A teď se podívejme na pasáž, která se týká smutného tématu "Pražská katolická teologická fakulta". Co k tomu píše její student Petr Válek:

"Nevím, o co se opírá tvrzení o nízké úrovni výuky, zda-li byla  nějakým  způsobem srovnávána nebo měřena se zahraničními obdobnými  školami. Nejsem si  jistý, zda by tito kritici mohli svá tvrzení  říct do očí přímo konkrétním  profesorům, z nichž má většina za  sebou dlouholetá zahraniční studia, a zda snad  jejich vlastní  intelektuální činnost dosahuje úrovně profesorského sboru.

Z  tohoto pohledu se mi zdá nezvratné, že trnem v oku je především  samotné  základní zaměření na katolickou věrouku a nikoliv na dnes  tolik populární  religionistiku, která se zabývá přehledem náboženských  směrů. Uvádět v této  souvislosti příklad a úroveň některých (katolických)  fakult v zahraničí je tedy  dle mého názoru také zcestné."
 
A Ivan O. Štampach?

"Rozhodně mě nepřekvapuje, že se na nějaké  katolické teologické fakultě učí  katolická teologie. A pokládám  za samozřejmost, že religionistika je okrajovou  součástí tohoto  základního studijního směru. Přeji pražské Katolické teologické  fakultě UK, aby se tam zase přednášela a badatelsky rozvíjela  katolická  teologie.

Pokládá pan Válek kardinála Vlka jako  pražského arcibiskupa a velkého  kancléře za kompetentního, aby  (spolu s ostatními českými biskupy) hodnotil  fakultu? Já se s  nimi v jejich názoru na chod fakulty v posledních letech  shoduji.  Pokud pan Válek nikoli, přihlédne k tomu jistě jeho biskup, až ho  bude  jednou pověřovat nějakou službou v církvi.

Chci panu  Válkovi poděkovat za jeho starost o církev a o fakultu. Sdílím ji  s  ním, i když vidím východiska poněkud jinde. Přeji mu, aby byl  jednou dobrým  služebníkem církve."

Ukázalo se tedy předně, že P. Válek (opět) podsunul svému oponentovi Štampachovi postoj, který ve skutečnosti nezastává (religionistika vers. teologie). A to navzdory tomu, že se mu to "zdálo nezvratné".  Vida, "zvrátilo se to" docela snadno. I když se Janě Petrové zdálo, že "P. Válek pro svá tvrzení používá logické argumenty, které dále rozvádí a dokazuje." Tady šlo o naprosto nepodložené obvinění - s logikou to mělo společného pramálo.

Logicky problematický je dokonce i vztah mezi prvním a druhým odstavečkem výše uvedené citace Petra Válka. Nejdřív se ptá po srovnávání se zahraničím, zahraniční studia jsou důležitým faktem ve prospěch profesorů KTF UK - a vzápětí srovnávání se zahraničím pokládá za "zcestné". I v nejlepším případě je z toho možno vyvodit, že odkaz na zahraničí je pouze účelový, nikoliv systémově použitý argument. Ale vlastní problém je samozřejmě ještě jinde. Odkud se bere - ptá se P. Válek - zpochybňování úrovně pražské KTF UK. I. O. Štampach odpovídá pro znalce jasně, ale pro ostatní účastníky poněkud nepřímo. Tedy je třeba říci zcela otevřeně: O slabé úrovni této teologické fakulty hovoří opakovaně především její Velký kancléř Miloslav kardinál Vlk. Velmi ostře ve zdůvodnění veta na volbu prof. Václava Wolfa za kandidáta na děkana. Tam čteme:

"Je to především uzavřenost, směřování fakulty jako celku, ale i formování studentů. Tyto postoje mají tendenci uzavírat církev do gheta, omezovat komunikaci se společností a jsou tak v protikladu s učením II. vatikánského koncilu... učitelé teologických oborů téměř nepublikují. Neslouží tak ani církvi, ani společnosti, téměř se neúčastní přednáškové činnosti, ani pastoračních aktivit církve.... Dvě katedry nemají řádného vedoucího profesora. Celkový personální stav jednotlivých kateder není uspokojivý. Skutečnost, že za posledních deset let byly mizivé habilitace, je na pováženou..." (Veto ze 28.2.2000)

Kromě tohoto jasného popisu špatné situace jsou k dispozici např. vyjádření všech tří rektorů (Radima Palouše, Karla Malého a Ivana Wilhelma) o velmi slabé úrovni této fakulty. (Vzhledem k tomu, že jsem v pravidleném styku s děkany ETF - Jakubem S. Trojanem a Petrem Pokorným, i s děkanem FSV UK Lubomírem Mlčochem, vím, že pověst této fakulty v odborných a pedagogických kruzích je hrozná). Čili zatímco Petr Válek "neví, o co se opírá tvrzení o nízké úrovni výuky", já to vím: o vyjádření právě těch činovníků, kteří jsou za fakultu odpovědni - Velkého kancléře a rektora UK. Samozřejmě - nejen jich, ale jejich stanovisko je naprosto rozhodující a úplně stačí.

Ivan O. Štampach uzavřel svůj přispěvek touto nabídkou:

 "Nabízím mu (Petru Válkovi) osobní rozhovor,  abychom mohli bez nepřiměřené  medializace pokračovat v ujasňování  a případném sbližování stanovisek. Rád ho  též blíže seznámím se  životem starokatolického společenství, aby si doplnil  dosavadní  představy konkrétnějšími zkušenostmi a poznatky. "

Na Janu Petrovou  naopak působí Štampachovy "některé věty velice cynicky a vůči Petru Válkovi výhrůžně". To by bylo docela legrační, kdyby to nebylo tak smutné. Velmi smířilvá odpověď I. O. Štampacha na nevybíravý osobní útok Petra Válka působí na Janu Petrovou cynicky a výhrůžně vůči P. Válkovi jen proto, že obsahuje jednu větu - spíše lehce ironickou narážku na vlastní situaci - upozorňující budoucího katolického kněze, že svou službu bude muset vykonávat v souhlasu se svým biskupem? Tady zase já říkám - zvláštní.

Nakonec jsem si nechal ukázku vskutku "křesťanské polemiky - plné lásky" (jak si to přeje Jana Petrová). Poskytl ji Jan Ryba. Posuďte sami:

"Zajímavější je podle mého  názoru otázka, zda je doc. Štampach tedy  starokatolíkem a potažmo křesťanem. Ve  Štampachově případě je podle mého názoru tato otázka  snadno zodpověditelná  vzhledem k jeho velmi rozsáhlé publikační činnosti, kterou  docela  pozorně sleduji od počátku devedesátých let. Zatímco v pracích z  počátku  devadesátých let jsou spíše jen určité náznaky, tak naprostým  masakrem  křesťanského (v nejširším možném slova smyslu) myšlení  je autorova nejnovější  kniha A nahoře nic (Portál, Praha  2000).

V centru křesťanství stojí pochopitelně trojjediný Bůh  Otec, Syn a Duch  svatý. Ježíš je pak pro každého křesťana cestou,  pravdou a životem. Pan Štampach  však soudí něco jiného. Nejspolehlivější  cestu nachází v "tradici, která chce  spojit moudrost dávných mystérií,  biblický příběh o stavbě Chrámu, symboliku  světla a řemeslné dovednosti  s novověkým myšlením. Máme na mysli svobodné  zednářství. Je střízlivé  s racionální" (A nahoře nic, s. 88).  "

Tohle vskutku vypadá děsivě. Ihned jsem proto po oné knížce sáhl. Ztratit soudnost - to se totiž může za jistých okolností stát každému z nás. Tedy i I. O. Štampachovi. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem zjistil, z jaké souvislosti Jan Ryba onen citát vybral. Myslíte, že se jedná o debatu týkající se "centra křesťanství"? Ani náhodou. Nebo alespoň "centra" duchovního života? Ani to ne. Kapitola se jmenuje Mýty a rity na duchovní cestě. A v ní - při celkově střízlivém hodnocení různých typů oněch "mýtů a ritů" - je v závěru kapitoly i část věnovaná legendě (či mýtu) o bratrstvu kříže s růží. A v rámci popisu různých interpretací této legendy I. O. Štampach píše:

"Pevnější kontury má tradice, která chce spojit moudrost dávných mystérií, biblický příběh o stavbě Chrámu, symboliku světla a řemeslné dovednosti s novověkým myšlením. Máme na mysli svobodné zednářství. Je střízlivé a racionální. Je proto možné je prožívat je jako etickou výchovu pomocí symbolů, nebo dokonc jen jako elitní společenský klub..." (s.88)

Musím říci, že tak hanebný faul,  jaký tu teď předvedl Jan Ryba, jsem ještě za celou svou "kariéru" nezažil (a jako účastník řady internetových diskusí jsem přece jen na leccos zvyklý).

Naprosto svévolně vytrhl religionistický popis ze souvislosti a vřadil ho s pomocí naprosto matoucího spojení ("Nejspolehlivější cestu pan Štampach nachází") do úplně jiné souvislosti osobního vyznání jako konfrontaci s křesťanským pravověřím. Jana Petrová si přála, aby "byla nalezena pravda a nechyběla láska".  Jan Ryba se jí teď naprosto vysmál. A ne jednou.

To prokazuje i jeho další "příklad" :

"Křesťané o Bohu  věří, že je svrchovaným Dobrem a Láskou. Docent Štampach ho  však  vykresluje jako tvrdého despotu: "Chceme-li si zachovat hrdost,  nebudeme  mít chuť plazit se v prachu před nějakým univerzálním  kosmickým despotou"  (tamtéž, s. 33)."
 
Vřele doporučuji si to opravdu nalistovat. Nikoliv ale na straně 33, ale až na straně 34. Tam s překvapením zjistíme, že "docent Štampach" vůbec nehovoří o křesťanském Bohu, ale o různých nepřijatelných karikaturách transcendence.

Po tom všem nás  Jan Ryba ubezpečí:

"Těchto  několik citátů, zdůrazňuji že nikoliv vytržených z kontextu, ale  přesně zapadajících do kontextu celého Štampachova myšlení, myslím  jednoznačně  dokládá, že se bohužel pohybuje nikoliv jen mimo Katolickou  církev, ale mimo  křesťanství vůbec. Jeho místo je v širokém komplexu  hnutí New Age, což sám  nevědomky potvrdil v diskusi po přednášce  na Akademických týdnech již v roce  1996, kdy na přímou otázku  odpověděl, že New Age nepředstavuje žádné nebezpečí. "

Nevím, kdo je Jan Ryba. Vím ale, že metoda, jakou polemizuje, nemá s křesťanstvím, které se domnívá hájit, nic společného. Znám ji od úplně jiného autora. Uljanov se jmenoval. Do naší historie vstoupil pod přezdívkou Lenin. Kdo nevěří - ať si přečte, jak si to "vyřizuje" se svými oponenty třebas v takovém Materialismu a empiriokriticismu. Jan Ryba je jeho učenlivým žákem.

Autor je redaktor  Redakce náboženského života Českého Rozhlasu

Poznámka redakce: Toto je rubrika Areopag, kde se na způsob athénského Areopagu (viz Sk 17,19-22) volně, svobodně a slušně diskutuje na různá témata dotýkající se křesťanství. Redakce poskytuje prostor všem stranám a k příspěvkům se nijak nevyjadřuje. Články vyjadřují jen názor jejich autorů. Věříme, že i takto pomůžeme českému křesťanství.