Seznamka
|
Foto: Corbis |
Nadězda Witzanyová (NW): Jste členka pracovní skupiny etické komise ČLK. Ve stanovisku této komise k problematice eutanázie se praví, že lékař nemá prodlužovat utrpení nevyléčitelně nemocného, avšak eutanázie i asistovaná sebevražda jsou nepřípustné. Mohla byste upřesnit jaký je rozdíl mezi neprodlužováním utrpení a eutanázií?
Marie Svatošová: V případě aktivní eutanazie i asistované sebevraždy jde o usmrcení pacienta. Trestní právo rozlišuje usmrcení neúmyslné - to označuje jako zabití, a usmrcení úmyslné, plánované, promyšlené - to označuje jako vraždu. V souladu s touto terminologií je aktivní eutanazie vraždou (pachatelem je lékař) a asistovaná sebevražda je prostě sebevražda (pacient je sebevrahem a lékař mu k tomu jako spolupachatel vědomě napomáhá poskytnutím prostředků a rad).
Pojem pasivní eutanazie je často vykládán a chápán nejednoznačně, je zavádějící a v odborných kruzích se dnes hodně mluví o tom, že by vůbec neměl z tohoto důvodu být používán. Ta nejednoznačnost je v úmyslu, v cíli, kterého chci svým jednáním dosáhnout. U eutanazie aktivní je vždy úmyslem usmrcení pacienta (podáním smrtícího léku).
U toho, co je dosud označováno jako eutanazie pasivní, se směšují dvě zcela odlišné věci. Nejde zde o podání, ale naopak o nepodání potřebného léku (nebo nezapojení přístrojů apod.), event. o odejmutí léku (odpojení přístrojů). Pokud by to někdo učinil u pacienta, který má ještě po překonání kritického stavu naději žít, byla by to skutečně eutanazie, byť pasivní, bylo by to usmrcení přímé, protože bylo zamýšlené, byl to cíl.
Od toho je nutno ostře odlišit usmrcení nepřímé, ke kterému může dojít nechtěně, neúmyslně, např. při tišení nadměrných bolestí. Takové riziko není v medicíně tak vzácné - viz vedlejší účinky většiny léků, alergie atd.
Neprodlužovat utrpení znamená prostě "dovolit odejít", když nazrál čas, když životně důležité orgány dosloužily, umožnit klidnou a důstojnou smrt. I když prakticky to může vypadat úplně stejně jako u pasivní eutanazie (nepodání léků, nezapojení, resp. odpojení přístrojů), rozhodující je úmysl nezabít, ale nebránit přirozené smrti, tedy "dovolit odejít".
NW: Ve zmíněném prohlášení se dále uvádí, že eutanázie i asistovaná sebevražda jsou projevem selhání. O jaký druh selhání se podle vás jedná?
Svatošová: Jde o selhání medicíny, resp. zdravotníků, ale také pacientova okolí. Je-li o nemocného po všech stránkách dobře postaráno, o eutanazii nežádá, ani ho něco takového nenapadne. Čili žádost o eutanazii je nutno vždycky chápat jako volání "SOS, všimněte si mě", a vždycky v tom vidět naše selhání.
Některý ze čtyř okruhů potřeb pacienta určitě není v pořádku. Nejsou uspokojeny jeho potřeby tělesné, nebo psychické, sociální či duchovní. Trpí a zoufá si. To ale není důvod k eutanazii, nýbrž je nutno spolu s pacientem (!) hledat příčinu takového uvažování a snažit se ji odstranit nebo aspoň minimalizovat.
Lékaři selhávají obvykle dvojím způsobem - buď nemocného "odepíší" a nepostarají se o účinnou paliativní (úlevnou) léčbu a péči, nebo naopak léčbu přehánějí a pokračují v ní, přestože je jasné, že nemocnému už nemůže prospět a jen ho neúnosně zatěžuje. Selhávají velmi často i v komunikaci s nemocným, uchylují se k tzv. "milosrdné lži", která je ve skutečnosti krutě nemilosrdná.
Mnoho lékařů není vzděláno v paliativní medicíně, nedovede ztišit bolest, nevyužívá prostředků, které jsou dnes běžně k dispozici. V některých regionech ČR si až 60 % praktických lékařů vůbec nevyzvedlo opiátové recepty! To je trestuhodné.
Může ale také selhat rodina a okolí pacienta, případně celá společnost. O eutanazii nebo sebevraždě může v zoufalství uvažovat i člověk zcela bez fyzické bolesti, jestliže je nejbližším okolím odmítaný, zanedbávaný, nemilovaný, nechtěný.
NW: Děkuji za rozhovor.
Autorka pracuje na tiskovém středisku České biskupské konference
