Pátek jako den smíření

Dále jsme se dozvěděli od P. Libora Švorčíka, torontského faráře a pamětníka P. J. Šacha něco o historii české farnosti v Torontu. Prý je jednou z malá českých farnosti mimo území ČR, která má svůj vlastní kostel a faru. Ani biskup Petr Esterka "svůj" kostel ve Spojených státech nemá.

Katechezi na téma "smíření s Bohem" vedl opět biskup Paďour a zpestřil ji také několika vtipnými příhodami z vlastního života. Česká mše svatá byla v půl jedenácté, na závěr vyjádřil biskup Esterka touhu podiskutovat s mladými o tom, jak vypadá církev v zahraničí. Bohužel se to nesetkalo s velkým pochopením ze strany ostatních kněží, kteří mají program na starosti. Nakonec se ale prý najde čas v neděli večer.

Po mši všichni vyrazili na oběd na Exhibition Place. Cestou jsme si ještě v blízkém obchodě koupili českou vlajku. V Česku jsme ji nesehnali! (Jestli někdo víte, kde se dá naše vlajka doma koupit, napište mi mail , já jsem takový obchod nenašel.)

Odpoledne začalo dost silně pršet a většina lidí se schovávala před deštěm. Ovšem počasí se tady mění rychleji než v Česku, takže déšť netrval dlouho.

Nejprve jsme v kryté hale navštívili vystoupení s tanci domorodců z Tahiti a ve čtvrt na pět jsem se na hlavním pódiu na Exhibition Place konečně dočkal zpěváka a kytaristy J. M. Talbota, jehož vystoupení bylo včera zrušeno. Zahrál však jen čtyři písničky, takže se divím, že mu to za tu cestu z USA vůbec stálo.

Nejdůležitějším bodem dnešního programu byla křížová cesta. Kromě té společně v centru města, které jsme se zúčastnili také my, měli Češi ještě jednu malou v kostele sv. Václava.

Společná křížová cesta začala na náměstí Nathan Philips Square a zahájil ji kardinál Stafford. Na tomto náměstí bylo také první zastavení a dále křížová cesta pokračovala po ulici University Avenue směrem na sever. (Orientace v Torontu je snadná, protože jiné 7ulice než sever-jih a východ-západ prakticky neexistují.) Začátek krizové cesty poznamenal opět silný déšť, který naštěstí netrval dlouho. Kristovo tělo bylo potom neseno přes Queens Park a poslední dvě zastavení byly před budovou Ontarijského muzea. Cestou se mezi některými zastaveními zpívaly písně z Taizé. Poutníci stáli podél celé asi dvoukilometrové cesty a u jednotlivých zastavení byli velkoplošné obrazovky, takže mohli vše sledovat.

Vpředu nešlo několik mladých kříž Světových dní mládeže, za nimi šel mladík, představující Ježíše Krista obklopený strážemi, potom kardinálové. Průvod uzavírali zástupci jednotlivých zemí, kteří nesli palmové ratolesti. Celkem několik set lidí. Cestou mezi zastaveními se zpívaly písně z Taizé a každé zastavení bylo vždy divadelně ztvárněno.