Přednášku u příležitosti založení pobočky České křesťanské akademie v malém městě na západě Vysočiny 29. 11. 2000 uvedl pan Poborský, zástupce starosty. Akademie má v současné době asi 2000 členů sdružených celkem ve 40 pobočkách v celé republice.

Prof. Halík asi ve čtyřicetiminutovém úvodním bloku shrnul několik základních problémů současného světa. O globalizaci pojednal velmi krátce, bez omšelých frází. Pak se věnoval některým konkrétním problémům. Dotazů bylo požehnaně, posluchači v kině, zaplněném mnohem víc než při běžném filmu, vědělo, o čem je řeč, a tak se diskutovalo další asi půldruhé hodiny.

Mimo témata mediálně propraná (např. nevrácený církevní majetek), na které dotázaný odpovídal nerad, zazněla  řada zajímavých otázek. Snad nejspornějším bodem Halíkovy přednášky je líčení setkání s muslimy v Praze. Společné večery s muslimy jsou asi romantické a zážitek může být silný. Nicméně dialog (možný a dokonce i nutný) je mírně řečeno obtížný a podobná setkání jsou jen akademickými diskusemi mimo realitu v době, kdy jsou křesťané v prakticky celém muslimském světě pronásledováni (Východní Timor, Súdán nebo Pákistán), v tom méně drastickém případě alespoň diskriminováni (např. Turecko).

Jako mluvčí iniciativy Impuls 99  byl P. Halík dotázán, zda by přijal prezidentskou kandidaturu. Souhlasil, jak sám řekl, „ze tří procent“, a to pouze za předpokladu, že by role prezidenta neměla být jen odkladištěm pro nějakého exponenta velké politické strany a tím by prakticky suplovala funkci premiéra.

Podle reakcí a rozhovorů s některými účastníky přednášky se zdá, že by byl akceptovatelný i pro mnoho lidí, kteří mají k církvi (někdy i velmi) daleko, protože v něm nevidí představitele neoblíbené instituce, ale především schopného člověka. (Ostatně tento trend postojů ve společnosti dokumentuje i zvolení evangelického faráře Zdeňka Bárty do Senátu za velmi málo religiózní Litoměřicko).

O politice vůbec mluvil P. Halík jasně a někdy i docela ostře, byť samozřejmě velmi kultivovaně. Na otázku, zda stále existují politici, kteří staví rovnítko mezi politiku a ekonomiku, přitakal a dokumentoval to mj. malým zájmem politiků o Forum 2000 nebo o učení církve v sociálních otázkách.

Velmi upřímné bylo osobní stanovisko k celibátu, které také přišlo na přetřes (naštěstí ne nijak indiskrétně ani konfrontačně, ostatně přednášejícího po celý večer nikdo nenapadal), kdy byl vyzdvižen význam tohoto stavu, byť P. Halík připouští přehodnocení otázky v budoucnu, aniž by si od toho sliboval velký užitek pro církev.

Situace křesťanství v českých zemích byla opravdu viděl Halík optikou úzce pražskou (mj. ukazuje se, že polští kněží rozumějí lidem na českém venkově většinou lépe než církevní vrchnost z Prahy). Charakterizovat Česko jako 1.) Moravu, kde víra žije už jen z tradice a věřící se večer dívají na krváky na Nově, 2.) poušť na zbytku území a 3.) velká města, kde jsou ti správní konvertité, bylo na Vysočině netaktické a všeobecně vzato stejně zkreslené jako průzkum ve stylu: Věříte v Boha – Ano ? Ne ?

V souvislosti s těmito průzkumy bylo ostatně velmi citlivě konstatováno, že víra je osobní záležitost„ na položenou otázku většina lidí zpravidla odpovídá: „ano, ale …“, popř. „ne, ale …“. Zvlášť v České republice, která patří vedle Estonska a Albánie k zemím s nejmenší religiozitou, je příznačné, že jen málo lidí se ztotožňuje s církvemi, ale na druhé straně je jen málo vyložených ateistů.

Většinu Čechů lze zařadit do kategorie trefně označené jako „něcisté“ (něco nad námi asi je). Tito lidé mají odpor k bohu, ale k takovému bohu, který ve skutečnosti neexistuje, ale je jen výtvorem jejich představ a předsudků. O Bohu totiž nelze říci, co je, ale pouze to, co není – negativní vymezení. Je to proto, že Bůh přesahuje naše schopnosti, naše vědění, náš jazyk, a tak o něm můžeme mluvit jenom opisně.

Tito lidé jsou schopni a někdy i ochotni přijímat sdílené poselství, ale je třeba k nim mluvit řečí, které rozumějí a ne jazykem odtrženým od skutečnosti. Je nutno uznat, že se toto Halíkovi  velmi dobře daří.

Společnost jako taková může mít z hlediska postavení křesťanů v ní tři formy 1.) tradiční, kdy se člověk do křesťanského prostředí rodí, 2.) totalitu, kdy musí  svoji víru bránit i za velmi vysokou cenu a 3.) pluralitu,  kdy ani v církvi ani ve společnosti není 100% jednota, ale s mnoha lidmi lze spolupracovat, byť ne s každým a ve všem, ale, jak bylo velmi hezky řečeno, „s každým můžeme ujít kousek cesty“.

To, že jsou křesťané ve společnosti menšinou, je nemá podle Halíka nijak znepokojovat, protože to odpovídá Kristovým přirovnáním o soli a o kvasu. Soli v jídle a kvasu v těstě je také málo, ale obojí je velmi potřebné.

Dost podstatným bodem diskuse o problémech současné společnosti bylo nebezpečí zneužití vědy, zejména v oblasti genových manipulací nebo euthanasie a potratů. Jasně odmítavé stanovisko P. Halíka ve věci euthanasie je zdůvodněno hned několikrát – možností zneužití tohoto skutku, nebezpečím zevšedněním toho, čeho se dnes ještě hrozíme, neúctou ke starší generaci, a také tím, že lidé ve skutečnosti nechtějí umírat, mají strach pouze z neúnosné bolesti, a v tomto směru učinila medicína veliký krok kupředu. Stejně odmítavé stanovisko zaznělo i směrem ke klonování a jiným genetickým manipulacím.

Po skoro sto padesáti minutách se P. Halík rozloučil a jak sám řekl, odebral se zpět do Prahy, aby připravoval přednášku pro Argentinu, kam odjel v následujících dnech. Co říci k zhodnocení večera? Pro provinční město byla tato přednáška pravděpodobně událostí roku a P. Halík od návštěvy pana prezidenta před několika lety a loňského extempore Gérarda Depardieu největší osobností, která sem zavítala.

Bylo velmi potěšitelné vidět mezi posluchači několik kantorů z ledečských škol, na druhou stranu je výmluvný i fakt, že převládali lidé starší nebo lidé středního věku. Ukazuje to na trvale nevelký zájem mladých lidí o věci veřejné – nechutné jednání mnoha předních politiků tady zřejmě sehrálo svou roli.

Nadějné je, že prof. Halík je schopen oslovit široké spektrum posluchačstva – ne nadarmo je zařazen do pastorace vysokoškoláků – a tak, pokud jsou mladí vůbec ochotni respektovat nějaké autority, lidé jako on mají šanci mezi tyto autority patřit. A obecně vzato, na prahu 21. století má církev lidi, kteří jsou schopni oslovovat a přinášet radostnou zvěst i do profánního prostředí a to je zjištění opravdu radostné.