Seznamka
|
Foto: Corbis |
Proto někteří komentátoři nadepisují náš text " Žalm sedmi zahřmění"; to proto, že ono slovo zazní sedmkrát. Lze však říci, že žalmista chápe zahřmění jako božský hlas, který svým transcendentním a nedosažitelným tajemstvím vpadá do stvořené skutečnosti, takže jí otřásá a nahání jí strachu, které však ve svém intimním významu je slovem pokoje a harmonie. Myšlenky zde zalétají ke 12. kapitole čtvrtého evangelia, kde hlas, kterým nebe odpovídá Ježíšovi, je zástupem vnímán jako zahřmění (sr. Jan 12, 28-29)
Tím, že modlitba hodinek předkládá 28. žalm k modlitbě chval, nás vybízí, abychom zaujali postoj hluboké a důvěryplné adorace Božské velebnosti.
Biblický zpěvák nás vede na dvě místa a do dvou chvil. Uprostřed (verše 3-9) je vylíčena bouře, která se rozpoutá nad "mocným vodstvem" Středozemního moře. Mořská vodstva ztělesňují v očích člověka bible chaos, který napadá krásu a zář stvoření, a tak ji narušuje, ničí a rozvrací.
Tímto způsobem člověk objeví při pozorování zuřící bouře nesmírnou moc Boha. Modlící se vidí uragán, který se řítí na sever a vpadá na pevninu. Velmi vysoké cedry libanonských hor a hory Sirjón, nazývané jindy Hermon, jsou roztříštěny blesky a zdá se jakoby pod hromy skákaly jako ustrašená zvířata. Třeskot a výbuchy se blíží, procházejí celou Svatou zemí a sestupují až na jih, do stepních pouští Kadeš.
Po tomto obrazu mocného pohybu a napětí jsme naopak vybízení kontemplovat jinou scénu, která je znázorněna v úvodu a v závěru žalmu (vv. 1-2 a 9b -11). Proti ohromení a strachu se nyní staví adorující oslava Boha v chrámu na Sionu. Je téměř spojovací kanál mezi svatyní v Jeruzalémě a nebeskou svatyní.
V obou těchto posvátných prostorech je mír a zvedá se tam chvála k Boží oslavě. Na místo ohlušujícího hřmotu hromu nastupuje harmonie liturgického zpěvu, děs nahrazuje jistota Boží ochrany. Bůh se nyní ukazuje, jak "trůní nad potopou" jako "král navěky" (v. 10); to znamená jako Pán a svrchovaný Vládce všeho stvoření.
Tváří v tvář těmto dvěma autentickým obrazům je modlící se vybízen, aby udělal dvojí zkušenost. Především má objevit, že tajemství Boha, vyjádřené symbolem bouře, nemůže být člověkem zachyceno a ovládáno. Jak zpívá prorok Izaiáš, Pán podobný blesku nebo bouři vpadá do dějin a rozsévá paniku mezi zvrácenými a utlačovateli. Zásahem jeho soudu jsou pyšní protivníci vykořeněni jako stromy zasažené uragánem nebo jako cedry roztříštěné božskými šípy (sr. Iz 14,7-8).
V tomto světle je ozřejměno to, co jeden moderní myslitel (Rudolf Otto) definoval jako "tremendum " Boha, to je jeho nevýslovná trascendence a že je přítomen jako spravedlivý soudce v dějinách lidstva. To si marně namlouvá, že se může vzpírat jeho svrchované moci. I Panna Maria bude velebit v Magnificat tento rys Božího jednání: "Prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kteří smýšlejí pyšně; vladaře svrhl z trůnu" (Lk 1, 51-52a)
Žalm nám však ukazuje jiný rys Boží tváře, který se odhalí v důvěrné modlitbě a při slavení liturgie. Je to podle zmíněného myslitele "fascinosum" Boha, to znamená půvab, který vyzařuje jeho milost, tajemství lásky, která se vylévá na věřícího, klidná jistota, že žehná spravedlivému. Dokonce před chaosem zla, bouří dějin a před samým hněvěm božské spravedlnosti, se ten, kdo se modlí, cítí pokojně, zahalen pláštěm, který Prozřetelnost nabízí tomu, kdo chválí Boha a chodí po jeho cestách. Skrze modlitbu se poznává, že pravou touhou Pána je dávat pokoj.
V chrámu je uzdraven náš neklid a smazán náš strach, účastníme se nebeské liturgie se všemi "Božími dětmi", anděly a svatými. A nad bouří, podobnou ničivé záplavě lidské špatnosti, se klene duha Božího požehnání, která připomíná "věčnou smlouvu mezi Bohem a veškerým tvorstvem, které je na zemi" (Gen 9,16).
Toto posesltví se především vynořuje z nového "křesťanského" čtení žalmu. Představuje-li sedmero "zahřmení" našeho žalmu hlas Boha ve vesmíru, nejvyšším výrazem tohoto hlasu je onen hlas Otce, jímž při teofanii při Ježíšově křtu zjevil Jeho nejhlubší totožnost jako "milovaného Syna" (Mk 1,11).
Svatý Basil píše: "Snad mnohem více a mysticky zazněl "hlas Pána nad vodami", když se ozval hlas z výšin při Ježíšově křtu a řekl: "Toto je můj milovaný Syn!" Tehdy se Pán vnášel nad mnoha vodami a posvěcoval je křtem. Bůh slávy zahřměl z výšin mocným hlasem své svědectví… A můžeš pod oním zahřměním chápat onu změnu, k níž po křtu dochází prostřednictvím velkého hlasu evangelia." (Homilie na žalmy : PG 30,359)
Přeložil P. Josef Koláček z Vatikánského rozhlasu
