Pro rané křesťany byla důležitá slova a činy dospělého Ježíše, zejména to, jak své poselství dosvědčil tím, že se nechal popravit na kříži. V pozdějších redakcích dvou evangelií, u Matouše a Lukáše se objevil i příběh jeho početí, narození a mládí. Křesťané si zjevení Boha v Ježíšově lidském příběhu připomínali o slavnosti Epifanie, Zjevení Páně, 6. ledna. Připomínali si jeho narození a začátek veřejného působení. Ještě později se témata rozdělila a pro oslavu narození se hledalo vhodné datum. Tradice totiž žádnou obecně přijatou informaci o konkrétním dnu neposkytuje.


25. prosinec zvolili římští křesťané v době slunovratových oslav. Byly to především saturnálie slavené od našeho 17. do 23. prosince. Patřila k nim také nadílka v rodinách. Otroci organizovali hostinu a páni při ní posluhovali. Císař syrského původu Heliogabal se pokusil přenést do Říma ze své vlasti kult božského Slunce. Dovršil to r. 274 císař Aurelián. Na 25. prosince určil Den narození Neporaženého Slunce. Tento svátek vstřebal do sebe i zvyky z dřívějších saturnálií.


Dlouho předtím, než římští křesťané uvažovali o datu vánoc, objevila se v prologu Janova evangelia tato slova: Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. … A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. (J 1, 1-5 a 14) To je vánoční příběh ve zkratce. Uprostřed našich temnot povstalo světlo. Jaký jiný termín by se lépe hodil pro připomenutí této události než dny kolem slunovratu? Za nejkratších dnů a nejdelších nocí přichází nové světlo, světlé části dne bude po minutách přibývat, dráha Slunce se bude zvedat až do letního slunovratu, kdy se vše zase obrátí. Pozemské slunce jakoby bylo ve druhé půlce roku poraženo. Lidé však snili o neporaženém Slunci, o tom, který se v evangeliu sám nazval Světlem světa (Jan 8, 12 a 9,5), i když ještě neznali jeho jméno. Vtělení Slova, narození Ježíše Krista je naplněním tohoto snu, této touhy a vize.


Přírodní rytmus nám ukazuje událost, která se týká dějin, především našich vlastních dějin. Osobní a společné příběhy lidských životů jsou zasaženy novým světlem. Bůh je nesmrtelný a přebývá v nepřístupném světle; jeho nikdo z lidí neviděl a nemůže uvidět (1 Tim 6, 16). Jak říkají prostí lidé: Bůh je tam a my tady. U toho však nezůstalo. Je tu Ježíš Kristus a o něm apoštol vyznává, že v něm je přece vtělena všechna plnost božství. (Kol 2,9) Bariéra mezi námi smrtelníky a Zdrojem života je překonána. Je obnoven lidský život a s lidmi i život celého tvorstva, které se pomalu vrací k čisté a svěží podobě, tak jak vzešlo z Božích tvůrčích rukou. To s sebou nese smíření, vnitřní uzdravení a osvobození duchovní i sociální. Vánoce nás vybízejí a umožňují nám otevřít mysl a srdce Kristu, který osvěcuje každého člověka (J 1,9).

Ivan O. Štampach je docentem religionistiky na Univerzitě Pardubice