Tabu či běžný ventil?

"Masturbace je manuální nebo jiná umělá erotická stimulace pohlavních orgánů obvykle s dosažením orgasmu, pohlavní sebeukájení, onanie. Náhradní způsob pohlavního ukájení u obou pohlaví" (Velký lékařský slovník. Vokurka, Hugo a kol.)
"Masturbace je úmyslné vzrušení pohlavních orgánů s cílem vyvolat pohlavní rozkoš." (Katechismus katolické církve)
Jak prosté a jasné definice, přesto je tato lidská aktivita zahalena určitou rouškou tajemství a v křesťanských kruzích i pachutí hříchu. Je to skutečně takové zlo, jak předkládají starší zpovědní zrcadla nebo je to jen nevinná hra?

Do jisté míry proti sobě stojí dva pohledy:
Křesťanský, který má masturbaci zafixovanou jako zlo, přestoupení lidské přirozenosti a pohled zbývající společnosti, které je to prostě jedno. Důvody protichůdnosti těchto postojů jsou v části v přísnosti křesťanské morálky, která až zhruba do poloviny 20. století nepřipouštěla žádné vyjímky v oblasti sexuálního chování, ideál askeze a oproti tomu realita života. Kde je ta realita?

"Na základě získaných výsledků lze v oblasti masturbačního chování českých mužů a žen konstatovat, že 83 % mužů a 50 % žen souboru uvedlo, že někdy v životě masturbovalo. V době vyšetření uvedlo, že masturbuje, celkem 51 % mužů a 47 % žen. Průměrná frekvence masturbace je u mužů 6,2x a u žen 4,1x měsíčně. " (Masturbační aktivita obyvatel České republiky: Výsledky národního výzkumu. Weiss, Zvěřina.)
Zdá se, že jde jen o strohá čísla, ať jsou tedy přeneseny blíže stromu života.

Problém masturbace nastupuje v období dospívání. Tehdy je sexuální napětí obrovské, zvláště u mladých mužů, bez ohledu na jejich náboženské přesvědčení.
"Stačí mi podívat se na holku a už mi stojí, ani nemusí být moc hezká. Kdo to má vydržet?! " Sedmnáctiletý ministrant. Tento chlapec si během času dopřeje uvolnění od svého "stresu" a opět je schopen běžného života. Určitou komplikací je, když se takovéto napětí objevuje až příliš často. S tím logicky roste i četnost "dělání si dobře".

Otázkou je, jestli je nutné takovouto situaci vůbec řešit? Pohled církevní autority je jasný, jedná se o hřích, je třeba lítosti a přistoupení ke svátosti smíření, z čehož vyplyne i nutnost se dané aktivity dále vyvarovat, posilou při překonání návyku má být modlitba a časté přijímaní eucharistie. Zdánlivě perfektní způsob, jak se návyku zbavit a mít šťastný život. Ale ouha...

Člověk je tvor těžko zmapovatelný a občas padající. Proto i zde existují drobné vyjímky.
"Po stránce subjektivní ovšem vidí (magisterium) masturbaci v světle moderních poznatků o složitosti zrodu a rozvoje sexuálního života člověka. Proto připouštějí řadu omluvných důvodů, snižující mravní závažnost jednání." (ThDr. Jiří Skoblík )
Jako polehčující okolnost je brán věk jedince, dlouhodobá nedobrovolná sexuální abstinence či rozdíl v sexuální touze partnerů, tyto faktory jsou však vysoce individuální, stejné má být i jejich posuzování.

Část společnosti chápe masturbaci jakou součást sexuálního života, nic nenormálního či špatného. Důvody tohoto postoje jsou zakořeněny především názoru, že sexuální pud je neskutečně silný a tudíž, že je třeba ho uvolnit a tím se vyhnout frustraci. Masturbace je náhradní způsob uspokojení, může tedy částečně řešit problém nesouladu partnerů v četnosti pohlavních styků nebo, a to je zvláště v období dospívání důležité, umožňuje poznání sebe sama a tím i zkvalitnění pozdějšího sexuálního života. Právě autoerotika může mnohým ženám pomoci k poznání orgasmu.
"Z terapeutického hlediska má masturbace význam pravděpodobně především u anorgastických žen" - například podle Masterse a Johnsonové (1966) .je masturbace u žen nejspolehlivější cestou k dosažení orgasmu." (Masturbační aktivita obyvatel České republiky: Výsledky národního výzkumu. Weiss, Zvěřina.)

Základní rozpor mezi vnímáním autority církve a zbytku společnosti je, jestli je masturbace přirozená a tedy správná, morálně přípustná.
ThDr. Skoblík uvádí. "Masturbace je viděna jako podstatně náhradní aktivita, vylučující sex ve smyslu dvojího dárcovství (druhé osobě, novému životu). Proto je klasifikována jako protipřirozené smilstvo, jehož závažnost je viděna především v nebezpečí rostoucí izolace, nejen sexuální, ale celé osoby. Tento delikt se může stát zejména v excesivní formě (častokrát za den) těžko vykořenitelnou neřestí."

Zbytek společnosti situaci rozhodně nehrotí a nad sexualitou jedince mávne rukou. Masturbace už pro ni není strašákem, ale něčím, co prostě patří k životu a určitě neškodí.
"Rozhodně nebyly prokázány ani její eventuální negativní účinky. Leitenberg et al. (1993) shrnují, že neexistuje souvislost mezi masturbací a pozdější sexuální aktivitou, uspokojením, vzrušením či problémy ve vztahu." (Masturbační aktivita obyvatel České republiky: Výsledky národního výzkumu. Weiss, Zvěřina.)

Těžko smiřovat dva nesmiřitelné pohledy na jeden rozměr lidské sexuality. Je však je jisté, bez ohledu na odborné studie obou táborů, že na světě tato aktivita bude. Jde jen o to, jak se na ní bude dívat společnost a jak ji dokáže unést ten konkrétní člověk. Někdo ji přijme a může mu dokonce pomoci a jiného zničí. Tedy těžko přijímat obecné rady. Snad jen, že člověk je stále nezaměnitelnou a krásnou bytostí, jeho sexualita je dar a je už jen na něm, jak s ní naloží.