Tento příběh jsem vyposlechl od jednoho velice moudrého a čistého člověka v Jílemnici.

„Cesta života mě naučila žít tak, jak jsem v minulosti vlastně bál žít. Strašila mě představa přeměny, změny, která stejně přišla, ať jsem chtěl nebo nechtěl. Pod neustálým tlakem zlého, se moje srdce ve dvaceti letech otevřelo síle, kterou dnes chápu jako vyšší inteligenci od Boha.

Od toho času mi ukazuje cestu, kudy se mám ubírat, a kudy mám jít. Prožil jsem díky víře hodně krásných příběhů. Dokonce už vím jak mám pokračovat v dalších letech, pokud mi bude dovoleno setrvat na tomto světě ještě několik let.

Ilustrační foto
Foto: Corbis
Víra v Boha, a on samotný, mi vždy pomůže překonat všechny nepříjemnosti, které jsou mi kladeny do cesty. Když se totiž modlím, jsem s ním v kontaktu, „cítím“ jeho dlaň na svém rameni a vím, že nejsem nikdy sám, i když svého přítele fyzicky nevidím.

Když jsem byl ještě hodně mladý, zemřeli mi oba moji rodiče při autonehodě v Kašperských horách, zůstal jsem u babičky, která, byť hodně stará a nemocná, mi dala tolik lásky, kolik tato stará a dobrá žena uměla dát. Milovala mě, ale i ona po krátkém čase zemřela.

Oženil jsem v osmnácti letech. Narodilo se nám ovšem dítě se silnou vadou zraku. Žena nás po čase opustila. Nedokázala nést tíhu všech starostí, byla mladá a chtěla žít. Tak jsem zůstal se synem sám.

Dnes ve svých pětačtyřiceti letech vím, jaké poslání mám, jakou zkouškou jsem musel projít a kolik odpovědnosti mi bylo kladeno na bedra. Vše zlé je k něčemu dobré. Syn je fantastický a dnes i soběstačný. Díky pomoci hodných lidí.“

Tolik svědectví Arnošta Kadeřábka