Sice jen z dálky, ale byl jsem při tom. Díky České televizi. Zajímavé setkání duchovních osobností světa v úterý 16. 10. 2001, kterému dal tečku pan prezident svým provoláním k představitelům světových náboženství, se neplánovaně otevřelo mnoha divákům.

V mysli se mi v té chvíli odvíjela řada souvislostí, která k takovému projevu neodmyslitelně patří. S synem na klíně jsem prožíval uctivé naslouchání a vysvětlování. S požitkem jsem pro svou dceru přidával detaily k moderaci Daniele Hermana.

Spolupráce hlavních i lokálních představitelů a přímo jedinců života víry na všech věcech, které mají dobrou pověst, je navýsost nutnou součástí světového pořádku. Bez něj to nepůjde. Konflikty náboženských systémů nás trápily věru dlouho, ale byly nezbytnou pubertou toho, do čeho dospíváme nyní. Vyprodané Korány, dlouhé záznamy v půjčovnách.

Čím dál méně lidí se směje, když se řekne salát (v islámu modlitba)… Začínáme hledat, ptát se, naslouchat. Co všechno s sebou ponese nezbytné odkrytí kořenů myšlenkových systémů? Co navíc k tomu přidá propojení a úzká spolupráce pomazaných hlav, o které mluvíme? Co s sebou ponese sdílení datových souborů různých náboženství?

V sekulárním světě se někteří lidé děsí Orwellovské unifikace světa. Je to možná zbytečná obava, ale vyzmizíkovat z jednoduché aritmetiky lidských vztahů nejde. Dost dlouho jsme byli vyučováni logice “velkých bratrů”, kteří za nás rozhodují kdesi ve velikém Kremlu či Kapitolu. Těžko se lidem vysvětluje, že jde o nás, o jedince.

Ti lidé v katedrále se nemodlili spolu, ale vedle sebe – a jeden druhému naslouchali. To má dost daleko k synkretismu, kterým se tato konvokace nálepkuje. Když se stavím vedle nenáboženského člověka či jinověrce, znamená to pro mne hluboké ohledávání kořenů mé víry. Znovu přebírám, čemu vlastně věřím, co pro mne znamená evangelium Ježíše Krista a jeho království.

Reflektuji vše podstatné, procházím data nedávná i velmi staré dějiny církve. Stydím se a místy se zas dmu upřímnou pýchou, protože je na co vzpomínat. Stejně, jako pravidelná setkání se studenty, kteří se zvídavě ptají, tak i dnešní situace mne vrhá do studia. A jsem přesvědčen, že se stejně tak ponoří do svých dějin i muslim či hinduista. To bude jistě dobře.

Protože znám přirozenou zvídavost lidskou, jsem přesvědčen, že sdílení dat napříč náboženstvími přinese vlnu proselytismu, přestupů a smíšených manželství. Bude to jiná forma misie. Uneseme to? Unese křesťanský otec nevěstu s islámskou výchovou? A muslim snese exodus dvou synů do křesťanství? To se teprve uvidí! A tehdy se ukáže upřímnost našich společných meditací.

Napadá mne, že se dají také čekat nové a nové typy syntetických náboženství, která smísí prvky starých a nových kultů. Velice vyroste potřeba nezávislého sledování vývoje takových komunit. Stará dobrá náboženství zaniknou, pokud se jim nepodaří oslovit své děti a okolí. Náboženství začne hrát větší a větší roli a to bezmocné bude opouštěno pragmatickým vyznavačem nových a instantnějších kultů. Přesto ještě není odzvoněno té staré dobré víře. Ba naopak, má novou naději!

Autor je kazatel Církve bratrské