Italská politická scéna se za poslední měsíc změnila. Jestli někdo před volbami pochyboval o tom, že výrazné změny v politické orientaci země se navzdory silné předvolební levicové demagogii nedají čekat, nyní je už možná překvapen. Ale ten, kdo má zkušenost s komunisty u moci, jen sleduje naplňování dávno známého scénáře. Celou situaci si tak trochu pravicová koalice zavinila sama, když před nedávnem svou většinou prosadila nový volební zákon s „většinovou prémií“. To v praxi znamená, že i zcela minimální rozdíl hlasů ve volbách zabezpečí vítězi přesvědčivou většinu poslanců v parlamentu.

A tak se také stalo, že Prodiho bizarní uskupení založené nikoli na programových shodách, ale na averzi vůči Silviovi Berlusconimu, získalo v obou parlamentních komorách jasnou převahu. Díky této převaze již byl zvolen předsedou Sněmovny předseda Komunistické rifondace Fausto Bertinotti, který v prvním projevu po provedené volbě označil výsledek za vítězství dělnické třídy, jejíž zájmy bude hájit. Podobně byl předsedou Senátu zvolen levicový kandidát Franco Marini. Boj se v těchto dnech odehrává o post nejvyšší. Prezidentu Carlu Azegliovi Ciampimu, respektované osobnosti na všech stranách politického spektra, skončil sedmiletý mandát a přestože byl opakovaně přesvědčován všemi stranami k opětovné kandidatuře, díky vysokému věku a také s ohledem na tradici (neboť dosud žádný z italských prezidentů nebyl zvolen dvakrát po sobě), novou kandidaturu odmítl.

Kandidátů na straně levice se ovšem objevilo několik, zejména bývalý levicový premiér a bojovný komunista Massimo D’Alema, který je dnes vůdcem postkomunistické strany Demokratické levice. Ale prezident země (kterého volí obě komory parlamentu spolu se zástupci regionů) je přece jen post vrcholný a ke zvolení je třeba širšího politického konsensu. Romano Prodi se proto pustil do taktizování a hledá způsob, jak prosadit svého člověka, a přitom si nezadat u italské veřejnosti. V prvních dvou kolech (kdy je třeba získat 2/3 hlasů), proto levicoví poslanci volí „bílé listy“, zatímco pravice volí své kandidáty, kteří ovšem nemohou získat potřebnou většinu. Hra levice je evidentní, snažit se ukázat dobrou vůli a počkat až do čtvrtého kola, kdy už ke zvolení prezidenta stačí prostá většina. Místo D’Alemy tedy Prodi navrhl jako zdánlivý kompromis senátora Giorgio Napolitana, který ovšem byl členem komunistické strany ještě déle než D’Alema…

Italská levice tak sice chce obsadit postupně vše, ale jistý stupeň politické kultury, na který se v italské politice stále ještě hraje, ji v tom trochu brání. Otázka je, jak dlouho, neboť víme, že i v poválečném Československu to nějaký rok trvalo, než spadly masky „ochránců pracujících“.

Ve shodě s touto politickou kulturou je také to, co opakuje Silvio Berlusconi: Zvolení komunisty prezidentem by byl nebezpečný precedens.

Ať už se však do paláce na Quirinálu nastěhuje kdokoli, jeho prvním úkolem bude pověřit Prodiho sestavením levicové vlády. A teprve tehdy se dostane ke slovu absentující program a pravost hlasitých předvolebních hesel. Někteří komentátoři dávají této vládě rok, maximálně dva. A český divák Pelíšků už se tomu může jen usmívat…