalý děkan KTF UK a velký milovník mašinek Jaroslav Polc.

S legendární postavou pražské katolické fakulty profesorem Jaroslavem Polcem, jehož originální styl mluvy byl skrze mnoho imitací velmi znám, jsem měl poprvé možnost se osobně setkat v létě 2002 během svého studijního pobytu v Římě.

Starší, ale velmi vitální pán, chodící v černé košili a černých kalhotách, nám vždy během každého jídla vyprávěl spoustu svých příběhů ze života a hodnotil různé aktuální události. Ve svých příbězích byl u stolu vždy nepřekonatelný. Každý den jsem se opravdově na tu chvíli moc těšil.

Ze začátku na mě pan profesor působil velmi nepřístupně. Postupem času tato nepřístupnost poněkud opadla a já jsem měl možnost slyšet několik zajímavých historických vyprávění na téma život a smrt kardinála Berana, Anežka česká či historie české papežské koleje v Římě – Nepomucenum.

Jednou jsme seděli u sobotního oběda a někdo mu prozradil, že pracuji jako novinář a budu studovat média v Římě. Tehdy se na mě profesor Polc rozzlobeně podíval a řekl: "No, vy novináři, vy jste samá senzace. No, vy klidně napíšete i to, co není pravda." Po chvilce přemýšlení k tomu dodal: "A to víte, že já byl taky novinář?" Trochu jsem se "absurdnosti" toho, co řekl pousmál. Profesor Polc se na mě podíval a dodal: "No. Ale úplně jiný."

Zažil jsem profesora Polce i jako velmi štědrého člověka s otevřeným srdcem. Mnohdy dokázal příjemně překvapit. Například když jsem se před ním zmínil o Karlu Krylovi, kterého měl moc rád, hned mi nabídl, že mi jednu jeho desku natočenou v Německu přehraje na kazetu. Bohužel jsem tehdy neměl čas k němu zajít kvůli studijním a pracovním povinnostem, takže k tomu nikdy nedošlo.

Nezapomenu ani na svůj návrat po Vánocích do Říma, kde byla rozestavená jeho oblíbená železnice, na které jezdil parní nákladní vláček se "zajímavým" obsahem ve vagóncích. Jako malý kluk s jiskrami v očích sledoval jízdu tohoto vláčku a vypravoval o možnostech, které mu dovolovala postavit jeho úctyhodná železničářská sbírka.

Mé poslední setkání s panem profesorem bylo na svěcení Angela Scarana u sestřiček boromejek v Praze v Řepích, kam ho během agapé přivezli na vozíčku. Vypadal tehdy velmi radostně a čile. Šel jsem ho pozdravit. Když jsem se zeptal, jak se má, tak se na mě podíval a svým typickým způsobem odpověděl: „No, jak bych se měl. Vždyť se na mě podívejte."

Je škoda, že mnohdy dokážeme děkovat lidem až potom, co nás navždy opustí. Rád bych mu totiž ještě poděkoval za možnost vidět mnoho nových zajímavých míst v Itálii, kam nás dovezl jeho modrý "Fiatek". Tak snad to přijme takto - skrze to povolání, v němž snad mohu dnes říct, že jsme si byli trochu podobní...