Postavení žen v církvi? Tato otázka se většinou ztotožňuje s jednou jedinou, totiž zda žena má, nebo nemá být svěcena na kněze. Těch otázek je však ve skutečnosti více. Ženy tvoří teoreticky polovinu členů církve. Ve skutečnosti je to však mnohem více, jak naznačuje pouhý laický pohled do kostelních lavic. Prakticky vzato je katolická církev tvořena převážně ženami. Proto je pochopitelné, že se otázka ženského kněžského úřadu bude stále znovu vynořovat a nic na tom nezmění žádné církevní dokumenty.

Za voláním po "svěcení" je ve skutečnosti jiný problém než teologické otázky. Jde o potíže, řekněme, rázu sociologického. Ženy sice tvoří v církvi naprostou většinu, ale ve skutečnosti nemají žádný přímý podíl na tvorbě církevních pravidel, ani na výkonu moci. Mnoho přesvědčených členů církve namítne, že církev není založena na moci, ale na lásce a milosti. To je asi podobně přesvědčivé jako tvrdit, že kvůli nanebevzetí proroka Eliáše neplatí gravitační zákon nebo kvůli Mojžíšovi neplatí zákon Archimédův. Na církev platí empiricky ty samé sociální zákonitosti, jako platí na kteroukoli jinou instituci. Pokud budeme sledovat církevní právo, zjistíme, že moc (tedy možnost donutit druhé k nějakému jednání i proti jejich vůli) mají v církvi oficiálně pouze duchovní, a tedy pouze muži. V současné době je tato moc zeslabena tím, že církev většinou nemá nástroje fyzického donucení. Má však stále ještě – především ve velkých a tradičních komunitách – nástroje využívající emocionálního nátlaku. Řečeno česky – stačí pouhá hrozba, že někdo bude označen za černou ovci, a dotyčný se raději přizpůsobí.

V církvi veškeré rozhodování směřuje jako v pyramidě odshora dolů. Zezdola nahoru mají lidé pouze poradní hlas, kterého však není nutno uposlechnout. Papež jmenuje biskupy, biskupové ustanovují faráře. Faráři však nemohou mluvit do toho, kdo bude jejich biskupem a biskupové do toho, kdo bude jejich papežem. S výjimkou kardinálů, kteří však jsou opět jmenováni papežem, byť samozřejmě nikoli tím, který bude jimi zvolen, ale některým z jeho předchůdců. Z hlediska funkcí je to však pohyb v kruhu. Papežský úřad se obnovuje pomocí volitelů, které sám vytváří.

V situaci bezprávného jedince vůči moci shora je tak vlastně i každý duchovní, který má však vždy aspoň někoho pod sebou. Laik už pod sebou nemá nikoho. Členové farnosti tak třeba nemají co mluvit do toho, kdo bude jejich farářem. Rodiče tak tedy nemají právo mluvit do toho, kdo bude jejich děti učit náboženství a jak, koho budou muset neděli co neděli až do úmoru poslouchat a kdo bude možná po celé roky ovlivňovat atmosféru v jejich duchovní obci. (To opět zasahuje více ženy, neboť tvoří většinu publika, a navíc jako matky nesou většinou právě ony na sobě tíhu předávání náboženské tradice v rodině.) Protože nejsou žádné oficiální cesty, jak zasáhnout, musí věřící volit cesty své vlastní. To jsou všechny ty pověstné "dopisy" na konzistoř a petice farníků atd.

Pouze několika větami bych se chtěl dotknout pomýlené argumentace, že církev je společenství hierarchické, a ne demokratické. Něco takového může pronést pouze ten, kdo sčítá jablka a hrušky. I demokratický stát je hierarchický, protože má nadřízené a podřízené složky uspořádané podle nějakého řádu. Dokonce ani monarchie a demokracie se nevylučují, vždyť třeba ve Španělsku to byl současný král, kdo se zastal demokracie při pokusu o puč. O Velké Británii ani nemluvě. Co se vylučuje, je demokracie a absolutní monarchie. Současné církevní zřízení nese mnohé prvky právě z absolutní monarchie. To by tak nevadilo, kdyby tento systém mohl svou legitimitu opřít aspoň o to, že funguje, jenomže on nefunguje. V církvi je navíc tento systém absolutní monarchie navíc jasně patriarchální.

Druhým argumentem je, že církev se musí držet své tradice. Tím si však tradicionalisté pod sebou podřezávají větev, protože v církvi bývala volba církevních činitelů v prvních staletích běžná. Jakmile se něco takového v dějinách dělo, není důvod, proč by se to nedělo znova. "Kdo o lidech rozhoduje, má být jimi volen," bylo to pravidlo.

Třetím argumentem bývá, že církev stejně neporoste jen proto, že se v ní budou volit představení. To je opět omyl, protože nikdo nic takového netvrdí. Nejde o posílení "výkonnosti", ale o to, jak se v církvi zachází s jedincem. V současné době dosti mizerně, protože moc nikdo nekontroluje. Neuvěřitelné personální přehmaty, mrhání finančními prostředky a tutlání všelijaké špíny jsou jen namátkové příklady zneužívání moci. Ať už záměrného, nebo z důvodů neschopnosti.

Jenom jako anekdotickou poznámku na závěr, totiž komentář k často slýchané větě, že "O pravdě se nehlasuje". V církvi je to přece zařízeno přesně naopak. O dogmatech se na koncilech vždy hlasovalo, zatímco o "pouhých" otázkách správy a řízení se stále hlasovat nesmí.

Postavení ženy v církvi nese tedy všechny znaky, které má podřízené postavení laiků obojího pohlaví. K tomu lze přidat ještě fakt, že některá církevní rozhodnutí se dotýkají více žen. Abychom uvedli alespoň jeden příklad, podivně teologicky zdůvodněná morální nauka o antikoncepci, která vede k velkému počtu neplánovaných porodů, postihuje nejvíce ženy. Muži přece nemusí ani rodit ani kojit, popř. vzdávat se svého profesního života. Nejméně ze všeho jsou pak samozřejmě postiženi duchovní, které jejich vlastní nauka nic nestojí.

Nebylo by však fér přehlédnout skryté stránky postavení ženy v církvi. Je to podobné jako v islámských zemích, kde toho ženy oficiálně mohou podle psaných pravidel občas dosti málo, ale ve skutečnosti je jejich vliv v některých oblastech života dost velký. Prostřednictvím zvykového práva nebo různých psychologických strategií se mohou i ženy domoci mnohého. Konec konců to byly islámské země, které měly premiérky, zatímco naše falocentrická společnost se jen vyjímečně dočká nějaké té ministryně.

Analogicky k tomu můžeme říci, že i v církvi mohou ženy dosáhnout velkého vlivu. Je to však vliv osobní, nikde nezakotvený, a tudíž neregulovaný pravidly. Že moc farní hospodyně nad komunitou může být větší než moc faráře a že může často vyzařovat do celé diecéze, není žádné tajemství. Jenomže to je styl, který byl ve světské společnosti překonán, a odpovídá spíše poměrům v hloubi devatenáctého století.

Co by tedy mohlo postavení ženy v církvi zlepšit? Nejdříve je třeba zlepšit bezprávné postavení laiků. Zda může být žena knězem, je teologická, antropologická a sociální otázka, na kterou zde není místo. Liberální křesťan na to zná odpověď, když řekne, že ano. Vždyť jsou vyznání, kde tomu tak je a nic se nestalo. Jestli ke křesťanství přistupovat liberálně je však jiné téma, které si tentokrát odpustím.