Upoutána na lůžko a trápena bolestmi řekla mladá Anička Zelíková jednomu návštěvníkovi: "Musím se usmívat do posledního dechu. Ach, jediné, co mohu nyní Bohu dát jsou údery mého srdce a můj úsměv. Všechno co mi zbývá, je důvěra a láska."

Nedlouho poté, pozdě v noci 10. září 1942 poznala Aničina matka, že konec je blízko. Spolu s farní hospodyní bděly u lůžka její mladé dcery a modlily se růženec, zatímco z těla sedmnáctileté pacienty trpící tuberkulózou mizely poslední známky života. Těsně před úsvitem vložila, podle starobylého moravského obyčeje, do dceřiných rukou hromničku přidržujíc přitom děvče i svíčku. Aničin milý, Ježíš, který jí dal vše oč žádala - aby s ní zacházel výlučně podle své vůle - ji rozhodně nemohl odepřít její poslední přání, aby mohla zemřít s úsměvem.

Jeden z jejích nádherných úsměvů se jí rozlil po tváři a Anička pomalu promluvila: "Jak je to … všechno … nádherné… Nechtěla bych … s nikým měnit… Moje srdce … bije pro Ježíše… Tolik jej miluji." Její poslední slyšitelná slova bylo slabé a rozhodné: "Důvěřuji." Když začalo zvonit k rannímu Anděl Páně, klesla její hlava zpět na polštář. Usměvavé oči, jež si celý život hleděly jen toho, jak potěšit Ježíše se mírně zachvěly a zavřely.

Anička se narodila 19. července 1924 jako starší ze dvou dcer Aloise Zelíka a jeho ženy. Manželé vlastnili menší hospodářství. Anička se narodila do pevné katolické rodiny, kde byla ovšem víra praktikována po tradičním způsobu. Zdi byly ozdobeny svatými obrázky, rodina často navštěvovala blízké mariánské svatyně, pravidelně se modlila růženec a dětem se dostávalo náboženské výchovy u sester sv. Kříže, jejichž konvent a škola se nacházely nedaleko Zelíkovic stavení.

Když byly Aničce tři roky, postihla její matku pneumonie a ocitla se ohrožení života. Aničku si vzala k sobě teta, ovšem dítě si intuitivně uvědomovalo vážnost situace. Jindy bujná holčička plná energie seděla nehybně v kuchyňském křesle. Teta si toho posléze všimla a ptala se, proč si Anka nehraje. Anička k ní vzhlédla a odpověděla: "Maminka bude zase zdravá, opravdu teto, zase bude zdravá. Bůh ji brzy uzdraví."

Jako malá byla Anna často svéhlavá, vzdorovitá, umíněná a někdy dokonce i žárlivá. Jednou záměrně vedla svou sestru po kamenité pěšině v zahradě i když věděla, že to nožkám mladší holčičky ublíží. Ovšem od svého prvního svatého přijímání se zdálo, že dospívá do duchovní zralosti velmi neobvyklé na svůj věk. Její duchovní růst byl velmi rychlý, snad proto, že jí bylo na tomto světě vyměřeno tak málo času.

Hlavní místo v jejím dni patřilo účasti na mši svaté. Otec jednou chtěl, aby mu děvčata přišla pomoci na pole kus dál od města, protože ten den neměla školu. Měli vyrazit velmi brzy. Anna prosila, aby mohla jít na mši, ale otec zabručel, že pak bude mít příliš málo času na práci na poli. Nakonec dosáhla svolení, když slíbila: "Poběžím pak hned na pole, budu tam opravdu rychle a stihnu udělat všechno."

Jedna ze sester dokázala vysvětlovat velká tajemství víry tak prostě, že jim mohly rozumět i nejmenší děti. Anna rychle pochopila, co znamená reálná přítomnost Krista v eucharistii. Sestra Milada rovněž vysvětlila pokání jako očišťování srdce, aby mohlo přijmout velkého hosta, který přichází při přijímání. Eucharistie a pokání se staly pilíři Annina duchovního života.

Anička byla dobrá studentka. Nejraději měla umění. Milovala nádherné a zdobné církevní obřady a s radostí trávila čas s Ježíšem klečíc před svatostánkem. Dobrovolně se učila navíc latinu, aby mohla lépe sledovat liturgii. Dostala se klasické duchovní četbě a trvale na ni zapůsobil Vlastní životopis sv. Terezie. Ve škole byla oblíbená, měli ji rádi jak učitelé, tak spolužáci. Často zůstávala po vyučování, aby pomohla dalším studentům se složitými problémy.

V deseti letech jí bylo umožněno účastnit se třídenních duchovních cvičení u sester v sousedství. Později psala o ideálech, jež poznala na tomto a následujícím cvičení. "Strávila jsem tři dny ve společnosti dobrého Ježíše. Blížící se doba vánoční mě silně pudila k obětem. Ke všem jesličkám jsem chtěla přinést tolik květů lásky, kolik bude jen možné. Pozvolna jsem začínala chápat, že vedle života, který vidíme kolem sebe, existuje ještě jiný. Velký, čistý, svatý život.

Ježíše jsem dosud milovala, ale nyní má touha dostoupila k tomu, abych pro Něj něco udělala, obětovala se pro něj. Ve škole jsem ho často navštěvovala a snažila se mu dát co nejvíce radosti. Všechno se to dělo ve skrytosti, takže o tom nikdo nevěděl, protože jsem se nikomu nesvěřovala.

Myslela jsem (dětinsky), že bych mohla být obrána o všechno štěstí skryté v mém srdci. Druhé duchovní cvičení vedlo k mnoha změnám. Moje láska se úzkostlivě starala, abych se vzdala všeho, jen abych byla blíže Ježíši. Toužila jsem vzlétnout až k samým výšinám Karmelu, které jsem považovala za nejvyšší spojení s Ježíšem.

Ani dnes nevím, proč jsem po Karmelu tak prahla už od dětských let, zvláště když jsem Karmel nikdy neznala. Už jsme věděla o malé Terezii, karmelitce, milovala ji a chtěla napodobovat její život ctnosti. Moje láska rostla. Poznávala jsme smysl slova dokonalost. I když jsem se učila, zůstávala jsem s Ježíšem. Mnohokrát jsem s úžasem hleděla na známky, které jsem dostala za své úkoly. Patřily ovšem opravdu Ježíši, neboť jsem všechno dělala s ním. Se vším jsem utíkala za ním, i s těmi nejvšednějšími věcmi."

Když je na Moravě vysvěcen nový kněz, vyzdobí se celé město a mladý kněz je do místního kostela uveden v slavnostním a triumfálním procesí. V červnu 1937 byly Anička a její sestra, oblečené v šatech od prvního svatého přijímání, v průvodu, který uváděl do farního kostela k primici P. Josefa Záviděla. Obřad na Annu zapůsobil natolik, že se i se svou malou kamarádkou po celý zbytek léta denně v kostele modlila růženec za onoho novokněze a po zbytek života napodobovala sv. Terezii tím, že se Ježíši obětovala zvláštním způsobem právě za kněze.

Na Zelený čtvrtek roku 1938 poklízela zrovna Anna domácnost, když kdosi přišel ke dveřím. Anna slyšela jak matka otevřela a začala na návštěvníka křičet: "Ale to je přece hřích proti nebi a proti tomu dítěti, přece je nemůžete zabít!" (Někde v příbuzenstvu došlo k potratu). Se vší rozhodností se Anna vydala za svým Ježíšem v Nejsvětější svátosti.

Druhý den řekla Anna své přítelkyni a učitelce sestře Ludmile, že jí potřebuje sdělit tajemství. Nejprve začala mluvit o oběti. Pak jí řekla: "Jak mnoho svět získal, když Ježíš visel na kříži. I mi můžeme dát světu velmi mnoho, když se z lásky nechá přibít na kříž. Chci dát všechno.

Když jsem letos ve Svatém týdnu chytila chřipku a vysoké teploty, prosila jsem Ježíše - mezi hodně nepříjemným kašlem - aby mi jasněji ukázal co ode mne čeká. (Včera) jsem se horlivě ptala Ježíše, jakou oběť ode mne očekává… Moje prosby zůstaly bez odpovědi. Na Velký pátek jsem znovu byla u Božího hrobu. Zase jsem si všimla jak málo lidí je v kostele. Začala jsem si uvědomovat, že lidé prostě nereagují na nesmírnou Boží lásku, a především, jak mnoho hříchů je pácháno…

Pokračovala jsem ve svých prosbách, aby si to vše vynahradil na mně jako na svém majetku, aby si vzal mé tělo, mou duší, mé zdraví, můj život a vůbec všechno co mám. Vtom mě přemohl záchvat kašle a kapesník mi zrudl krví. Zaplavilo mě velké štěstí, nemohla jsem než vzdávat díky Ježíši."

Sestra Ludmila vysvětlila, že hříchem, který chtěla Anna odčinit byl potrat. Potom se mladé dívky zeptala, zda o svých pocitech a o tom, co se jí stalo řekla své rodině. Anna odpověděla záporně. Třebaže se sestře zdálo, že dívčina rodina nebude chápat její duchovní oběť či smírnou oběť, zašla ze její matkou a doporučila jí, aby Annu nechala vyšetřit pod rentgenem, protože vypadá poněkud vychrtle.

Matka výstrahu řeholnice nepochopila, Anna totiž vypadala zcela zdravá. Statné děvče vážilo víc, než její vrstevníci. A tak Anna nadále vypomáhala v hospodářství a chodila do školy. I další sestry si všímaly, že děvče hubne a bledne, proto sestra Lucie opět požádala paní Zelíkovou, aby s Annou šla do nemocnice sester v Uherském Hradišti. 31. května 1938 přednesl primář zarmouceně diagnózu: "Dávám jí tři měsíce, víc nelze čekat…"

Sestra Ludmila byla zdrcující zprávou zdeptána, ale Anna ji vesele vedla na tramvaj domů se slovy: "Kristus si mě brzy vezme k sobě!" Přes lékařskou diagnózu a Anninu naději na blízkost smrti, žila s ochromující nemocí ještě čtyři další roky.

Sklíčení rodiče ihned zajišťovali nejlepší péči o její zdraví, včetně výletu do hor. Anna prosila, aby mohla zůstat doma a říkala svým rodičům, že je v Ježíšových rukou a že pokud On bude chtít, aby se její stav zlepšil pomůže jí stejně doma jako na horách. Annu na žádost sester navštívil budoucí biskup Josef Hlouch a byl duchovní hloubkou čtrnáctileté dívky tak zasažen, že se po zbytek jejího života stal jejím duchovním vůdcem. Byl i prvním životopiscem svaté dívky.

Anna se snažila rodičům v jejich úzkostech snažila ulevit tím, že se horlivě věnovala školním i domácím pracem a stále se usmívala. Ovšem počátkem roku 1939 celý týden kašlala krev a rodiče rozhodli, aby zůstala doma a přestala chodit do školy. I poté pomáhala v domácnosti a rozhodla se udržovat společenství s Ježíšem trvalým vnitřním dialogem.

Některé své rozmluvy s Ježíšem zapsala, dvacet z nich se dochovalo. Když jí bylo patnáct, zapsala si: "Drahý Ježíši, dej ať má láska k tobě je stále větší a dej ať mi láska dá zcela zapomenout na sebe. Všechno - ať žal nebo radost - pochází od Tvé lásky. Kéž vše co jsem a co mám Ti zpívá píseň chvály."

Přeložil Martin Moštěk

Uvedený příspěvek vyjde také v připravované knize Ann Ball Tváře svatosti II. (Faces of Holiness II), která vyjde v prestižním nakladatelství Ignatius Press. Magazín ChristNet.eu připravuje recenzi této knihy.

Ann Ball stále shání fotografie Anny Zelíkové. Pokud by někdo ze čtenářů její fotografii k dispozici, nechť se prosím ozve Anně Ball na annalert@aol.com.