Kdybych si zaprorokoval, že za dvě sta let bude mít hokynář právo nebo zvyk mlátit svého příručího holí, nebo, že prodavačky bude možno bičovat stejně jako je dnes možné je pokutovat, asi by to mnozí pokládali za ukvapená slova. Mohou to být unáhlená slova. Proroctví je vždy nespolehlivé, pokud ovšem neočekáváme proroctví zjevně iracionální, mystické a nadpřirozené. Ovšem ve srovnání s téměř všemi vyslovovanými dnes všude okolo, si dovolím tvrdit, že to moje má docela dobré vyhlídky na naplnění. Krátce řečeno, myslím, že postavy hokynáře s holí se dočkáme mnohem pravděpodobněji než Nadčlověka, Samuraje, Skutečně Moderního Zaměstnavatele či Dokonalého Fabiánského Úředníka nebo občana kolektivistického státu.

Je pro nás nejlepší, když můžeme vidět celou ohavnost transformace, jíž prochází naše společnost s právě takovými náhlými a dokonce i směšnými obrazy na jejím konci. Všechny počátky úpadku v dějinách vypadaly jako reformy. Nero nejen hrál, zatímco Řím hořel, ale pravděpodobně si víc všímal svého vrzání než požáru. Roi soleil byl nejnádhernější, jako mnoho jiných, krátce před západem slunce. A pokud se mě zeptáte co bude posledním a konečným cílem všech našich sociálních reforem, zahradních měst, modelových zaměstnavatelů, pojištění, burz, arbitrážní a tak dále; pak docela vážně odpovídám: "Myslím, že je to práce pod knutou."

Sultán a pytel

Uspořádejme si trochu několik sbíhavých úvah, které k tomu ukazují.

1.) Široce vzato nepochybně platí, že dosud byla zbraní zaměstnavatele pohrůžka propuštěním, tedy hrozba vynuceného hladovění. Zaměstnavatel, podobně jako sultán, nemusí volat po holi, pokud může přikázat, aby donesli pytel(1). Mnohé však naznačuje, že dosavadní zbraň už z přestává být, vzhledem ke kapitalistově rostoucí chtivosti, dostatečně vhodná a pružná. Otevřené či skryté zavedení pokut v mnoha obchodech a továrnách dokazuje, že kapitalistům se vedle konečného trestu naprostého zruinování hodí i určité dočasné a přizpůsobitelné tresty. Nedá moc práce pochopit rozumnost takových trestů z jejich zcela nelidského pohledu. Vyhození člověka s sebou nese stejné nevýhody jako jeho zastřelení: mezi ně patří i to, že z něj už nic nebudete mít.

Bylo mi řečeno, že je neobyčejně mrzuté, když někomu vystřelíte revolverem mozek z hlavy a pak si najednou vzpomenete, že dotyčný byl jediný, kdo věděl, kde sehnat nejlepší ruské cigarety. Tak náš sultán, který vládne nad pytlem, drží v rukou i tětivu luku. Ve škole, kde by vyjma vyhazovu nebylo jiného trestu, by se těžko dařilo udržovat příslušnou disciplínu. Poslušnost vyžadovaná reformovaným kapitalismem bude právě toho typu, který svobodné národy uvalují jedině na děti. Taková škola by nejspíš pořád přerušovala výuku kvůli prázdninám. I důvody pro nedostatečnost tohoto krajního opatření jsou zřejmé a různorodé.

Materialisté, kteří hovoří o přežití nejsilnějších a posílání nejslabších ke zdi (na svět se dívají tak, že si nasadí nejnovější a nejsilnější vědecké brýle a pak zavřou oči) často mluví tak, jako by dělníci byli jednoduše buď výkonní nebo nevýkonní a jako by zločinci byl jednoduše buď napravitelní nebo nenapravitelní.I zaměstnavatelé mají víc rozumu než oni. Vědí totiž, že služebník může být v jednom ohledu užitečný a v jiném je rozčilovat, v jedné části své práce špatný a v jiné dobrý a že sice může být občas opilý, přesto však v zásadě nenahraditelný. Stejně tak ví zkušený učitel, že žák může být zároveň pohromou a pýchou školy.

Za těchto okolností jsou různé dro bné postihy zjevně tím nejvhodnějším nástrojem pro osobu odpovědnou za pořádek; podúředník bude potrestán za pozdní příchod, ale poté může odvést dobrou práci. Je možné klepnout provinilce přes prsty, aniž by mu byla useknuta pravá ruka. Za těchto okolností se zaměstnavatelé přirozeně uchýlili k pokutám. Jsou tu ale důvody domnívat se, že vývoj bude pokračovat a než bude dokončen, dojde ještě dál než k pokután.

2.) Pokuta je založena na staré evropské myšlence, že každý vlastní soukromý majetek v nějaké rozumné míře, což ovšem dnes není pravda a nemluví o tom ani ti, kdo upřímně věří, že věci napravují. Velcí zaměstnavatelé sice tu a tam dělají něco pro to, aby zlepšili takzvané "podmínky" svých zaměstnanců, ale i dělník jemuž tyto "podmínky" uspořádají stejně pečlivě jako dostihovému koni, nemusí mít o nic víc vlastního majetku než ten kůň.

Když se zamyslíte nad chudou švadlenou nebo děvčetem z továrny, zjistíte, že na majetku ji lze trestat ve velmi omezené míře; ztrestat ji pokutou je pro zaměstnavatele skoro stejně těžké jako pro ministra financí najít něco, nač by jí vyměřil daň. Jako další postih je nasnadě uvěznění a to by za prostších podmínek mohlo být účinné. Staromódní obchodník by zavřel svého příručího do sklepa na uhlí, ale jeho sklep by byla skutečná jako noc černá díra a zbytek jeho domu by byl skutečný lidský příbytek. Každý (a příručí zejména) by viděli nejzřetelnější rozdíly mezi domem a sklepem.

Jak jsem ale poukázal v předešlém článku, je obecnou tendencí kapitalistické legislativy a experimentů učinit věznění mnohem obecnější a automatičtější praxí, zatímco je (nebo to tvrdí) činí lidštějším. Jinými slovy hygienické vězení a otrocká továrna se stanou tak neobyčejně zaměnitelnými, že chudák bude sotva vědět nebo se starat, kde zrovna odpykává trest nebo rozmnožuje dividendy. Na obou místech budou stejně blýskavé kachlíky. Ani v jednom nebude žádné místo tak nezdravé jako sklep na uhlí ani tak zdravé jako domov. I tak bude shledáno, že podobně jako zbraň pokut i vězení má výrazně omezenou účinnost, je-li nasazeno proti ubohému a umenšenému občanu dnešní doby. Ani majetek ani svobodu mu vzít nemůžete, nemá je. Nemůžete uvěznit otroka, protože jej nemůžete zotročit.

Obnova barbarství

3.) Mnoho lidí, kteří zaslechnou poznámku, že by se nakonec mohli dočkat podrobení tělesným trestům (jak tomu bylo ve všech otrokářských systémů o nichž jsem kdy slyšel, včetně těch obecně mírných a dokonce úspěšných) se jen nedůvěřivě otřese hrůzou a bude se jim zdát, že obnova takového barbarství je v moderní atmosféře nemyslitelná. Jak daleko máme nebo kolik toho bude třeba k opravdové obnově obrazů a metod z hrubších času posoudím vzápětí.

Nejprve však jako další ze souběžných linií ukazujících k tělesnému trestání zvažme toto: z toho či onoho důvodu staré plnokrevné a svalnaté humanitářství v této věci upadlo v mlčení a zesláblo, zmlklo a zesláblo velmi podivným způsobem a příčině, která to způsobila dost dobře nerozumím. Vím, že průměrný liberál, průměrný nonkonformistický pastor, průměrný člen Labour Party i průměrný středostavovský socialista při všech svých dobrých vlastnostech trpí velkými nedostatky v tom, co já považuji za respekt k lidské duši. Mám ale za to, že chovají běžný moderní respekt k lidskému tělu. Skutečnost je ovšem jasná a nepopiratelná. Navzdory všemu děsu všech lidských národů, váhání dokonce i našeho zkaženého a panikou sevřeného parlamentu mohou být dnes triumfálně schválena opatření k rozšíření nebo zmnožení fysického mučení a jeho použití při dalších a nejneurčitěji definovaných kategoriích zločinů. Před třiceti nebo čtyřiceti; ne před dvaceti lety, když pan F. Hugh O Donnel spolu s dalšími donutil liberální vládu, aby pustila z ruky devítiocasou kočku jako škorpiona, jsme se mohli spolehnout na hromadný upřímný odpor proti takovým věcem. Dnes na to spoléhat nemůžeme.

4.) Konečně, není ani nutné, aby v továrnách budoucnosti instituce fysického trestání lidem skutečně připomínala biče z nosorožčí kůže a knuty. Bude ji možné odvinout od mnoha forem fysické disciplíny, které již zaměstnavatelé používají pod záminkami vzdělávání a hygieny. V některých továrnách už děvčata musí plavat ať chtějí nebo ne, nebo cvičit gymnastiku ať se jim to líbí nebo ne.

Při pouhém prodloužení nebo ztížení cvičení poslouží pouhé dvě švédské bedny k tomu, aby svou oběť vyčerpaly stejně jako pobyt na skřipci. Zdá se krajně pravděpodobné, že tak tomu bude.

(1) Být vyhozen ze zaměstnání: v hovorové angličtině get the sack a sack je zase pytel - pozn. překl.

Přeložil Martin Moštěk