Nedávno jsem četl v jednom časopise tvrzení jednoho německého intelektuála, který vzhledem k otázce "Zda existuje Bůh" prohlásil, že je agnostik a dodal, že se nedá dokázat ani zcela vyloučit jeho existence. Takže poblém zůstává otevřený. Naproti tomu ale prohlašoval, že je pevně přesvědčen o existenci pekla: stačilo mu zapnout televizor, aby to mohl konstatovat bez nejmenší pochybnosti.

Joseph kardinál Ratzinger s Katechismem Katolické církve v ruce
Foto: Grzegorz Galazka/CORBIS

Jestliže první část tohoto tvrzení plně odpovídá modernímu smýšlení, druhá část se zdá podivná, ba dokonce nepochopitelná, aspoň při prvním prověřování. Vždyť jak lze věřit v peklo, jestliže neexistuje Bůh? Když se ale nad těmi slovy důkladněji zamyslíme, ztělesňují nějakou logiku. Peklo – a toto je jeho definice – to znamená  žít v nepřítomnosti Boha. Kde Bůh není a kam neproniká ani záblesk jeho přítomnosti, tam je peklo.

Důkaz o něm nepodává ani tak pohled na to, co každý den přínáší televize, jako spíše pohled na uplynulé století, které nám zanechalo jména jako Osvětim nebo  Gulag či Hitler, Stalin, Pol Pot… Tato pekla byla vytvořena, aby se připravil budoucí svět lidí, kteří by stačili sami sobě, protože jsou přesvědčeni, že nepotřebují Boha…

Kde není Bůh, tam se objeví peklo a peklo trvá prostě tím, že tam není Bůh. Lze k tomu stavu dojít rafinovanými způsoby, které téměř vždycky tvrdí, že chtějí pro lidi to nejlepší. Když se dnes obchoduje s lidskými orgány, když se vyrábějí lidské plody, aby byly v zásobě orgány nebo aby se umožňoval pokrok v lékařské prevenci a výzkumu. Mnozí  si myslí, že je to úplně v pořádku, když se provádějí tyto věci, ale pohrdání člověkem - který se užívá a zneužívá – vede – ať chceme nebo nechceme přímo do pekla.

Nechci tvrdit, že by nemohli existovat ateisté, s velkým smyslem pro etické hodnoty, ale každopádně cítím povinost tvrdit, že taková etika má základ ve světle, které jednoho dne přišlo na hoře Sinaj a které i nadále září, myslím ovšem světlo Boha… Ovšem Nitezsche měl pravdu, když zdůrazňoval, že až bude všeobecně známa zpráva o smrti Boha, až jeho světlo definitivně zhasne, že ta chvíle nebude moci být jinačí než úděsná.

Proč tohle říkat v rámci úvahy o tom, co my křesťané máme dělat dnes, v historické chvíli, kterou prožíváme na počátku třetího tisíciletí? Aby právě tím byl náš úkol křesťanů osvícen. Je to zároveň prostý a nesmírný úkol: vydávat svědectví Bohu, otevírat zabarikádovaná a zastřená okna tak, aby mezi námi mohl zářit jeho světlo, abychom tam mohl nechat místo pro jeho přítomnost. Obraťme věci: kde je Bůh tam je nebe. I navzdory našim slabostem se život prosvítí.

Křesťanství není nějaká složitá filozofie, jež postupem času zastarala, není to nezměrná hromada dogmat a příkazů; křesťanská víra spočívá v tom, že člověka se dotkne Bůh a on pak o něm vydává svědectví… A tedy můžeme říci: církev existuje, aby byl Bůh, živý Bůh hlásán, aby se člověk mohl naučit žít s Bohem, před jeho očima a ve společenství s Ním. Církev existuje, aby odvracela postup pekla na zemi a aby na zemi mohlo pobývat Boží světlo. Díky Bohu a jen díky Jemu, bude církev lidská.

I kdyby jen z tohoto důvodu, musí nadále existovat, neboť bez ní by lidstvo bylo strženo do víru temnot, nevědomosti, ba dokonce zničení všeho, co dělá člověk… Proto se církev musí sama prověřovat a být měřena podle toho, jak v ní žije Boží přitomnost, poznání Boha a přijímání jeho vůle. Církev, která by byla jen správním aparátem, který si vládne, by byla karikaturou církve.

Čím více bude kroužit kolem sebe a nebude hledat na dosažení cílů nutných pro její přežití, tím spíše se stane zbytečná a zahyne, i kdyby disponovala velkými prostředky a kdyby měla dokonalý "management". Není-li v ní živý primát Boha, nemůže žít a přinášet plody.

Trojice hodnot dnes nastupuje na místo pojmu zmizelého Boha a je to zárověn jednotící formule, která by navzdory všem odlišnostem mohla vést k všeobecnému sjednocení lidí dobré vůle (a kdo by s tím nesouhlasil?) a také vést k realizaci lepšího světa. Zdá se to svůdné.

Kdo by se necítil povinnen usilovat o mír na zemi? Kdo by necítil potřebu bojovat o to, aby zvítězila spravedlnost, aby konečně zmizely křiklavé rozdíly mezi bohatými a chudými, mezi třídami a rasami a světadíly? A kdo by neviděl, že je nutné bránit stvoření proti modernímu ničení? – Bůh se stal zbytečný? Tyto tři hodnoty ho nahradily? Ale jak to uděláme, abychom věděli, co je prospěšné pro mír?  Odkud vezmeme měřítko spravedlnosti a rozlišování, co je dobré a co je zlé?
A jak rozlišíme chvíli, kdy technika odpovídá požadavkům stvoření a kdy míří k jejímu zničení?

Kdo se upíná k těmto hodnotám, nemůže si skrývat, že se brzo stávají scénou pro ideologie a neodolají  důsledné kriteriologii  odpovídající skutečnosti samého stvoření a člověku. Hodnoty nemohou nahradit pravdu, nemohou nahradit Boha, jsou jeho bledou figurou a bez jeho světla jsou špatně definované.

Můžeme začít od začátku: Bez Boha se svět nemůže naplnit světlem (osvítit se);  církev slouží světu tak, aby v něm žil Bůh, je průhledná pro něho ochotna přinášet ho lidstvu. Tak jsme dospěli k praktické otázce: jak to dělat? Jak můžeme poznávat Boha a sdílet to druhým? …

Nejnaléhavější poslání pro církev, jak je já vidím v našem století, je bojovat o to, aby bylo přítomno nové chápání víry. Víra se nesmí zahledět do sebe, schovat se do své skořápky (krunýře) na základě neospravedlnitelené volby. Nesmí znehybnět v jakémsi systému symbolů, do něhož by se uzavírala a který by na dlouhý výhled reprezentoval náhodnou volnbu mezi jinými životními a světovými názory.

Víra potřebuje široký prostor rozumu, potřebuje otevřenost, musí vyznávat, že Bůh je Stvořitelem věcí viditelných i neviditelných. Bez takového vyznávání víry by  sama kristologie vyschla a nehovořila by o Bohu, leč jen nepřímo, s odkazem na zvláštní náboženskou zkušenost omezenou silou věcí. Prostě jedna z mnoha zkušeností.

Velkým úkolem církve je odvolávání se na rozum, zvláště dnes. Kde se víra a rozum rozdělí, tak oba trpí. Rozum se stane chladný a ztratí svá kriteria, stane se krutý, protože nemá už nic nad sebou. Tehdy se  sám omezený intelekt člověka rozhodne prokračovat ve stvoření, sám rozhodne, kdo má právo žit a kdo musí být vyloučen od stolu života; v tom bodu pak, jak jsme viděli, je cesta do pekla otevřena.

Ale i víra může onemocnět bez rozsáhlé pomoci rozumu a těžké následky přináší nemocná religiozita, to vidíme na vlastní oči. Ne náhodou nemocné náboženství, které se postavilo proti velikosti víry ve stvoření je v knize Zjevení (Apokalypse) prezentováno jak pravá moc Antikrista.

Přeložil P. Koláček z Vatikánského rozhlasu.

Za laskavou spolupráci děkujeme české redakci Vatikánského rozhlasu.