"Zatímco kniha příjemně pohladí stejně smýšlející, nutně rozladí ty, kdo mé názory nesdílejí." "Jedním z mých skrytých záměrů je vyvolat trochu rozruchu a popudit čtenáře, jejichž přirozené uspořádání mysli se od toho mého výrazně liší."
"Věřím, že rozzlobení čtenáři objeví nejrůznější důvody, proč má tvrzení odmítnou."
"Ti, kterým se mé názory protiví, budou zcela jistě zachváceni vztekem."

Takové výroky najdeme v předmluvě knihy psychopatologa a psychiatra Roberta M. Youngsona, pojednávající o mimořádných stavech lidské mysli. Autor se prezentuje jako materialista, odmítá transcendentno v jakékoliv podobě, mysl považuje za produkt mozku. Nic proti tomu, kniha je i tak zajímavá a poučná, což je ostatně dáno samotným tématem. Rozbor širokého spektra duševních, někdy až bizarních stavů a jevů nemůže být nudný, ať už o nich mluví materialista nebo člověk se smyslem pro duchovní sféru.

Otázkou zůstává, proč pisatel svoje potenciální odpůrce a představitele opačných názorů takto znevažuje hned v úvodu. Především poslední výrok překračuje meze slušnosti a je hrubou neúctou vůči jinak smýšlejícím, kterým je zde dána nálepka osob bez racionálního úsudku, se sklonem k hysterickým projevům, jakmile narazí na odlišný názor. A už vůbec nechápu, proč se autor brání tak razantně již v době, kdy ho ještě nikdo z těch omezených a nemyslících individuí nemohl napadnout, ani se jakkolive ke knize vyjádřit, jelikož předmluva vznikla ještě před vydáním knihy.

"Člověk může psát s intelektuální poctivostí, ale nemá povinnost být spravedlivý a uvádět i názory druhé strany," pokračuje dál. Já si naopak myslím, že právě tuto povinnost člověk má, ale to už je autorův problém. Obává se snad, že by jeho názory, které tak energicky hned v úvodu hájí, v konfrontaci s odlišnými postoji neobstály? Jeho razantní obrana proti imaginárním odpůrcům tomu skoro nasvědčuje. Ale když už z různých důvodů nechce uvádět jiné postoje, v žádném případě nemá právo svoje oponenty znevažovat.

A tak předmluva ke knize může spíš negativně naladit, nebo dokonce odradit. Nikdo z čtenářů neví předem, kde narazí v tak širokém spektru témat na něco, s čím se nemůže ztotožnit, a v očích autora se rázem stane nemyslícím a vzteklým omezencem. Ale třeba jsem nepochopila autorův skutečný záměr - vyvolat takto pojatou předmluvou zvědavost čtenářů, aby tuto obsáhlou publikaci neodložili bez přečtení. Přejděme tedy z předmluvy na obsah a nechme se překvapit, nakolik budeme při čtení "zachváceni vztekem". Našemu sebepoznání to jistě prospěje.

V první řadě knize chybí systematické uspořádání témat. Kapitoly jdou jedna za druhou bez jakékoliv návaznosti. Některá témata sice není možné nikam zařadit, mnoho jiných však navzájem souvisí, přesto je nacházíme rozhozené na různých místech knihy.

Podívejme se na kapitolu Slavný Hahnemanův blud: homeopatie. "Byl to obtížný, arogantní muž, který nedokázal tolerovat ani náznak nějaké kritiky svých myšlenek a tvrzení," takto autor charakterizuje osobu zakladatele uvedené alternativní léčby. Nechám stranou, že právě tato charakteristika mi opět poněkud připomněla autora této knihy. Ani zde nemíním propagovat nebo zatracovat tuto léčbu. Zaráží mě však, že jsem v kapitole nenašla jediný věcný argument, dokazující nevědeckost a nesprávnost homeopatie, jen ironizování a zesměšňování Hahnemanovy osobnosti. Ale ať už byl Hahneman kdokoliv a choval se ve svém soukromí jakkoliv, o jím objevené metodě to nevypovídá nic.

Závěrem si autor klade otázku, proč homeopatie přese všechno přetrvala. Důvod vidí v tom, že lidé potřebují tajemství a duchovní prvek. A vidí to správně, když ovšem odhlédneme od jeho zjevného despektu. Člověk není jen živočich nebo biochemický systém, má i vyšší potřeby, a pokud je nemůže realizovat jinde, tak je realizuje aspoň přes homeopatii nebo jinou nahrážku. Což se materialistům nelíbí.

Velmi zajímavá jsou témata nonkonformity, vynucené konformity, vlivu skupiny, davového šílenství a předsudků. V kapitole o schizofrenii připomíná věznění politických odpůrců v ruských psychiatrických léčebnách a upozorňuje na stejné nebezpečí ve svobodné Americe a Británii: "Kdo se nepodrobí současným společenským mravům, je soudně zbaven svéprávnosti a izolován. Tito lékaři konají úklidovou práci ve společnosti, mají funkci policie a soudnictví."

Na jiném místě si všímá obranných mechanismů, které nám pomáhají žít v klidu i se svými chybami, umožňují zvládat stres, úzkost a náročné situace (např. vytěsnění, fantazie, potlačení, popření, projekce, identifikace). V manželství mohou tyto mechanismy fungovat pozitivně. Nebezpečné však bývá tzv. přesunutí, či přesměrování emoční energie a nepřátelství z jedné osoby nebo předmětu na jiný, bezpečnější. Jednoduše řečeno, hledání obětního beránka. Důsledkem systematizovaného nebo organizovaného přesunutí se stává vztek vybíjený na menšinách (lynčování černochů, antisemitismus).
S tím souvisí pojem zaujatá mysl, předsudek, resp. stav mysli pramenící z neadekvátních informací nebo z nevědomosti. Snad každý chápe, že předsudky poškozují lidské vztahy a zabraňují komunikaci, jenže lidé nedokážou fungovat bez rozdělování věcí a osob do kategorií a bez třídění událostí. Čím jednodušší je naše mysl, čím méně toho víme, tím obecnější kategorie používáme, což vede k hrubému zevšeobecňování a nesprávným předpokladům.
Takto si vytváříme na základě emočních, nikoliv rozumových faktorů iracionální kategorie a bezmyšlenkovitě užíváme stejná měřítka na všechny příslušníky nějaké skupiny. Odtud bývá jen krok k rasismu.

Další téma: Mysl v davu- kolektivní nevědomost - vliv skupiny a davu. Lidé nenávidí samotu, izolaci, a prázdnotu, ve skupině hledají pocit identity, bezpečí, vědomí osobní hodnoty. Je však třeba zdůraznit, že vlastnosti skupiny se liší od vlastností jednotlivých členů: "Úsudek a inteligence skupiny jako celku je nižší než u nejinteligentnějšího jedince a vyšší než u jedince nejméně inteligentního." Jinak řečeno: rozum a soudnost inteligentních a vzdělaných v davu klesá, zatímco ti primitivnější, kteří obvykle trpí pocitem méněcennosti, zde naopak získávají netušené možnosti. K základním vlastnostem davu patří snížená zodpovědnost, zvýšené emoce, pocit anonymity a beztrestnosti.
S tím souvisí termín vynucená konformita, vymývaní mysli a vnucování názorů pomocí přesvědčovacích technik, což je charakteristickým rysem nejen totalitní, ale i moderní demokratické společnosti. Nemusí to být jen zastrašování a vyhrožování, nýbrž i odmítnutí, nebo naopak příslib pomoci a lásky, jestliže převezmeme něčí myšlenky, postoje, vkus a názory. A tak se lidé často chovají, mluví, hodnotí a přemýšlejí jim cizím způsobem.

V souvislosti s davovým šílenství, jinak zvaným "kompromis s nerozumem", autor kritizuje pověry, absurdní názory a pseudovědy, ale jak už je pro něj příznačné, považuje za absurdní a za pověru vše, co se nevejde do jeho materialistického světonázoru. Smetává ze stolu a hází do jednoho pytle veškeré nadpřirozené, paranormální a záhadné jevy, protože nejdou prostě dokázat. "V lidech je zakořeněna hluboká touha po setkání s něčím, co je citově a duchovně těší víc než čistě materiální věci. Následkem touhy po tajemnu se překrucuje logika." Popírání jakékoliv duchovní dimenze zaráží, ale buďme radši zticha, abychom nebyli označeni za hlupáky "zachvácené vztekem".

K tématu světci, sexualita a sebeukájení už ale mlčet nelze. Zatímco předchozí témata svědčí o autorově vhledu do věci, tato úvaha naopak ukazuje jeho naprostou nevědomost, nepochopení a nefundovanost. Autor si všímá pouze těch nejextrémnějších projevů svatosti (Šimon Stylita), svatost degraduje na pouhou sexuální abstinenci, starost mnoha světců o nemocné definuje jako "svatou zálibu v záměrném kontaktu s nemocemi", v nesení kříže a snášení utrpení nachází "prvek masochistické sexuální slasti", překrucuje negativně výroky mystiků, které vytrhává z kontextu, a snaží se čtenáře přesvědčit, že náboženství pohrdá zdravím, celistvostí a normálními tělesnými funkcemi..

Svatí mu vůbec leží v žaludku a strefuje se do nich i v kapitole o introspekci neboli zkoumání mysli, kde líčí své zážitky během anestézie oxidem dusným, jíž se jako mladý lékař z touhy po experimentu podrobil a při níž zažil úžasný pocit vševědoucnosti, který ho pak rychle přešel. S tímto zážitkem srovnává různá blažená vidění světců a snaží se je vysvětlit nesprávným fungováním mozku, hypoglykémií a ketózou v důsledku hladovění a postu. Že by v autorovi ten jeho pocit vševědoucnosti probuzený během anestézie nakonec nějak záhadně zůstal?

Problematická je úvaha o nepřítomné mysli, perzistentním vegetativním stavu těžkého poškození mozku, kdy zůstávají pouze nižší funkce udržující tep srdce a dýchání plic, a dostává se k otázce euthanásie. V jeho případě je odpověď jasná, protože neuznává existenci mysli nezávisle na mozku, resp. existenci duše. Na druhé straně však upozorňuje na nebezpečí záměny s jinými stavy - hluboký útlum po drogách, totální ochrnutí svalů, podchlazení, demence, slepota, ochrnutí.

Neméně problematická je kapitola o umírající mysli. Nepřekvapí nás u tohoto autora, že líčí umírání jako biologickou a chemickou záležitost - pokles nervové činnosti, snížený přísun krve do mozku, vyplavení endorfinů vyvolávajích pocit štěstí a pocit oddělení od těla. Před útlumem zadní části mozku zodpovědné za vidění dochází nejdřív k její abnormální aktivitě, což může vyvolat vjem jasného světla, zatímco abnormální aktivita v jiných oblastech může vyvolat silné halucinace o pohybu těla. Tímto popisem se autor snaží vyvrátit tezi o posmrtném životě, to by však musel vědět, že učení o životě věčném vychází z docela jiných základů než z několika subjektivních zážitků pacientů, kteří se probrali ze stadia klinické smrti.

Pokud přehlédneme autorovy nevhodné poznámky a neuspořádanost témat, musíme knize přiznat vysoký informační potenciál. Je vhodná spíš k prohloubení vzdělání než k praktickému pastoračního použití, protože s většinou popisovaných jevů se v běžném životě hned tak nesetkáme.

Robert M. YOUNGSON: O šílenství, podivínství a genialitě, Přehled mimořádných stavů lidské mysli, Portál Praha 2000

odpovědný redaktor: Milan Kovář

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?