Homilie při mši v Athénách 5. května 2001

Tato slova zaznamenána ve Skutcích apoštolů, která pronesl Pavel na athénském Areopagu představují první hlásání křesťanské víry v Evropě. Když se zamyslíme nad rolí Řecka ve formování starověké kultury pochopíme, že tato Pavlova řeč může být chápána přímo jako symbol setkání evangelia s lidskou kulturou.

„Posvěceným v Kristu Ježíši, povolaným svatým, spolu se všemi, kteří vzývají jméno našeho Pána Ježíše Krista,…milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.“ ( 1 Kor1, 2-3). S použitím těchto apoštolových slov obci v Korintu, s láskou zdravím vás všechny, biskupy, kněze a katolické laiky věrně žijící v Řecku. Děkuji především Jeho Milosti Nikolaji Foscolosovi, athénskému arcibiskupovi a presidentu řecké biskupské konference za uvítání a srdečný pozdrav. Shromážděni dnes ráno k eucharistické slavnosti, prosíme apoštola Pavla, aby nám dal svou horlivost ve víře a hlásání evangelia všem národům, stejně jako jeho starost o jednotu církve. Těší mě i přítomnost dalších křesťanských vyznání na této bohoslužbě, která svědčí o jejich zájmu o život katolického společenství a jejich společném bratrství v Kristu.

2. Pavel nám zřetelně připomíná, že nemůžeme uzavřít Boha do našich velmi lidských způsobů chápání a konání. Chceme-li uvítat Pána, jsme voláni k obrácení. To je cesta před niž jsme postaveni, cesta, která nám dovoluje následovat Krista tak, abychom žili jako on, jako synové a dcery v Synu. Máme proto své vlastní cesty i cesty církve nově interpretovat podle velikonoční zkušenosti. Musíme být očištěni, abychom plně vešli do Boží vůle, přijmout, že Bůh svou milostí proměňuje naše bytí a naši existenci, jako tomu bylo v Pavlově případě, který byl proměněn z pronásledovatele v misionáře (srov. Gal1,11-24 ). Zde procházíme zkouškami Velkého Pátku, s jeho utrpení, temnotou víry, s jeho vzájemným neporozuměním. Zakoušíme ale i okamžiky světla, jako jitro Velikonoční neděle v níž nám Vzkříšený sděluje svou radost a vede nás ke vší pravdě. Když se díváme na naši osobní historii a na dějiny církve tímto způsobem, nemůžeme přestat žít v naději, v jistotě, že Pán dějin nás povede po cestách, které zná jen on. Prosme Ducha svatého, aby nám pomohl být svědky radostné zvěsti o Boží lásce v našich slovech a skutcích! Je to Duch, kdo inspiruje misijní zápal v církvi, kdo povolává a vysílá a pravý apoštol je v první řadě osobou, která je takto „vyladěna“, služebník připravený pro Boží činy.

3. Být zde v Athénách a připomínat si Pavlův život a dílo znamená být pozván k hlásání evangelia až na konec země, předložit našim současníkům spasení dosažené Kristem, ukazovat jim cesty svatosti a spravedlivého morálního života, který je odpovědí na Pánovu výzvu. Evangelium je universální radostnou zvěstí, jíž mohou porozumět všichni lidé.

Když Pavel mluvil k Athéňanům nechtěl skrývat nic z víry, kterou přijal, jako každý apoštol musel pečlivě střežit poklad víry (srov. 2 Tim 1,14). Začíná-li odkazy důvěrně známými jeho posluchačům a jejich způsobu myšlení, je to proto, aby mohli lépe porozumět evangeliu, které jim přišel přinést. Pavel vychází z přirozeného poznání o Bohu a z hluboké duchovní touhy přítomné v jeho posluchačích proto, aby je připravil k přijetí zjevení jednoho a pravého Boha.

Jestliže mohl Athénským citovat klasické antické autory bylo to proto, že jeho vlastní kultura byla v jistém smyslu utvářena helénismem. Užil proto své vlastní vzdělání k hlásání evangelia slovy, které mohlo zanechat dojem na posluchačích (srov. Sk 17, 1). Jaké je to poučení! Aby mohla církev hlásat radostnou zvěst mužům a ženám naší doby, musí být vnímavá vůči jejich kulturám a jejich způsobům komunikace, aniž by přitom dovolila, aby bylo poselství evangelia změněno či jeho smysl a rozsah umenšen. „V třetím tisíciletí bude muset křesťanství účinněji reagovat na tuto potřebu inkulturace“ ( Novo Millennio Ineunte, 40). Pavlova mistrovská řeč vybízí Kristovy učedníky, aby vstoupili do pravého misionářského dialogu se svými současníky, s respektem k tomu, čím jsou, ale současně s jasným a silným předkládáním evangelia i jeho důsledků a požadavků na životy lidí.

5. Bratři a sestry, vaše země se těší dlouhé tradici moudrosti a humanismu. Od počátku křesťanství se filosofové ujímali úkolu „vynášet na světlo propojení mezi rozumem a náboženstvím…To otevřelo cestu, která vychází ze starobylých tradic, ale umožňuje rozvoj uspokojující nároky universálního rozumu“ ( Fides et Ratio, 36). Toto dílo vykonané filosofy a rannými křesťanskými apologety později umožnilo—následujíc sv. Pavla a jeho athénskou řeč—aby se křesťanská víra a filosofie střetávaly v plodném dialogu.

Je důležité vytvářet možnosti pro dialog s našimi současníky, následovat příklad sv. Pavla a prvních obcí, zvláště tam, kde je v sázce budoucnost lidstva a humanity. Rozhodování držící se této cesty pak nebude vedeno jen politickými či ekonomickými zájmy, které neberou zřetel na závazky plynoucí z této důstojnosti. Spíše v nich bude přítomen duchovní prvek, připomínající lidem vysoké postavení a důstojnost každého jednotlivce. Dnes je mnoho „areopagů“, které křesťany vybízí ke svědectví (srov. Redemptoris Missio , 37) a já vás vybízím, aby jste přítomní ve světě. Jako prorok Isaiáš jsou křesťané postaveni jako strážci na souběhu hradeb (srov. Iz 21, 11-12), aby rozlišovali lidské důsledky současných situací, aby nalézali semena naděje ve společnosti a ukazovali světu světlo Velikonoc, které zářivě osvětluje nový den všech lidských skutečností.

Cyril a Metoděj, dva bratři ze Saloniky, pochopili výzvu Vzkříšeného: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.“ ( Mk16, 15). Vydali se ke slovanským národům, aby jim přinesli evangelium v jejich vlastním jazyce. „Své misijní poslání konali nejen s plným respektem ke kultuře již existující mezi slovanskými národy, ale spolu s náboženstvím významně a neúnavně podporovali a rozšiřovali kulturu“ ( Slavorum Apostoli , 26). Nechť nám jejich příklad a modlitba pomáhá odpovídat stále účinněji na požadavky inkulturace a těšit se z krás mnohotvárné tváře Kristovy církve!

6. Ze své osobní zkušenosti věřícího a ve své službě apoštola Pavel pochopil, že jen Kristus je cestou ke spáse; ten, který svou milostí smířil lidi mezi sebou a s Bobem. „V něm je náš mír, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár.“ ( Ef2,14). Apoštol se poté stal obráncem jednoty uvnitř křesťanských obcí i mezi nimi, stráven „starostí o všechny církve“ ( 2 Kor 11,28)!

Horlivost pro jednotu církve musí být známkou všech Kristových učedníků. „K našemu zármutku překračujeme práh nového tisíciletí se smutným dědictvím minulosti…zbývá ujít ještě dlouhou cestu.“ (srov. Novo Millennio Ineunte , 29).

„Na Ježíšově modlitbě a ne na naší vlastní síle zakládáme svou naději, že i v rámci dějin budeme s to dosáhnout plného a viditelného společenství všech křesťanů…Kéž vzpomínka na dobu, kdy církev dýchala oběma plícemi pobídne křesťany Východu i Západu, aby šli společně v jednotě víry a s respektem k legitimní různosti, vzájemně se přijímali a podporovali jako údy jednoho Těla Kristova. “ ( Novo Millennio Ineunte , 48)!

Panna Maria, podporovala svou modlitbou a mateřskou přítomností život a působení prvních křesťanských obcí, shromážděných kolem apoštolů (srov. Sk 1,14 ). S nimi přijala o Letnicích Ducha! Kéž nyní bdí nad cestou, po níž musíme jít, abychom dospěli k plné jednotě s našimi bratřími na Východě a abychom mezi sebou naplnili, v otevřenosti a zápalu, poslání, které Kristus svěřil své církvi. Kéž nás Panna Maria—tolik uctívaná ve vaší zemi a to zejména v ostrovních svatyních, jako jsou Panna Zvěstování na ostrově Tinos a pod titulem Naší Paní Milosrdné ve Faneromeni, na Syru—vždy vede ke svému synu Ježíši Kristu (srov. J 2,5). On je Kristu, Syn Boží, „pravé světlo, které osvěcuje každého člověka“ svým přicházením do světa. (srov. J 1,9).

Posíleni v naději, kterou dostáváme od Krista a posilováni bratrskou modlitbou těch, kdo nás předešli ve víře, pokračujme ve své pozemské pouti jako praví poslové radostné zvěsti, naplněni radostí z velikonočních chval, které jsou v našich srdcích a chtějí být sdíleny se všemi lidmi.

„Chvalte Hospodina, všechny národy!
všichni lidé, chvalte ho zpěvem,
neboť se nad námi mohutně klene jeho milosrdenství
Hospodinova věrnost je věčná! Haleluja.“ (Ž 117).
Amen.

Přeložil Martin Moštěk