1. Chvalte, všechna díla Páně Pána (Dn 3,57). Kosmický dech proniká toto kantikum vzaté z knihy proroka Daniela, které Liturgie hodinek předkládá v nedělních chválách a ve třetím týdnu. Tato úchvatná litaniová modlitba se náramně hodí k "Dies Domini", ke dni Páně, který nám dává ve vzkříšeném Kristu kontemplovat vyvrcholení Božího plánu o vesmíru a dějinách.

V Něm totiž, jenž je Alfa a Omega, začátek a konec dějin (sr. Zj 22,13), nabývá naplněný smysl samé stvoření, protože jak připomíná Jan v prologu svého evangelia: "Všechno povstalo skrze něho" (Jan 1,3). Ve vzkříšení Krista vrcholí dějiny spásy a otevírají lidské dění daru Ducha a přijetí za syny v očekávání božského Ženicha, který předá svět Bohu Otci (sr. 1 Kor 15,24).

2. V tomto litaniovém úryvku, jsou postupně připomínány všechny věci. Pohled se zaměřuje na slunce, na měsíc, na hvězdy; spočine na nesmírné ploše vod, pozvedá se k horám, zastavuje se u různých atmosférických situací; přechází od horka k mrazu, od světla k temnotám, pozoruje svět minerálů i rostlin a všímá si různých druhů živočichů. Výzva se pak stane všeobecná: obrací se na Boží anděly, dospěje ke všem "lidským synům ", ale zvláště se zaměřuje na Boží lid, Izrael na jeho kněze, na spravedlivé.

Je to nesmírný chór, symfonie v níž se se zvedají různé hlasy ke chvále Boha, Stvořitele nebe i země a Pána dějin. Když se modlí ve světle křesťanského Zjevení, obrací se k trojjedinému Bohu, jak nás liturgie vybízí to činit, tímže přidává ke kantiku trinitární formuli: "Chvalme Otce i Syna s Duchem svatým".

3.V kantiku se v jistém smyslu zrcadlí univerzální náboženská duše, která vnímá ve světě stopy Boha a pozvedá se ke kontemplaci Stvořitele. Avšak v kontextu knihy proroka Daniela, hymnus se prezentuje jako dík, který zapěli tři mladí Izraelité – Annaniáš, Azariáš a Misael – odsouzení k upálení ve vysoké peci, protože odmítli se klanět zlaté soše Nabuchodnosora, ale byli zázračně ochráněni před plameny.

Na pozadí této události je ona zvláštní historie spásy, v níž Bůh zvolí Izrael za svůj lid a uzavře s ním smlouvu. Ti tři mladí Izraelité chtějí zůstat věrni právě této úmluvě, i za cenu úděsné smrti v rozpálené peci. Jejich věrnost se setká s věrností Boha, který posílá anděla, aby od nich oddálil plameny (sr. Dn 3,49).

Tím způsobem se kantikum staví do řady chvalozpěvů za vysvobození z nebezpečí ve Starém zákoně. Mezi nimi je proslulý vítězný zpěv, jak jej uvádí 15. kapitola Exodu, kde dávní Hebreové vyjádřili svou vděčnost Hospodinu za onu noc, v níž by byli nevyhnutně na hlavu poraženi faraonovým vojskem, kdyby jim Pán neotevřel cestu mezi vodami a kdyby neuvrhl "do moře koně i jezdce" (Ex 15,1).

4. Ne náhodou nám liturgie během velikonoční vigilie dává každý rok opakovat hymnus, který zapěli Izraelité v Exodu. Ona cesta, která se před nimi otevřela, prorocky ohlašovala novou cestu, kterou vzkříšený Kristus zahájil pro lidstvo ve svaté noci svého zmrtvýchvstání. Náš symbolický přechod skrze křestní vodu nám umožňuje  znovu prožívat analogickou zkušenost přechodu ze smrti do života, díky vítězství nad smrtí, kterého dosáhl Ježíš ku prospěchu nás všech.

Když v nedělní liturgii chval opakujeme kantikum tří mladých Izraelitů, chceme se my, Kristovi učedníci, ponořit do téže vlny vděčnosti za veliká díla, které Bůh vykonal, jak ve stvoření tak především ve velikonočním tajemství.

Křesťan si totiž uvědomuje vztah mezi osvobozením tří mladíků, o nichž mluví kantikum a mezi vzkříšením Ježíše. Právě v tom vidí Skutky apoštolů vyslyšenu modlitbu věřícího, který zpívá jako žalmista s důvěrou: "Nevydáš mě podsvětí na pospas, nedopustíš, aby tvůj Svatý podlehl porušení" (Sk 2,27; Ž 15,10).

Spojování tohoto kantika se vzkříšením je velmi tradiční. Existují velmi starobylá svědectví, že tento hymnus byl mezi modltibami Dne Páně, týdenní Paschy křesťanů. Římské katakomby pak uchovávají ikongrafické nálezy, na nichž je vidět tři mládence, jak se modlí, aniž by jim plameny škodily a tím dosvědčují účinnost modlitby a jistotu, že Pán přispěje na pomoc.

5. " Buď pochválen, Pane, na nebeské obloze, jsi hodný chvály a slávy na věky" (Dn 3,56). Když křesťan zpívá v neděli ráno tento hymnus, cítí vděčnost nejen za dar stvoření, nýbrž také za to, že se o něho otcovsky pečlivě stará Bůh, který ho v Kristu povýšil k důstojnosti syna.

Otcovská starostlivost, která dává dívat se na samo stvoření novýma očima a dává vychutnávat jeho krásu, v níž se jako v jemné zlatnické práci zrcadlí Boží láska. S těmito city František z Assisi kontemploval stvoření a pozvedal svou chválu k Bohu, vlastnímu prameni každé krásy. Vtírá se představa, že chvály tohoto biblického textu se mu zrcadlily v duši, když potom, co se dotkl vrcholu utrpení v těle i v duchu, skládal ve sv. Damiánu Hymnus na bratra slunce.

Přeložil P. Koláček z Vatikánského rozhlasu. Za laskavou spolupráci děkujeme české redakci Vatikánského rozhlasu.