Otázka JZ: Co se týče prezentace aktvit Impulsu 99, tak se to nakonec nejčastěji točí kolem Tvého případného usilování o prezidentské místo.

Odpověď Tomáše Halíka: Ano, já jsem samozřejmě už několikrát slyšel tuhletu verzi, že jsem zakládal Impuls 99 jenom proto, aby to byla nějaká "ouvertura" k mé případné prezidentské kampani. No, lidé, kteří tohleto šíří, by mohli možná na chvilinku připustit - čistě jako pracovní hypotézu - že nejsem úplný pitomec. Protože, kdybych to takhle dělal, tak bych vskutku nesmírně hloupý a naivní byl. Kdyby mně šlo v prvé řadě o to, abych se stal prezidentem této země, tak se budu spíše vlichocovat do přízně těch velkých politických stran, které podle všeho budou o tom příštím prezidentovi rozhodovat. A bylo by naprosto kontraproduktivní, abych se stavěl do čela iniciativy Impuls 99, která samozřejmě začala s určitou kritikou těchto politických stran a která musel počítat s tím, že si zjedná jejich nevoli. Jestliže tedy připustíme, že nejsem tak úplně naivní, tak z toho vychází, že mně jde o jiné věci, než je moc, prezidentský úřad a pod.

Jde mně o to, aby v této zemi byla spravedlnost a rozumně se uvažovalo o podstatných otázkách této společnosti. Ty ostatní záležitosti jsou sekundární. Já vůči nim mám vnitřní svobodu, já jsem připraven sloužit té společnosti svými vědomostmi a životními zkušenostmi tam, kde to bude třeba. Osobně se domnívám, že to bude spíš v jiné oblasti než té politické, ale zatím se cvičím v tom, mít vůči tomu naprostou vnitřní svobodu, neprahnout po ničem takovém a zároveň se žádné takové odpovědnosti nebát.

Otázka JZ: A co Ti ten rok veřejné angažovanosti přinesl po stránce lidské a případně i duchovní?

Odpověď Tomáše Halíka: Jistě, že to byla také velmi cenná lidská a duchovní zkušenost. Já teď na několik týdnů chci odejít do úplné samoty a také tam chci zhodnotit tuto svou zkušenost a přemýšlet o tom, kam mám vynaložit své síly v budoucnu. Nechtěl bych tedy předcházet tomuhle času soustředěného přemýšlení. Ale už teď můžu říct, že moje angažovanost ve veřejné rovině byla pro mě také svého druhu křížem. Takové břemeno je pro člověka ovšem k něčemu dobré. Nutí ho jít na hloubku. Jestliže člověk nemá zplanět při své angažovanosti ve veřejné sféře, tak to také musí svým způsobem duchovně vyvažovat. Nemohu říct, že se mně to stoprocentně podařilo, ale nepřestal jsem se o to alespoň trochu snažit.

Když se člověk pohybuje ve veřejné oblasti, tak je samozřejmě vystaven nejrůznějším pokušením. A pokušení moci, slávy, vlivu jsou něčím, vůči čemu člověk nikdy není imunní. Proto je třeba si uvědomit, jakým způsobem to s každým z nás "pracuje". A myslím, že by bylo strašně nepoctivé, kdyby někdo řekl, že se ho tato pokušení netýkají.

Také si myslím, že angažovanost ve veřejném životě, zvláště v současné době u nás za té dnešní politické situace, s sebou nese nejen mravní apel nenechat se žádným způsobem zkorumpvat, ale také velmi těžký úkol zápasit s pokušením k rezignaci, skepsi, otrávenosti. Člověk se v tom našem veřejném životě setkává s tolika negativními a špinavými jevy - já jsem tam skutečně viděl věci, o kterých jsem se jenom vzdáleně dohadoval, nebo dokonce jsem o nich ani netušil - než jsem takhle přiměji vstoupil do veřejné sféry. A přesto se domnívám, že se člověk jimi nesmí nechat otrávit, nesmí se nechat znechutit, je třeba, abychom vzali na sebe i tady určitou občanskou odpovědnost a statečnost - a vytrvali.