Již několik let se ve všech diecézích naší vlasti konají diecézní setkání mládeže. Na nich se setkávají mladí lidé se svými biskupy a mají možnost prožít velké společenství bratří a sester, církev ve své kráse, jednotě, ale i rozmanitosti. Proč se konají? Kdo je vymyslel? Mají vůbec smysl?

Už v roce 1978 Jan Pavel II. na začátku svého pontifikátu volá: "Nebojte se! Otevřete dokořán dveře vašeho života Kristu." V dalších letech ho vidíme využívat každou příležitost k tomu, aby vyburcoval nové nadšení pro Krista a jeho církev. Volá k nové evangelizaci, uskutečňuje koncil. Když OSN vyhlásí rok 1985 rokem mládeže, ihned zareaguje a svolá mladé lidi na světové setkání mládeže do Říma. Zároveň jim napíše osobní dopis, který pošle všem kněžím s doprovodným dopisem, v němž je vyzývá k lásce k mladým lidem a k hledání cest, jak je oslovit.

Je to tedy Jan Pavel II., který od začátku svého pontifikátu hledal cesty jak odpovědět mladým lidem na jejich otázky a bolesti. On pak postupně začal pořádat velkolepá a velice plodná světová setkání mládeže, která stále ohromují svět - Řím, Buenos Aires, Santiago de Compostela, Čenstochová, Denver, Manila, Paříž, Řím a teď Toronto.

Když sám papež mluví o vzniku těchto setkání, jde do hloubky a mluví o tom, že vznikla z potřeby mladých.

„Kamkoliv se papež vydá, hledá mladé lidi a mladí lidé hledají jeho. Ale ve skutečnosti nehledají jeho. Hledají Krista, který ví, co je v člověku, zejména v mladém člověku, a umí pravdivě odpovědět na jejich dotazy. A i když dává náročné odpovědi, mladí lidé se jim vůbec nevyhýbají. Spíše je očekávají. To také vysvětluje vznik světových dnů mládeže... Světové dny mládeže nikdo nevymyslel. Mládež si je vytvořila sama. Tyto dny a setkání se zatím staly pro mladé lidi celého světa potřebou. Vícekrát znamenaly velké překvapení i pro jejich pastýře, dokonce i pro biskupy... Není pravda, že papež volá mládež k setkáním ve všech koutech světa. Mladí volají papeže. A i když mu přibývá let, vybízejí ho, aby zůstal mladý. Nedovolují mu zapomenout na jeho zkušenosti, na objev mládí a na velký význam mládí pro život každého člověka." (Jan Pavel II., Překročit práh naděje)

Papež nikdy neviděl tato setkání jako ojedinělé výkřiky do tmy, ale stále připomínal nutnost přípravy a celkového začlenění do místních pastoračních aktivit. Viděl potřebu vyzvat církev k dialogu s mladými. Proto nabádá biskupy, aby ve svých diecézích vždy na Květnou neděli připravili setkání mladých své diecéze. Květná neděle se tak od roku 1985 stala světovým dnem mládeže. (U nás je vžitá tradice v sobotu před Květnou nedělí a pak jednu sobotu na podzim.)

„To, co je dnes potřeba, je církev, která by uměla odpovídat na očekávání mladých." (Poselství Jana Pavla II. k XXXII. světovému dni modliteb za povolání)

„Vydání tohoto poselství je počátkem duchovní přípravy na slavení nejbližšího Světového dne mládeže, který vás shromáždí kolem vašich biskupů na Květnou neděli. Diecézní charakter tohoto dne neznamená, že se budete méně angažovat na jeho přípravě a uskutečnění. Naopak - již dnes vyzývám všechny mladé, všechny odpovědné za pastoraci mládeže a také animátory hnutí, aby prohloubili své úsilí a období přípravy se tak stalo skutečnou školou evangelizace a apoštolské formace." (Jan Pavel II., 24. 11. 1991, poselství k VII. světovému dni mládeže)

Od roku 1985 se vždy jednou za dva roky koná světové setkání a na Květnou neděli diecézní setkání mládeže. Papež zasílá mladým lidem pravidelně svá poselství, která by se zvláště pro pastýře mládeže měla stát základní směrnicí ve všem konání. Papež totiž sleduje jasnou linii, která nám může být jen pomocí a inspirací. On často vede nejprve ty, kdo mládež vychovávají, aby pak oni dokázali vést mladé po správných cestách.

„Již několik let je Květná neděle velkým Světovým dnem mládeže. Byli to sami mladí, kteří začali. Od začátku mé služby v Římě se po tisících shromažďovali na svatopetrském náměstí. Z toho postupně vznikly Světové dny mládeže, které se slaví v celé církvi, ve farnostech, v diecézích a každé dva roky na jednom místě naší zeměkoule." (Jan Pavel II. před Anděl Páně 23. 3. 1997)

„Prvním setkáním konaném na náměstí Sv. Petra na Květnou neděli 1985 byla započata tradice, v rámci které se střídají jednou za dva roky světová a diecézní setkání, jež podtrhují nutný dynamismus apoštolského nasazení mladých ve dvojí dimenzi: místní a univerzální." (Jan Pavel II. dopis kardinálovi Pironiovi u příležitosti studijního semináře o světových dnech ze dne 8. 5. 1996)

Co přináší nynější papež do pastorace mládeže nového? Mimo jiné, neméně důležité, je třeba podtrhnout jeho snahu dát mladým lidem zakusit církev. Každou spiritualitu, každé hnutí žene do útoku v nové evengelizaci, pobízí k hloubce křesťanského života a zároveň připomíná úlohu církve, která spojuje rozmanitost a vytváří harmonii církve. Můžeme si zde citovat slova sv. Augustina: "Co Babylon rozptýlil, církev spojuje. Z jedné řeči povstaly mnohé, nediv se: to způsobila pýcha. Mnoho jazyků se spojuje v jeden, nediv se: to koná láska." Aniž by papež zpochybnil legitimitu rozdílnosti, zdůrazňuje význam biskupa a diecéze. Je to biskup, který je hlavním shromažďovatelem mládeže a to bez rozdílu příslušnosti k hnutí či spiritualitě. On nikdy není hostem, ale otcem, pastýřem a učitelem. Pod jeho vedením se má v diecézi pracovat.

Nacházet společnou řeč, když jsme mnohdy tak různí, není jednoduché. Často zde musíme konat pokání a vyznávat hřích své sebestřednosti, uzavřenosti a soběstačnosti. Naše příležitostná řevnivost je velkým prohřeškem proti mládeži.

V Tertio millennio adveniente papež Jan Pavel II. pro druhý rok přípravy na Jubileum 2000 píše: „V druhém roce přípravy bude třeba vést velmi cílevědomě věřící k tomu, aby si uvědomovali hodnotu jednoty uvnitř církve, k níž míří různé dary a charizmata, jež v církvi probudil Duch."

Aby naši biskupové vyhověli přání Svatého otce, založili Sekci pro mládež České biskupské konference a v jednotlivých diecézích Diecézní centra pro mládež.

Mons. Jiří Paďour píše: „Diecézní centrum pro mládež není nějakou další mládežnickou aktivitou, ale je v diecézi konkrétní rukou biskupa pro pastoraci mládeže. Toto centrum tedy jedná jménem diecézního biskupa a mezi jeho úkoly patří např. přispívat k diecézní spolupráci všech, kdo s mládeží pracují na území diecéze. Z této spolupráce, která vždy bude respektovat osobitost každého, má vyrůstat slavnost mládeže v diecézi: diecézní setkání mládeže. "

Mons. Renato Boccardo, zodpovědný za pastoraci mládeže v Papežské radě pro laiky, říká: „Dnes je víc než jindy důležitá koordinace a společná práce. Neděláme každý odděleně svoji vlastní práci, ale pracujeme společně - jako církev. Myslím, že je to něco velice potřebného, že je to výzva pro vaše diecézní centra, ve kterých se nemá realizovat dílo nějakého jednotlivce, ale má se zde odrážet aktivita celé diecéze, a to tak, aby se Diecézní centra pro mládež mohla stát místy, ve kterých se setkávají mladí lidé všech spiritualit a rozdílné vnímavosti... Centrum pro mládež musí být místem setkání a jednoty různých směrů... Tuto schopnost bych nazval jakýmsi ´smyslem pro církev´ - jakousi ´milostí ekleziality´. Tato ´milost ekleziality´ spočívá právě v přijímání a v syntézi různých charismat a různých duchovních bohatství. Všichni přece souhlasíme s tím, že jádrem našeho poslání není dělat z lidí fokolariny, charizmatiky nebo saleziány, ale křesťany."

Diecézní setkání mládeže jsou tedy setkání mládeže celé diecéze. Není to sejití jedné spirituality nebo mládeže orientované jedním duchovním proudem. Je to příležitost k setkání celé diecéze okolo svého biskupa. Proto tedy i jednotlivá diecézní centra pro mládež při přípravě diecézního setkání vybízejí ke spolupráci všechny různé spirituality a skupiny mladých. Nakolik se lidé otevírají a přinášejí plody pro celou diecézi, natolik i oni sami jsou obohaceni.

Můžeme říci, že během uplynulých let se v tomto směru udělaly dobré kroky. Mladí lidé se mezi sebou v diecézi znají a mnozí diecézní setkání prožívají opravdu jako slavnost církve. Každému, kdo přikládá svůj díl k harmonické mozaice církve, patří dík.

Diecézní setkání mládeže je tedy výzvou jak pro každého mladého, tak i pro každou spiritualitu, hnutí, řeholi či skupinu pracující v diecézi - udělat zkušenost Církve, která se vyznačuje jednotou v oprávněné rozmanitosti Božích darů.

Přes všechno dobré, co se podařilo, je třeba se podívat i do budoucnosti a na výzvy a úkoly, které před námi stojí. Snad by se vše dalo shrnout větou Jana Pavla II., kterou vyslovil při XII. světovém setkání mládeže v Paříži:

"V různosti ať je vaší první starostí jednota a bratrská soudržnost, které umožňují opravdový osobní rozvoj a růst celého těla."

Konkrétně to znamená:

- Prohloubit lásku mezi námi a vzájemnou infomovanost.
- Naučit se myslet na společné dílo a konkrétně spolupracovat.
- Ať jsme z jakéhokoli hnutí, je třeba mít na zřeteli, že žijeme v naší arcidiecézi.
Je třeba naslouchat místnímu biskupovi a je vhodné dát se do služby. Nezůstat jen ve svém, ale otevřít se společnému.

Závěrem citujme ještě biskupa Mons. Jiřího Paďoura:

" Vyjadřuji svoji touhu, aby se naše spolupráce stávala více konkrétní a aby vše dobré pod vedením biskupa bylo blahem pro mladé, abychom jim společně, i když různými metodami, dokázali zvěstovat radostnou zprávu o Kristu Vykupitelovi, příteli lidských srdcí a životů. "

Autor je vedoucím Sekce pro mládež České biskupské konference