Reakce P. Vojtěcha Daňka na článek M. Semína Je třeba dalšího Assisi? je bohužel jednou z ukázek toho, jak by reakce vypadat neměla. Pokud si tedy z následující analýzy vezme její autor a případně i čtenáři nějaké poučení, bude to dle mého subjektivního názoru nepochybně jen a jen k větší cti a slávě Boží.

Bude se jednat o analýzu formální, což mj. znamená, že v ní záměrně nepodpořím názor ani jedné ze stran, že se zaměřím na čistě technickou stránku věci.

Pro nezbytně nutnou míru orientace musíme nejprve z reakce P. Daňka ocitovat pro nás klíčové pasáže. P. Daněk M. Semínovi mj. odpovídá : "Váš článek má logiku. Citace jsou důsledné. Těžko se hledá protiargument. V tomto smyslu máte ve všem pravdu. Ale není v něm pravda celá... A co mi ve Vašem listu chybí? Chybí mi krásná myšlenka koncilních otců II. Vatikánu, že církev je všeobecnou svátostí spásy. Domýšleno: že Kristova církev se nemusí bát světa, nemusí se opevňovat za barikádami anatematismu, ale klidně může kráčet mezi národy a již svou přítomností, existencí jim připomínat, že se Bůh stal člověkem." Tolik na úvod, a nyní už co nejstručněji k oné formě.
 
1. Semínův článek je možné stručně zformalizovat následovně: Jestliže platí to, co uvádím (slova Bible, encyklik, atd.), pak je mezináboženské setkání typu "Assisi" nepřijatelné. Symbolicky: Jestliže platí A, pak platí C (A›C); A platí, tedy platí C.
 
Semínův oponent (P. Daněk) tvrdí, že C neplatí, tzn.: "Není pravdou, že setkání v Assisi je nepřijatelné".
 
Očekávali bychom, že se bude snažit (zpočátku jen) zpochybnit Semínův závěr C buď tím, že zpochybní Semínův předpoklad, že A›C, nebo tím, že prokáže neplatnost A. Posléze by totiž mohl Semínův argument nahradit bez překážek hodnotnějším.

Nic takového se však kupodivu neděje a oponent dokonce uznává, že Semín má "v tomto smyslu" (tj. co do platnosti předpokladů a logičnosti argumentu) "ve všem pravdu". Že by rezignace hned na začátku?

Nikoli. P. Daněk předkládá argument alternativní, vlastní. Ten možno v návaznosti na již provedenou schematizaci znázornit následovně: Jestliže platí A i B, pak ne-C. (Proměnnou B je zde to, co P. Daňkovi "chybělo" a co tedy doplnil). Jenomže takové intelektuální "kouzlo" vědecká ani selská logika nezná, a velmi bych se přimlouval za to, aby ho neznala ani logika kněžská. Jestliže totiž k vyplynutí C stačí A a A platí, pak platnost C neutrpí přidáváním sebevětšího počtu jiných pravdivých tvrzení B. Pokud by z katolické víry vyplývalo, že "Assisi" přijatelné je a zároveň že přijatelné není, jistě by to i P. Daněk považoval za poněkud jiný typ protikladů, než o kterých mluvil jím volně citovaný G. K. Chesterton. Přesto však neváhá přímo tvrdit "Jistě, ve všem máte pravdu", a nepřímo "Ale i tak mám dojem, že jste na omylu!" Nevím, mně osobně tu něco nesedí.
 
2. Druhý aspekt je neméně "zajímavý". P. Daněk se s relativně dlouhým Semínovým textem "vypořádává" na několika řádcích pomocí doplnění, jehož obsah byl ocitován na počátku. Jenomže zapomněl na dvě důležité věci: 1.) Odůvodnit, proč ho měl Semín tak bezpodmínečně v souvislosti se svým tématem zvýslovnit, a 2.) V jakém smyslu tento "doplněk" Semínův závěr vyvrací - nemohu si totiž pomoct, ale ze Semínova článku vyplývá všelicos, jenom ne pochybnost autora o tom, že "církev je všeobecnou svátostí spásy a že může klidně kráčet mezi národy".

3. Způsob, jakým Semínův oponent převedl čistě teologické téma týkající se vztahu různých vyznání na rovinu osobní ("Co můžeme vědět o srdcích těch "druhých", kteří přijali papežovo pozvání?"....atd.), patří k dalším přemetům, za jejichž neopakování se přimlouvám z celého srdce.

4. Odvolávat se v diskusi tohoto typu na knihu "Orthodoxie" G. K. Chestertona propagátorům mezináboženského porozumění vřele nedoporučuji, jelikož by ji druhá strana mohla využít s mnohem větším užitkem.

Sečteno podtrženo: Pokud chceme polemizovat, přimlouval bych se za větší věcnost a menší frázovitost. Partner v diskusi se možná mýlí, ale v takovém případě je třeba to prokázat nějak jinak. (Nápověda: V proslovu Jana Pavla II. z 24. 1. lze např. najít onu evangelizaci i propagaci míru Kristova, kterou pan Semín požadoval). Pokud však k takovému prokázání nedojde, je lepší ponechat psychologicko-etické diagnózy v soukromí. Případy, kdy se v zápalu (oprávněné) lásky k "jinověrcům" poškozuje někdo ze "souvěrců" (byť ne zcela záměrně a byť se mu na závěr přeje pokoj Kristův), je totiž i tak až až.