Jsou křesťané v ČR opravdu diskriminováni?

Mají-li křesťané těžkou pozici v lékařství, nevím, lékařem nejsem. S prací v médiích však jakousi zkušenost mám. S úctou k názoru Kateřiny Tetivové uveřejněnému v článku Diskriminace křesťanů v ČR bych jí přece jen v něčem odporoval.

Jsem jeden z těch, kteří ve svém životě pracovali jak ve „světském“ tak i „katolickém“ sdělovacím prostředku. Za možnost porovnání jsem vděčný. Tím prvním je jedno regionální studio Českého rozhlasu, konkrétně redakce zpravodajství a publicistiky, tedy místo kvalitní profesionální práce, ale jinak po všech stránkách (včetně té mravní) velmi volné.

Nikdy jsem se netajil s tím, že jsem „prachsprostý katolík“ (jak říká jeden můj kamarád podobné krevní skupiny), ale ani jsem to pochopitelně nerozhlašoval na každém rohu. Nesnažil jsem se na nic hrát – ani na zbožného křesťana, ani na toho, který, když potká svého novinářského kolegu náhodou poblíž kostela, se tváří, jako by se tam octnul čirou náhodou.

Zpočátku (možná i proto, že jsem mimo jiné vyfasoval dramaturgii „křesťanského“ pořadu) jsem se docela často setkával s určitou nedůvěrou vůči mé jaksi podivné osobě. Z uctivého vykání (nebo neznalého tykání) přes kamarádské i tak trochu posměšné oslovení „křesťane“ až po upřímné „Honzo“ – tak nějak se vyvíjel i můj vztah k mnoha lidem a jejich vztah ke mně.

S těmi kdysi nejvzdálenějšími (pevnostmi se značným odstupem) jsme dnes dobří přátelé. Dva z nich se teď se mnou připravují na křest a svatbu (začali pět let poté, co jsme se poznali). S mnohými názorovými protivníky se ctíme (ono totiž lze ctít někoho, kdo je jiný, ale je v té jinakosti pevný).

Rozhovory a pořady o „duchovnu“ (případně o mém životě, a tak), které jsem neinicioval, ale s nimiž přišli mí kolegové, bylo už taky povícero. Občas se přijde někdo poradit (téměř vždycky o věcech „nenáboženských“). Někdo mě nesnáší, ale to už tak nějak patří k věci. Jednoduše se cítím dobře a (nejen já) mám pocit důvěry – i když samozřejmě k idylickému stavu ještě cosi chybí, ale o cestě k němu je koneckonců celý pozemský život.

Co se týče nejrůznějších „sexuálních“ narážek, musí se v tom člověk asi naučit chodit. Reagovat na tyto věci vlastní povolností (ve jménu pochybného přibližování se „světu“) je hloupost, trvat na jakýchsi „secesních“ postulátech mravnosti (aniž bych o nich byl skutečně přesvědčen) není o ničem jiném.

Člověk by měl být upřímný, a to především sám k sobě. Toto subjektivní hledisko je pak východiskem i aktuální mírou mého jednání. Jinak to nejde, protože pak mi nikdo neuvěří (pokud tomu, co říkám a dělám, nevěřím sám).

Vzpomínám na okamžik, kdy mi byl jako mladému dvaadvacetiletému elévovi nabídnut od jedné starší kolegyně sex – něco jako kolegiální výpomoc. Byl příjemný večer, tak co si nedát dobrou večeři, lahvinku, jako zákusek vyhřátou postel, a ráno zase šup do práce. O nic přece nejde.

„Smůla“ – tento styl mi byl přirozeně (nezávisle na mém náboženském přesvědčení) vždycky dost vzdálený. A tak jsem řekl, že děkuju, ale nechci. Světe div se, nepomluvila mě (aspoň o tom nevím). Spíš naopak. Přidala se k tomu totiž jedna velmi žádaná věc: chuť zakázaného ovoce.

Nepřipadám si jako outsider. Se vší skromností tvrdím: naopak. Vnímám jakousi úctu (a s ní spojenou důvěru) k někomu, kdo má názor a stojí si za ním, i když to není vždycky pohodlné. A v tom já osobně vidím i onu tolikrát skloňovanou nejpřirozenější evangelizaci – ne v tom, že obrátím sud, vylezu na něj a začnu křičet, že Ježíš žije a miluje tě.

Většinou nevadí ani to, že jsem pracoval i v „katolickém“ Radiu Proglas (naopak vnímám v poslední době ze strany kolegů z ČRo vůči této stanici respekt – není totiž až tak úplně jednoduché dělat rádio jinak než jenom písničkově a oni právě toto profesní hledisko chápou a cení. Obvykle nevadí, že jsem teď už i duchovní.

Ve své čerstvé jáhenské činnosti můžu říct, že jsem až překvapený, do jaké míry funguje fara jako sociální záchytné místo. Už jsem lemem kněžského (či jáhenského) roucha zavadil o lidi drogově závislé, lidi HIV pozitivní, násilníky, kecaly, o nepočítané množství bezdomovců, lidi jakkoliv handicapované, ale i „běžné“ lidi nejrůznějších osudů a potřeb. I přes své „duchovenské elévství“ už jsem řešil i tak citlivé věci, jako jsou partnerské vztahy. Pochopil jsem, že nejdůležitější je umět naslouchat. Možná, že za půl roku pochopím zase něco víc.

Nechci se dotknout autorky na začátku zmíněného článku, ale podle toho, co píše, mnoho z kněžského působení nepochopila. Pokud by znalosti o „světě“ získával kněz pouze z občasných návštěv úřadů a rodin, nebo letmých rozmluv s lidmi, kteří náhodně zavítají na faru, byl by na tom asi hodně špatně. Kněz má mimo jiné umět poradit (ve věcech nejzásadnějších).

K tomu, aby tato rada byla skutečně účinná, musí být ponořen do problémů „světa“ a přesto umět vyplavat a být trochu v jiné pozici. Musí znát lidskou duši. To je přece poučka stará snad jak lidstvo samo – k tomu, abych něco znal, to nemusím sám na sobě vyzkoušet. Můžu účinně pomáhat třeba drogově závislým, aniž bych sám byl jako oni. O tom snad nikdo nepochybuje.

Rád bych podotkl, že nikdo se knězem nenarodil, a tudíž má minimálně jakousi vlastní osobní zkušenost ponoření do sekulárního světa alespoň z doby před svým svěcením. Navíc ani kněz nežije na jiné planetě, ač je to možná pro někoho s podivem. To ovšem samozřejmě (bohužel – ale buďme realisty) nevylučuje existenci velmi naivních názorů o působení v tomto světě ze strany některých duchovních.

Je však třeba rozlišovat mezi naivitou kněze a mou osobní nechutí cokoliv dělat a komplikovat si život. Neboť život křesťana je životem proroka – byli jsme na ně při křtu výslovně pomazáni – a ten nevede oslavnou alejí pochopení druhých lidí, spíš naopak.