Václav Klaus se setkal s apoštolským nunciem Erwinem J. Enderou a projednával s ním blízký podpis česko-vatikánské smlouvy. Nuncius se setkání s novináři nezúčastnil a možná toho už nyní lituje. V Česku je nutné komunikovat s tiskem.

Komentář Václava Klause obsahoval slovo, které od sebevědomého pana předsedy poslanecké sněmovny zní častěji. On sám se nebojí, ale ve vhodnou chvíli pustí slovo o strachu, či řekne, že se bojí.

Bojí se nebo nebojí?

Když se bojí pan profesor Klaus, člověk velice vzdělaný, pracovitý a silný, jak by se neměl bát obyčejný člověk. Ten malý a obyčejný podnikatel, který se už několikrát snažil uvěřit, že stačí chtít a všechno půjde lehko. Rodiče dětí a voliči. Starší a nemohoucí, zkrušení komunismem.

Ale není to opravdový strach člověka, který se bojí vývoje v katolické církvi, která má nemocného papeže a velký vnitřní zápas o budoucnost? Zdá se, že ne, stačí číst a poslouchat to, co pan Klaus říká.

Například na téma globalizace Václav Klaus nedávno podotkl: „Nemají ho rádi ti, kteří se bojí nových věcí, kteří se brání změnám, kteří dávají přednost starému, vyzkoušenému, nic nového od nich nevyžadujícímu, tudíž lidé pohodlní, uvelebení ve svých pozicích, které si právě proto pečlivě střeží.“

Ovšem, ve stejném článku podotkl: „Mám strach, že globalizace nebude znamenat vítězství kapitalismu, parlamentní demokracie a svobodných trhů. Hrozí, že bude znamenat vítězství občanské společnosti a komunitarismu, třetích cest, korporativismu, enviromentalismu a podobných „ismů“, vedoucích nás úplně někam jinam.“ (Oba citáty: Co je to ta globalizace, 6. 9. 2001).

Před rokem, uprostřed dvou kol senátních voleb, řekl Václav Klaus tato slova: „Bojím se parcelace naší země. Jednak směrem dovnitř. Pro každého, kdo prožil dělení Československa a překvapen zjistil, že půlka státu může najednou někam zmizet, musí nutně jakákoli parcelace země vyvolávat obavy.“

Byl to přece on, který s kolegy velice rychle zrealizoval rozdělení Československa. A to se tehdy nebál? „Skutečně se obávám nepřetržitého a stupňujícího se pokusu o zvětšování kompetencí… Této tendence se bojím…“ (Všechny citáty z Deseti mýtů, které otřásly Václavem Klausem, Mladý svět, 15.11. 2000) Citovat se dá dále. Tyto citáty jsou namátkou vybrány z bohaté internetové stránky pana Klause.

Nebojí se, ale seje strach

Je lépe, když se dnes ještě více lidé bojí prelátů, šílených občanských aktivistů a podobných živlů. Bylo účelné, když se lidé nedávno báli „doleva se Zemanem“ a tak se vyhlásila mobilizace. Lidé ať se bojí toho, čeho se bojí pan profesor. Jen ať se, proboha, nebojí s ním doprava! Strach byl nástrojem komunismu a všech totalitních ismů před ním. A strach bude nástrojem všech jim příbuzných i nadále.

Vždyť je to tak lidské – bát se. Co kdyby se někdo nakonec přece jenom našel a prokázal, že ta jedna svatě správná strana nemá úplnou pravdu! Co kdyby jej někdo přestal uctívat. Církevní slaboši neměli ke strašení lidí daleko. To si pamatuje pan Klaus správně. Ale, pozor, dnes se jim svět směje!

Kristus se jednou u svých učedníků zastal „těch druhých“, když řekl: „kdo není proti nám, s námi jest.“ V parlamentu to ale platí naopak: „Kdo není s námi, je proti nám!“ Kdo seje strach, strach také sklidí. Kdo neustále rozděluje společnost a vkládá klíny mezi lidi, ten se strachu nezbaví.

Ještě jeden příběh z evangelií se sem hodí. Byl jeden soudce a ten se boha nebál a z lidí si nic nedělal. Pak jej začala navštěvovat vdova a nedala se odbýt. Chtěla jen, aby se jí zastal. A on, protože se bál, že jej umoří, radši jí vyhověl.

Autor je kazatelem Církve bratrské