Děkuji Jiřímu Zajícovi za doplňující poznámky k mojí úvaze na téma diskriminace křesťanů (menšin?) v naší zemi. Nechci diskusi na toto téma zbytečně prodlužovat, ale protože vidím, že zde vzniklo menší nedorozumění, ráda bych v zájmu objektivity něco upřesnila.

Ve snaze nezatěžovat čtenáře zbytečnými detaily a osobními údaji jsem neuvedla lokalitu, z níž moje postřehy vychází, což možná celou problematiku poněkud zamlžilo.

Neměla jsem v úmyslu líčit nějakou moji anabázi v teritoriu médií, aspoň ne v sekulárních, a už vůbec ne analyzovat postavení křesťanů v těchto médiích, jelikož jsem takovou anabázi nikdy neabsolvovala. Nebo přesněji řečeno - neměla jsem možnost ji absolvovat, resp. tato možnost mi nebyla dána.

Zatímco pan Hanák ve svém článku vypráví, jak pracně získával důvěru svých nevěřících kolegů, moje "anabáze sekulárním tiskem" začala i skončila jistým neúspěšným přijímacím pohovorem, během něhož příslušná komise projevila pochybnost o mých novinářských kvalitách vzhledem k mému předchozímu působení v katolickém tisku a jejíž členové kroutili nechápavě hlavou nad mými církevními aktivitami, které jsem bezelstně uvedla.

V naivním domnění, že jsme normální demokratický stát, kde náboženská činnost představuje běžnou součást občanského života, a že přítomní redaktoři uvítají moji křesťanskou orientaci jako možnost obohatit repertoár jejich periodika. A teď k tomu asi nejdůležitějšímu faktu, který jsem v předchozím článku neuvedla - onen přijímací pohovor se odehrával v jednom severočeském deníku. A právě z tohoto kraje pocházejí moje další zkušenosti.

Poté jsem absolvovala ještě další přijímací pohovory, tentokrát už nikoliv v redakci, a většina z nich měla jednoho společného jmenovatele: místo věcných dotazů na předchozí praxi nebo zkušenosti hlubinná sonda do soukromí.

Musela jsem skládat účty z každého svého kroku, osobního rozhodnutí a minulosti jakýmsi cizím lidem jen proto, že jsem potřebovala sehnat nutně práci a za dveřmi již přešlapovalo deset dalších zájemců v téže existenční nouzi, ochotných nechat si líbit ještě víc.

Čtenáři jistě uvěří, že největším problémem bylo vysvětlit v tomto ateistickém prostředí moji církevní minulost. Rozhodně nemám dojem, že mi u přijímacích pohovorů prospěla.

Jestliže jsem tyto pohovory přirovnala k výslechům na StB, tak nikoliv bez uvážení. Jiřího Zajíce a ostatní čtenáře mohu ujistit, že ještě před revolucí jsem několik výslechů absolvovala, jinak bych si takové přirovnání nedovolila použít. Je pravda, že v té době už vyslýchané nemučili ani nemlátili, nanejvýš vyhrožovali a strašili, avšak nemohu než znovu zopakovat, že arogance jistých "kapitalistů" bývalou StB dost připomíná.

Vrtá mi hlavou, kam ti bývalí estébáci a různí informátoři po revoluci vlastně zmizeli - na Měsíc jistě neodletěli.

Někdo možná namítne, co se dá dělat, pokud tu práci chci nebo potřebuji. Domnívám se, že je to i naše chyba, když takové jednání neslučitelné s demokratickým duchem zaměstnavatelům ochotně dovolíme. Dospělý a zralý občan má za svůj život odpovědnost a není povinen skládat komusi účty.

Za povšimnutí také stojí fakt, že osobnosti s širokým spektrem zkušeností a zájmů narážejí v této společnosti víc na podezírání a nedůvěru než na snahu zužitkovat jejich schopnosti. Připomíná mi to tendence bývalého režimu "kriminalizovat" a "psychiatrizovat" každou osobnost nebo aktivitu, pokud nezapadala do linie.

A jelikož křesťan by měl být zároveň tvůrčí, originální a aktivní osobností, určité společenské vyřazení může v té souvislosti postihnout i jeho. Tím odpovídám na otázku: diskriminace křesťanů nebo spíš menšin a osobností?

Jiří Zajíc jmenuje ve svém článku významné odborníky, kteří se uplatnili i s křesťanským světonázorem. Nepochybuji o tom, že v akademickém prostředí mají věřící i jiné osobnosti dostatečný prostor k realizaci, já ale píšu o docela všedním životě mezi čtenáři Blesku a diváky Novy, jimž chybí hlubší zájmy, základní orientace a cíl.

Kdyby oni uznávaní odborníci museli z nějakého důvodu vejít do těchto "nižších sfér", tito lidé by je označili za podivíny a idioty. A netroufám si odhadnout ani při své fantazii, jak by dopadla profesní kariéra oněch talentovaných osob v uvedeném prostředí.

Dokumenty 2. vatikánského koncilu hovoří krásně o roli křesťanů a všech lidí dobré vůle ve světě, avšak v konkrétní praxi, poznamenané primitivním kolektivismem, to už nebývá snadno proveditelné. Běžná společnost žádá, aby s ní jednotlivci splynuli a neodlišovali se.

Těší mě, že existují fary sloužící jako záchytná místa pro všechny nešťastníky a různé sociální skupiny, jak o tom píše pan jáhen Hanák, a já doufám, že takové fary budou přibývat. Mnozí z nás bohužel prožili situaci, kdy nějaká nouze nebo krize jen prohloubila vzdálenost mezi nimi a kostelem, farou, farností.

Samozřejmě, že jako dospělí a zralí křesťané nečekáme, že kněží budou řešit naše problémy, radit nám a pomáhat - stačilo by jen trochu porozumění, zájmu a solidarity. V každém případě největší tíhu mezilidských kontaktů neseme my laici na základě toho, že jsme denně ponořeni do určitého prostředí.

Zmíním ještě zkušenost krátce po revoluci. Tehdy jsem začala učit náboženství a nijak jsem se tím netajila. Automaticky jsem předpokládala, že vzhledem ke změně situace bude tato činnost normálně přijata. Na pracovišti však následovala překvapená a udivená reakce, šířilo se o mně, že provozuji nepochopitelné věci, a postupně vznikla komunikační bariéra, dle mého soudu zbytečná, avšak psychologicky obtížně překlenutelná.

A nebyla to bohužel nějaká ojedinělá nebo výjimečná reakce. Každý z nás jistě zažil něco podobného a s odstupem času vidíme, že nesnášenlivost a intolerance spíše gradují. Mnoho revolučních nadšenců zvonilo před deseti lety klíčemi a volalo, že je to už tady, ale když se ve společnosti začali vynořovat různí lidé a zájmové skupiny, mnozí z těchto nadšenců se tím cítilo zaskočeno.

Dnes se ocitají na okraji Rómové, cizinci, postižení, staří, umírající, slabí a všelijak handicapovaní, ale i jedinci se zvláštním nadáním. Také postavení bývalých vězňů svědomí a mučedníků komunistického režimu, kteří vzhledem k vyššímu věku a horšímu zdraví postupně umírají bez zájmu společnosti, je donebevolající. Většina lidí žije svými zahrádkami a chatami jako za bývalého režimu, o minulost a dějiny se nestará. Anebo podnikají, cestují, užívají maximálně všech výhod a svobod, aniž se ptají, kdo a jak za to trpěl.

V té souvislosti bych ještě zmínila problém eutanázie. Podle mého názoru může sice nastat situace, kdy je etické ukončit dlouhé a bezvýchodné utrpení, ale nikdy bych takové vážné rozhodnutí nesvěřila současné české postkomunistické společnosti, která odmítá jakýkoliv řád, nejen nadpřirozený, ale i přirozený, nectí lidskou důstojnost, diskriminuje osobnosti, menšiny a postižené, uznává jen ty silné, výkonné a ekonomicky produktivní.

Jako by už nestačilo, že máme strach vyjít večer na ulici. Po uznání eutanázie abychom se jednoho dne báli navštívit zdravotnického zařízení - co když nás tam někdo bez našeho vědomí uspí a odešle na druhý břeh, jelikož neodpovídáme jakýmsi parametrům či představám dokonalosti. Někdo teď možná po přečtení těchto řádků vykřikne, že přeháním. Taky doufám.