Žalm 24. "Pán vstupuje do svého chrámu"

1. Starobylý zpěv Božího lidu, který jsme právě slyšeli, zazníval v prostorech jeruzalémského chrámu. Abychom mohli jasně rozeznat vůdčí linii, jež se jím vine, musíme mít na paměti tři jeho základní předpoklady. První se týká pravdy stvoření: Bůh stvořil svět a je jeho Pánem. Druhý se týká soudu, před nějž budou postaveni všichni tvorové: musíme se objevit před jeho tváří, kde budeme dotazováni, co jsme vykonali. Třetí je tajemství Božího příchodu: přichází ve vesmíru a v dějinách a chce mít volný přístup, aby navázal s lidmi vztahu hlubokého společenství. Tak to napsal jeden moderní komentátor: " Tyto tři základní formy zkušenosti Boha a vztahu k Bohu prožíváme působením Boha, před Bohem a můžeme žít s Bohem" (G. Ebeling, "Sui Salmi" Brescia 1973 str. 97).

2. Těmto třem předpokladům odpovídají tři části 24. žalmu, které se nyní budeme snažit prohloubit, tímže je budeme nazírat jak tři panely básnického a modlitebního tryptichu. První je krátké provolávání slávy Stvořiteli, jemuž patří země i její obyvatelé (vv. 1-2). Je to jakési vyznání víry v Pána vesmíru a dějin. Stvoření je podle starobylého názoru na svět pojato jak architektonické dílo: Bůh klade základy země na moře, symbol chaotických a ničivých vodstev, znamení hranice pro tvory, podmíněné nicotou a zlem. Stvořená skutečnost visí nad touto propastí a uchovává ji v bytí a při životě stvořitelské a prozřetelnostní dílo Boha.

3. Z vesmírného horizontu se se žalmistův výhled zužuje na mikrokosmos (na svět v malém) Sionu, na "Hospodinovu horu". A jsme v druhém obrazu žalmu (vv. 3-6). Jsme před jeruzalémským chrámem. Procesí věřících se obrací na strážce svaté brány vstupní otázkou: "Kdo smí vystoupit na Hospodinovu horu, kdo smí stát na jeho svatém místě? " Kněží odpovídají – jak je tomu i v některém jiném biblickém textu, nazývaném exegety "vstupní liturgie" (sr Ž 14; Iz 33,14-16; Mi 6,6-8) – uvádějí podmínky, aby člověk mohl při kultu (obřadu) vstoupit do společenství s Hospodinem. Nejde pouzeo rituální a vnější normy, jež je třeba zachovávat, nýbrž o mravní a existenciální závazky, které je třeba splnit. Je to téměř jako nějaké zpytování svědomí nebo kající úkon, který uvádí liturgickou slavnost.

4. Kněží uvádějí tři požadavky. Především je nutno mít "nevinné ruce a čisté srdce". "Ruce" a "srdce" vyvolávají činnost a úmysl, to znamená celé bytí člověka , jež musí být radikálně zaměřeno na Boha a jeho zákon. Druhý požadavek je " ten, kdo nezneužije mou duši" (kdo nelže), to v biblické řeči neodkazuje pouze na upřímnost, nýbrž především na boj proti modloslužebnictví, neboť idoly jsou falešní bohové, to je "lež". Tak se zdůrazňuje první přikázání Desatera, čistota náboženství a kultu. Nakoenc, třetí podmínka se týká vztahu k bližnímu: "kdo svému bližnímu křivě nepřísahá". Slovo, jak je známo, v "ústní kultuře" jako byla kultura Izraele, nesmělo být nástrojem klamu, podvodu, nýbrž naopak symbolem společenských vztahů inspirovaných spravedlností a poctivostí.

5. Tak dospíváme k třetímu obrazu, který nepřímo líčí slavnostní vstup věřících do chrámu , aby se setkal s Hospodinem (vv. 7-10) . V úchvatné hře výzev, otázek a odpovědí se prezentuje postupné odhalování Boha, skandované Jeho třemi slavnostními tituly" Král slávy, Silný a mocný Hospodin, Hospodin zástupů". Brány chrámu na Sionu jsou zosobněny a vyzývány, aby zvedly své klenby, aby přijaly Hospodina, který se ujímá svého domu v držení.

Vítězná scéna, vylíčená žalmem v tomto třetím básnickém obrazu, byla použita křesťanskou liturgií Východu i Západu, aby připomněla jak vítězný sestup Krista do pekel, o němž mluví první list apoštola Petra (sr 3,19) tak slavné nanebevstoupení vzkříšeného Pána (sr Sk 1, 9-10). Týž žalm zpívá na dva sbory byzantská liturgie ve velikonoční noci, stejně jako v římské liturgii býval užíván na konci procesí s palmami na Květnou neděli. Slavná liturgie otevření Svaté brány během zahájení Jubilejního roku nám umožnila zvovu prožívat s hlubokým vnitřním pohnutím tytéž city, které zakoušel žalmista, když překračoval práh starobylého chrámu na Sionu.

6. Poslední titul " Hospodin zástupů", nemá – jak by se mohl zdát na první pohled – vojenský charakter, i když nevylučuje odkaz na zástupy Izraele. Je vybaven kosmickou hodnotou: Hospodin, který nyní přichází vstříc lidstvu uvnitř omezeného prostoru svatyně na hoře Sion, je Stvořitel, který má za vojsko hvězdy na nebi, to je všechny tvory vesmíru, které ho poslouchají. V knize proroka Barucha se čte: "Hvězdy zazářily na vykázaných místech a jásaly. Zavolal je a odpověděly: Zde jsme!" (Bar 3,34-35). Nekonečný, všemhoucí a věčný Bůh se přizpůsobuje lidskému tvoru, přibližuje se k němu, aby se s ním setkal, aby mu naslouchal a vstoupil do společenství s ním. Výrazem tohoto setkání ve víře, v rozhovoru a lásce je liturgie.

Za poskytnutí překladu děkujeme české redakci vatikánského rozhlasu.