Téměř před rokem podepsal ministr zahraničních věcí Cyril Svoboda a zástupce Svatého stolce, apoštolský nuncius v ČR arcibiskup Erwin Josef Ender, smlouvu, která upravuje vzájemné vztahy Vatikánu a České republiky. Smlouva byla 21. května 2003 zamítnuta Poslaneckou sněmovnou. Ze strany odpůrců se ozývají hlasy, že katolická církev se snaží získat privilegia a obecně škodit všem hodným pracujícím. Ale jako vždy mince má dvě strany.

Úkolem smlouvy je jasně vymezit vztah římskokatolické církve a státu. "Smlouva není nějakým umělým nebo nestandardním krokem. Katolická církev má na rozdíl od ostatních registrovaných církví mezinárodněprávní subjektivitu, a Svatý stolec je tedy nadán právem uzavírat mezinárodní smlouvy." Takto komentuje obsah smlouvy na svých internetových stránkách poslanec za KDU-ČSL Vilém Holáň. Co je obsahem této smlouvy? Skutečně je tak špatná a nutila by stát, aby se podřídil církvi?

Obě strany jsou "přesvědčeny o prospěšnosti a nutnosti upravit vzájemné vztahy způsobem odrážejícím vývoj vztahů mezi státem a katolickou církví a také v souvislosti se zásadními změnami, k nimž dochází v Evropě" a dále jsou "vědomy si role katolické církve v českém státě, jakož i v evropských i světových dějinách při vytváření a ochraně duchovních, kulturních a lidských hodnot a rovněž potenciálu, kterým katolická církev disponuje v procesu usmíření ve světě." Zároveň obě strany uznávají svou suverenitu, když se ve smlouvě odvolávají na právní pořádek České republiky, dokumenty Druhého vatikánského koncilu a na normy kanonického práva.

V článku 1 stojí: "Česká republika a Svatý stolec (...) uznávají vzájemně svou mezinárodně právní subjektivitu, navzájem se považují za nezávislé a samostatné subjekty podle mezinárodního práva a zavazují se tuto subjektivitu plně respektovat." Další článek upravuje diplomatické vztahy.

Článek 3 přiznává římskokatolické církvi právní subjektivitu a upřesňuje shodu hranic církevních celků (diecézí, farností) s hranicemi České republiky. Náboženskou svobodu přiznává článek 4.

Další článek smlouvy sám o sobě vyvrací námitky, že přijetím této smlouvy by se Česká republika stala církevním státem. "Svatý stolec bere na vědomí, že Česká republika je v souladu se svým ústavním pořádkem nekonfesním státem, a není tedy vázána na žádné náboženské vyznání. " A naopak: "Česká republika bere na vědomí, že se katolická církev ve své činnosti řídí vlastními zásadami, zvláště pak učením Druhého vatikánského koncilu o ekumenismu a náboženském dialogu."

Poslanec za ODS Jiří Pospíšil při projednávání řekl, že text například zavazuje Českou republiku umožnit katolické církvi vykonávat "apoštolské poslání", což je podle něj pojem, který český právní řád nezná.

Článek 8 týkající se médií nevzbudil mezi poslanci nijak velkou pozornost, to ovšem nelze říct o článku 9, který upravuje církevní sňatky. Smlouva staví církevní sňatky na roveň sňatkům civilním. Avšak vláda nedávno vyjádřila záměr zavést povinný civilní sňatek.

Článek 10 dává církvi možnost zřizovat právnické osoby, právě tento bod se dočkal mnoha sporů v praxi. Církev sice může zřizovat samostatné právnické osoby, ale ministerstvo kultury si vyhradilo právo církví zřízené právnické osoby registrovat. Jenže pojem registrace si občas úředníci ministerstva pletli s pojmem zřízení, příkladem je kauza charity v Lipníku nad Bečvou.

Nejobsáhlejší článek 11 se věnuje církevnímu školství. Přesto zamítnutí smlouvy neohrozí fungování církevních škol, protože celá problematika je již legislativně ošetřena. To ostatně platí o všech bodech smlouvy. Tiskový mluvčí České biskupské konference Daniel Herman ve svém prohlášení sdělil: "Dosud jsme žili bez smlouvy, budeme bez ní žít i nadále."

Další články se týkají kulturního dědictví církve a humanitární práce. Církev může zřizovat zdravotnická zařízení a poskytovat duchovenskou péči v armádě a věznicích. Článek 17 se dotýká financování církví a zajišťuje, aby církev nezůstala bez prostředků. Přesto se majetku církví tato smlouva netýká. Zbývající články se věnují platnosti smlouvy a možnosti vzniku nových specifických smluv.

Nepřijetí smlouvy vyvolalo v ČBK značnou nevoli. "Podle informací z parlamentu je zřejmé, že se zde snoubí hrubá míra neznalosti (což se týká především církevního práva a mezinárodního charakteru katolické církve), s řadou stále přetrvávajících předsudků z doby komunistického vymývání mozků a nepřehlédnutelnou mírou zlé vůle," uvádí v oficiálním prohlášení mluvčí Daniel Herman.

I když smlouva nepřinesla nic nového, všechno, co zmiňuje, už náš právní řád nějakým způsobem řeší, přesto nebyla přijata. Česká republika tak zůstává jediným státem postkomunistické Evropy, který nemá vyřešené vztahy s Vatikánem.

Celý text smlouvy naleznete na http://spcp.prf.cuni.cz/dokument/sml-cr-v.htm